Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (XI.díl) [34/2011]

29. ledna 1916 jsem se koupal v moři, neb v lednu tam bylo teplo a teprve koncem února pršelo a sníh padal. Byli jsme dáni do „garantény“ vyšší to ohrady s kamenama a tam nás nechali asi 3 týdny, zkoumali lejno i moč a chodili jsme k očkování. Ti, co byli prozkoumani i očkováni, šli na přístav ke koupání, mundúr nám vypařili a dali nás zvlášť do jiného lágru. Měli jsme však bídu o vodu, neb se sem dovážela na malých parníčkách z Itálie a pramen pitné vody zde nebyl. Když však bylo moře rozbouřené, nemohli nám vodu přivézt a to jsme mívali obyčejně nevařenou suchou stravu. Nedělalo se nic, takže byla dlouhá chvíle a každý jen spekuloval, jak by si k něčemu pomohl. My jsme byli 4 v cele, jeden byl klempířem a ten přišel na nápad dělat z prázdných konserv plné. Opravdu se v tom vycvičil tak, že to nikdo nepoznal, je-li plněna hadrama a pískem nebo masem. Dost dlouho to tak vyráběl a druhý kamarád je chodil na přístav prodávat italským vojákům, za to pak jsme si kupovali tabák neb vyměňovali chleba. Jednou však, když ji zas nabízel vojákovi ke koupi, vzal on nůž, konzervu otevřel a kamarád místo peněz dostal bití a tak nám obchody přestaly. Svátek jsem měl zas smutný, neb peníze a pošta docházela teprve jen Němcům. Též sem chodili z přístavu františkáni sloužit mši svatou, ku které jsme chodili též zpívat, ale zpívaly se i světské písně, někteří jsme byli též u svaté zpovědi, ale to jsme stržili smíchu ode všech.

29. března 1916 jsem dostal peníze z domova a bylo to hned veselejší, koupit se mohlo v kantině na přístavu vše, takže jsme se přece trochu zasytili. Jen ta dlouhá chvíle nás trápila, a proto se velmi dobře ujala zpráva, že se v Itálii vyjednává o mír a stane-li se tak, že přejde vojsko všechno proti Francii a že bude brzo všeobecný mír, na který jsme se těšili víc, jak malé děti na hračky.

V květnu jsme měli často přehlídky na všechny věci, co nám dali, komu co scházelo, doplnili. 11. května 1916 před polednem bylo vidět východně od nás letět francouzskou vzducholoď směrem jižním na moře, pak se jim něco asi porouchalo, začala se zvolna otáčet, klesat a náhle z ní vyšlehl plamen i černý dým a zbytky letěly rychle ke dnu moře. Navečer přijela velká osobní francouzská loď a druhý den sešlo se četníků, vojáků, oficírů v parádě na přístav a večer se světlem na sedmi malých loďkách byl pohřební průvod kolem lodě, kdy bylo pak vidět, jak vytahují 4 rakve na onu francouzskou loď. Když bylo vše hotovo, začala na lodi hrát hudba „Marseillesu“ a odjížděla. Tak skončili francouzští avitiaci a vzducholoď (zbytky padly na dno moře). Též tam přijel arcibiskup, přinesl nám požehnání od papeže a světil na přístavu novou kapli, kterou stavěli naši čeští zajatci i několik soch, které znázorňují naše utrpení Albánií a které tam budou ještě dlouho hlásat utrpení i umění zajatců.

20. května 1916 jsme se dostali do třetích rukou a sice francouzských. Dopoledne nás nakládali na loď „Seine“ a odpoledne ve 4 hodiny jsme vyjeli od břehů Asinary. V noci nesměl nikdo kouřit, ani žádné světlo se nesmělo dělat a nařízeno bylo, kdybychom byli torpedováni, zachovat naprostý klid. Druhý den asi v 9 hodin dopoledne jsme přijeli do velkého válečného přístavu Toulonu a za půl hodiny již jsme byli nakládáni do vagónů II. a III. třídy, v nichž se hned jelo. Kraj byl velice krásný, neb to bylo vše v květu a zeleni, samé vinice a zahrady. Na nádraží Gasis jsme v 1 hodinu odpoledne vystoupili a šli jsme až do 4 hodin přes velké vrchy do zajateckého tábora, kdež nás dali do velkých cel po deseti a každý měl svůj „strožok“. ale pořádek zde byl vzorný a disciplína železná. V dalších dnech nás sepisovali – kdo se kde narodil, proč se narodil, byl-li při tom, když se narodil a všechny možné hlouposti – a když to bylo vše hotovo, stále přicházely další transporty z Asinary, tak nás vypravili 25. 5. 1916 zas na cestu a šli jsme zpět do Gasis. Tam nás dali do osobních vagonů a jeli jsme celé dva dny a noci přes stanice Anbána Sant. Marcel, San Blangarde, Marsel, Artess, Taraskon Nimes, Licice, Montpelier, Cette, Bezier, Marbon Viledaigne, Valence, Artré, Bordeaux. Tam nás odepjali, vždy několik vagonů na zastávkách na jiné tratě, a nás asi 600 vyložili v Blay. Z nádraží jsme šli za asistence vojska skrz davy lidí do festunku, kteří na nás plivali, nadávali a házeli po nás shnilé brambory a ovoce. Ve festunku nás dali do baráků prkenných po 150, kde byly dvoje „pryčny“ nad sebou. V dalších dnech se tlouk štěrk, nosila zem, kopaly se cesty a dělaly jen práce po festunku. Jídla zde však bylo málo, chleba samý plevy a to jen bylo dobré, že v kantině, která byla vždy v poledne a večer otevřena, se mohlo vše koupit, ale z italských peněz nám sráželi 20-25 %, až pak přišel k nám bankéř, vyměnil nám je s 15% ztrátou. Byli jsme velice střeženi, až nebylo možné někomu utíkat, neb to byl starý festunk obehnaný vysokou zdí a prkenné baráky ještě ostnatým drátem u kterého stáli „posti“. Vedle nás byl lágr říšských Němců, kteří se však přece pokusili o útěk. V kantině si kupovali nenápadně „špagát“. z toho spletli provaz, pak kantinského uplatili, ten jim objednal automobil, který na ně čekal pod festunkem a o půlnoci se spouštěli po provaze dolů, jenže je vojáci zpozorovali, udělali „alarm“. některé chytili hned, ostatní druhý den. Za trest jim dali ostré hranaté kamení do toren, s nimiž museli běhat „lanfšryt“ dokola celý den, na noc šli do arestu a při tom měli půst. Nás připravovali k odjezdu, kdo neměl dvoje kožené boty, dostal s dřevenýma spodkama, každý jsme dostali bílý plátěný mundůr, na kterém musel mít každý dobrou olejovou barvou namalováno dobře čitelná P.G..

V neděli 25. 6. 1916, abychom všední den nic neprozaháleli, jeli jsme do Bordeaux, tam jsme přesedlali a jeli jsme do Trompeloup na přístavní práce blízko moře, kam jezdily všechny lodě z Ameriky i odjinud. Abychom si snad neodvykli práci, šli jsme hned ráno nahazovat železnou rudu k parním jeřábům, tam nás dřeli jako koně, takže se z práce domů každý bídně doklepal, neb to bylo přes půl hodiny a při jídle nemohl bolestí rukou k ústům. Tak nás zatáhli hned první den. Peníze, kdo měl jaké, se musely odevzdat a dostaly se za ně „bony“. na kterých bylo vyraženo, kolik platí a za ty se prodávalo jen v kantině. Druhý den se dávalo dlouhé dříví z vagonů do lodě a inženýr Ženíšek při práci omdlel (měl srdeční vadu), odvedli ho do lágru, že prý švindluje, tak mu dali plnou tornu kamení a musel stát na parném slunci proti zdi, až znovu omdlel – polili ho studenou vodou a musel stát dál, odpoledne pak zas do práce. Tu jsme teprve viděli, jak si nás Francouzi váží. Na Petra a Pavla jsem byl dán k nasypání pytlů pšenicí z koše, do kterého nasejpal parní jeřáb a dával jsem je na váhu po 1 q, za den se jich navážilo od jedné díry 635 a večer, když jsem se dostal bídně do baráku, nemohl jsem se ani najíst, neb jsem měl ruce celé oteklé a zalité krví. Druhý den jsme byli v lodi, skládali mouku od jeřábů. 8 našich marodů, kteří se hlásili k visitaci a doktor je neuznal (neb byl podplacen od Žida, který měl pronajatý přístav) drželi na zádech torny s kamením. Takový se dával lék nemocným, kteří byli utahaní, že pracovat nemohli dle jejich chuti – to byla ta „pokroková“ Francie!!! V poledne jsme měli polévku se zeleninou a pár brambor – skoro čistou – večer bramborovou se svinskými fazolemi a čočkou, po práci jsme si prali prádlo. Tak to šlo den ke dni a již jsme si říkali – zde je naše poslední místo – psali jsme to domů, ale jistě to dál nešlo, než na cenzuru – a pak do plotny. Já jsem to dlouho nevydržel, přišli nosit pytle po metráku a vůbec všechny práce byly přes síly. Dostal jsem horečku a „malárii“ neb jsem byl polámaný, zoteklý, ale k doktorovi jsem se bál jít, neb většina obyčejně těch „marodů“ museli držet torny s kamením, takže jeden Chorvat přitom omdlel a nemohli jej ani vzkřísit. Proto jsem chodil přec do práce, ale pak jsem dostal tak silnou horečku, přes 40 °, až jsem bláznil, dovedli mě druhý den k lékaři a on mě ale vystrčil a měl jsem štěstí, že nebyl ten ras „seržant“ doma, že jsem nedostal tornu s kamením. Odpoledne mně bylo zas zle, tak mě odvedli na „marodku“. dali mně dva prášky „chininu“. po kterých jsem se zpotil, jako když mě vykoupá a tím mě trochu horečka pominula. Druhý den nás bylo 6 u visity se zimnicí a doktor nám řekl, že na práci nebudem chodit, jen že nám budou mořit horečku. Byl jsem hrozně sláb, nohy se mi třásly, v ústech jsem měl od horkosti všechno spálené, mimo to jsem měl průjem, že ze mě šla jen krev a žlutá voda. Stále jen jsem měl žízeň, tak jsem pil vodu a ta byla mizerná, mléko nebylo ke koupení, neb peníze jsme neměli a do kantiny ho nenosili. Když jsme nešli do práce na přístav, museli jsme pracovat v zahradě, kopat, nosit vodu, zalévat. V barácích byli komandanty „němečtí feláci“ a ti na nás měli zlost, protože my jsme měli větší chleba a maso dvakrát, štvali na nás všechny Francouze. Tak je jednou v noci zloukli v našem baráku, vyhodili a my jsme nechtěli do práce s nimi chodit. Bylo nás zde 46, které nás již „vodřeli“ – co jsme měli zimnici. Žid z nás nemohl mít užitku, tak nás poslali zpět na festunk do Blaye a tam jsme sušili seno a nakládali zem do vagónů. Tam nás třikrát vždy za týden silně očkovali, což jsem vždy odstonal. Chodili jsme na trať celý týden, a když nebylo práce na dráze, tak na přístav na uhlí. Týden jsme jezdili do Bordó přehazovat oves z lodě, která byla torpédována. Pak nás zavezli na přístav do Bassens a tam se vykládal ostnatý drát, železo, benzin, špiritus, mosaz, měď, cín, náboje prázdné pro artilerii – vše, co šlo z Ameriky pro Francouze, to se skládalo na veliký plac, pak se to zas nakládalo do vagonů, takže jsme měli práci zajištěnou. Chodili jsme 6 dní do práce a 7. den měl každý volno na vyčištění, za to měl 25 haléřů denně, ovšem jen byl-li v práci.

20. 7. 1916 mezi Bordo a Bassens se vzňal vlak s benzolem, který zatlačili zpět do tunelu, čímž byla přerušena doprava na této trati hlavní to tepny. Hned druhý den ráno nás naložili do vagonů a jeli jsme do Ambaras, kde přetínala druhá státní tuto a dělali jsme tam spojku, by mohly vlaky jezdit druhou tratí. Když to se zhotovilo, chodili jsme pak na tunel k Bordó, který se znovu vylamoval a celý předělával, což byla nebezpečná práce, při níž byli dva naši, dva Francouzi a jeden Španěl těžce potlučeni. Tam bylo jak na babylonské věži: jeden chtěl cihlu, druhý mu dával prkno a tak stále, neb tam pracovali všechny národnosti a my mezi nimi. Podnikatelství si však přálo výslovně Čechy, neb nás vždycky nejlepší využili, dělali jsme ve dne v noci, dvě party. Místo nás na přístavní práce přijeli říšští Němci, ale ti se tak nedřeli jako my, proto jich večer 19. zavřeli do arestu, který byl právě dostavěn z cihel, oni však to rozbili a laitnant francouzský komandant, když jim pak řekl, že půjdou před válečný soud, vypískali a ukřičeli ho, potom je odvedli do gernizon-arestu do Borda. Druhý den v poledne šli naši na laitnanta s menáží neb byla mizerná a on jim řekl, že jsme zrovna takoví psi jako Němci, ale že nám menáž zlepší.

1. 9. 1916 přišel dopis od České národní rady z Paříže, že je povolena naše československá armáda, abychom se hlásili. V amerických novinách psali, že naše československá brigáda na Rusku byla úplně rozbita, neb Rusové ustupovali a naši se stále drželi, čímž utrpěli hrozné ztráty (u Zborova). Tunel byl již skoro hotov, tak přišel rozkaz zas na jiné místo. Zavezli nás do La Rochalle a odtud jsme šli půldruhé hodiny pěšky do La Pallice (posledního místa našeho zajetí). Tam jsme byli dáni zvlášť do lágru Češi, Srbi a Rumuni, dole pod námi u moře byl velký lágr říšských Němců. Druhý den jsme měli na všechny věci visitu, vše nám prohlíželi i poštu a další dni jsme chodili do továrny na otravné plyny, které se dovážely na frontu. Měli jsme trochu lepší menáž a plat byl od komanda 25 h, od továrny 80 h – 1 K denně, což se každý den večer vyplácelo. Kantinu jsme měli svou, ale nic se k jídlu v ní neprodávalo než vařené brambory a jablka. V továrně jsem skoro stále chodil do magazinu, tam jsme třídili šrouby a železo. Jelikož však tam byl ředitelem továrny rodilý Němec, stále něco scházelo, takže se i několik dní stálo a pak za krátký čas zůstalo stát docela a my jsme pak chodili na přístav do druhých továren na superfosfát i na práci pro Američany, kde jsme skládali dlouhé šíny, při čemž bylo několik našich lidí zmrzačeno. Byly nám též zasílány české noviny z Paříže „Samostatnost“. z Itálie „V boj“. z Ruska „Čechoslovák“ a „Čechoslovan“. z Ameriky „Rovnost“ a z domova docházely též neveselé zprávy – třeba jen úryvky – ale dalo se podle toho soudit na velkou bídu a utrpení všech ve vlasti.

Dvacátéhočtvrtého února 1917 přišel k nám do lágru český komisař poručík Žďárský se dvěma vojáky a vyložil nám celou historii českého národa a nynější postavení, při čemž nás vybídl, abychom se též hlásili do čsl. armády. Přihlásilo se nás ze 140 Čechů 116 dobrovolníků a on nám slíbil, že budeme za 10–14 dní u našeho vojska. Měli jsme však trapné a smutné chvíle, neb to byl krok velice nejistý a rozhodný. Němci byli na 65 km u Paříže. Italové stále ustupovali, Rusko již neválčilo. Amerického vojska zde již bylo mnoho, jen co my jsme viděli, a stále Němec v přesile. Nám z toho nekynulo mnoho nadějí a skvělá budoucnost. Často v práci a mnohdy v noci člověk myslil, když nemohl starostí spát, jak to asi dopadne – budu zabit – to bylo jediná a nejlepší myšlenka – padnout v práci za osvobození svých, celého národa. Ale vloudila se jiná myšlenka – bude vše na tebe prozrazeno, vše tvé i tvých příbuzných zabaveno a oni i s tebou pak propadnou osudu rakouských a německých žoldáků. Jiná zase veselejší – budeš raněn v cizí zemi, zmrzačen snad, kdo se pak o tebe bude starat – to zviníš ty sám – a tak jsme se trápili tou stálou neustátou a přáli jsme si již, abychom byli v bojích a věděli rozsudek svého osudu. Při tom nás ještě tížili ti, kteří se nepřihlásili do armády, ač to byli také Češi – počkejte, my se dostaneme dříve domů než vy a my tam na vás budeme dělat provazy a o pravdě jejich slov svědčili jejich stálé záznamy a poznámky. Byl to pro nás dlouhý čas v takovém postavení a nejistotě žel, proto jsme se již nemohli dočkat odjezdu, abychom se zbavili tohoto místa a přišli zas do jiných myšlenek, neb to bylo k zbláznění – celé naše postavení. Tak jsme čekali celý měsíc a chodili jsme na práci stále pod bodákem.

Až 17. 3. 1917 nás nechali doma, vyměnili nám peníze za „bony“. večer se s námi Francouzi rozloučili a 18. března 1917 jsme šli za svým praporem bílo-červeným a bílým lvem, bez stráží, jen nás doprovázel „seržant“ do La Rochelle, kde jsme byli dáni do vagonů a jeli jsme do Cognaku – druhého to našeho domova. Tam jsme byli jak v Jiříkově vidění, všude jen plno našich vojáků a my jsme se museli hanbit za to naše P.G.. Čekali tam na nás s hudbou a francouzský plukovník Phlillipe nás vítal a nám to překládal kapitán Šnejdárek, pak jsme byli rozděleni k rotám a každý hledal svoje známé. Tak jsme se zbavili víc jak tříletého zajateckého otroctví a třebaže jsme měli před sebou nejistou budoucnost, přece každému jaksi odlehčilo a pohrdal každý budoucností, až se stane již cokoli. Další dni stále přicházely transporty zajatců i z Ameriky. Někteří byli posláni do Jarnaru jako základ k 22. pluku a my jsme byli jak 21. pluk. Hned jsme dostali francouzský vojenský mundur, pušky, chodilo se střílet na střelnici a každý den cvičit – ale to bylo cvičení, že se nedalo přirovnat k rakouskému honění, všude se šlo se zpěvem a stále veselo od rána do večera, po celém městě bylo slyšet český zpěv, a i mládež již po nás opakovala české písně. Neměl jsem zde žádného známého, ale již 14. 4. 1917 jsem se sešel s Fr. Medalem z Krchleb, který přijel z Ruska. Stále jsme cvičili a měli školy o granátech, plynech, maskách, zákopech až do 22. 5. 1917, kdy jsme dostali náš nový oděv, boty, výzbroj a vše potřebné do pole. Pak jsme – jak to na vojně jinak není – měli parády, museli jsme se každému představovat a dělat vojenské „opičky“.

9. červena 1917 jsme měli poslední plukovní přehlídku, při níž bylo mnoho lidu a ve 12 hodin v noci jsme šli na nádraží se vším a jeli jsme až do Darney. Tam se zas cvičilo, dostali jsme modré (šaserské) barety a v neděli 30. června 1917 s velkou slávou a parádou za velké účasti lidu a všech zástupců Spojených států od presidenta francouzské republiky, skvostný prapor darovaný od města Paříže našemu 21. pluku, též i pochvalu od prezidenta republiky.

2. července 1917 bylo v novinách prohlášení naší vlasti za samostatnou republiku a druhý den jsme odjížděli z Darney k Belfortu a byli jsme v La Gracny jako třetí linie. Pak nás dali do Maseaux, kdež jsme měli na francouzský svátek 14. července 1917 přehlídku u amerického generála. Chodili jsme stále cvičit a kopali jsme zákopy. 22. pluk byl naším praporem na oslavě franc. rep. 14. 7. v Paříži a tam na náš prapor házeli celé balíčky peněz, na vojáky kvítí a potlesku i slávě na náš národ nebylo konce a vše se za námi stále hrnulo. „Samostatnost“ též přinesla pěkný článek z domova, jak se Češi a Slováci shromažďují v Beskydách v lesích, místo aby šli na frontu, v čemž je lid podporuje. Francouzské noviny psaly, jak Němci udělali z 16. na 17. 7. útok na Paříž, byli však odraženi a donuceni k ústupu, též i na Itálii po rakouské ofensivě nastal útok. 21. 7. 1917 jsme šli do druhé linie v Sant Heimu, Burdachu jsme stavěli stráže, pak jsme šli dále do Zoderen neb jsme ukryli v „obrech“. neb po nás něm. art. střílela. Druhý den zvonili od fronty, že jdou plyny, ale k nám nedošly, neb se vítr otočil.

28. července 1917 jsme šli do první linie, nesl jsem 380 patron, pušku a rakety, v noci jsme vystřídali 3. rotu, moc se nestřílelo, neb to byl kladný úsek fronty, ale patroly chodily stále. Proti 11. rotě se Němci prostříhali skrz dráty, jednoho posta ukradli a druhého ranili. Nebylo nic těžšího jako stát celou noc na stráži a napínat zrak i sluch a všechny nervy musely horečně pracovat, takže ráno byl každý noční službou vysílen a zmalátněn. Druhou noc se k nám přiblížila německá patrola a na kamaráda, který se pohnul, vystřelili z karabiny, já jsem však tam vystřelil 4 rány z pušky, druhý hodil granát, třetí tam spustil „fisilku“ a tak se stáhli proti druhé bojové skupině, ale ta je uvítala také tak, byli jsme však stále v nejistotě. Celé noci a ráno vždy za tmy zde létaly něm. i franc. aeroplány. Němci na ně měli kolem celé fronty silné reflektory, ale žádný jim do toho nevletěl. Též měli Němci u Milhouse pozorovací balon, který byl chráněn artilerií i milrajesema, ale náš aviatik Čech se na něj přec odvážil a spálil ho. Všechna rychlopalná děla i dalekonosná po něm střílela, ale přece jen uniknul. Skoro každou noc bylo slyšet od Němců, jak tam dovážejí na vozech, jak skládají a pracují i mluvit bylo slyšet, stále se na něco připravovali. Další noc byla naše patrola vpředu, ale nic nechytili, a pak se museli na umluvenou hodinu stáhnout zpět.

2. srpna 1917 jsme byli zas na patrolu s dvěma „fisilkami“ a důstojníkem, za úkol jsme měli vyčkat, vypátrat německou patrolu, která jde proti našim liniím, obklíčit ji a zajat. Šlo se hlubokým „boojem“. který se dělil a rozbíhal na dvě strany a byl na mnoha místech zatarasen „španělskými jezdci“ a spoustou drátu. Když jsme šli každý oddíl svým směrem a byli jsme již dost daleko, zdálo se nám něco podezřelým, tleskli jsme slabě do dlaní (což bylo umluveným znamením), ale z protějška se nám tak neodpovídalo, nýbrž bylo slyšet slabé krátké pískání a hned nato bylo trochu pozorovat stíny, jak se stahují k hluboké chodbě, ve které jsme se nalézali. V tom bylo slyšet náraz, jako když se člověk svalí dolů – a již jsme byli přesvědčeni, že nás Němci pronásledují. Jelikož nás bylo jen pět a nalézali jsme se daleko od naší linie, nemohli jsme pomýšlet na žádný odpor, nýbrž na rychlý návrat zpět, což nebylo též snadné, neb jsme museli se plazit, jen po břiše, pozorovat nepřítele a prolézat ostnaté dráty, kterých tam byla spousta. To vše muselo být ve vší tichosti, neb stačilo se dost málo prozradit – hodili by do nás pár granátů a potloukli nás všechny.

Pavel Novotný (konec XI. části)

Komentáře nejsou povoleny.