Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (XII. díl) [35/2011]

Přece jsme se však dostali do našich okopů, kde již na nás čekal druhý oddíl, s kterým jsme se měli sejít – v tom již Němci po nás začali házet granáty i kulomet se ozval z jejich strany, ale byli odraženi, takže bylo slyšet křik a bědování.

3. srpna 1917 v noci přišla hrozná bouře, že to bylo jak v soudném dni, hrozný lijavec, kroupy, povětří, při tom se silně blýskalo a jak se rychle za sebou nerozblesklo, již se střílely rakety, neb byla hrozná tma a my jsme byli vyměňováni, šli jsme do Atamerštatu. Byli jsme zas několik dní v rezervě, abychom si mohli odpočinout a vyčistit.

Když jsme přišli na zdejší frontu, byla úplně tichá a málo kdy se vystřelilo, takže blízko za frontou se pole obdělávala a vše bylo obydlené, my ale jsme tomu nechtěli rozumět, neb jsme si říkali, že na to nás sem nedali. Proto jsme neustále patrolovali, vlezli jsme všude, až do jejich okopů a tím jsme je poplašili. K tomu nám přispěli sami tím, že 18. srpna 1917 k ránu strhli velkou kanonádu, z raket stříleli a udělali silný útok na naše pravé křídlo a na 319. pluk franc., zmocnili se jejich zákopů a naši pak seznali situaci, vyskočili z okopů a kulomety vzali Němci z boku tak, že byli donuceni k ústupu, vzali však 2 franc. vojáky do zajetí a těch se vyptávali, jaké tam síly mají. Oni nás ještě dobře neznali a těžko se s ním dorozumívali a tak jim řekli, že je tam 21 československých pluků (tak soudili podle našeho čísla 21). To ovšem Němce poplašilo ještě více a v krátkém čase nám bylo hlášeno, že proti nám Němci dovážejí vlak za vlakem vojska a kanónů, takže nás již sami francouzští důstojníci upozorňovali, abychom se měli na pozoru, neb Němci, že jsou proti nám ve velké přesile. To nás však neodstrašilo. Němci však byli na vše dobře připravení, a jakmile se něco pohnulo na naší straně, již nás kropili ekrasitem a gázem.

18. srpna 1917 jsme šli zas do první linie na jiné však místo. Bylo to v lese (ovšem kdysi tam býval les) Kraycvald. Do okopů jsme šli z večera s celou výzbrojí a cestou jsme se dost zpotili, takže když byl každý na svém místě a všude bylo ticho, začali jsme již podřimovat. Naši výměnu však Němci zpozorovali a již jsme viděli v dálce vyskakovat plamínky, ale než bylo možno na něco myslet, co to je, ozývaly se děsné ekrazitové rány a země se před námi a pod námi jen otvírala, takže bylo hned několik raněných, zabitých a zasypaných. Vše se jen třáslo, pařezy, které tam ještě byly v lese, lítaly i se zemí a my jsme se krčeli a čekali, kdy nás některý zasáhne, neb nebylo kam se schovat. Pak začali ještě mezitím střílet Němci otravné plyny a mnoho našich, kteří si včas nedali masky, omámeno a usmrceno.

Druhý den se již z naší strany vše připravovalo na uvítání Němců. Vozily a umísťovaly se minomety i kanóny v první linii. To však Němci pozorovali a odpoledne do naší linie zas spustili silnou „baráž“, přece se však dělaly přípravy večer i pozdě v noci na útok z naší strany. My jsme měli rozkaz, ráno, jak se spustí naše silná kanonáda, stáhnout se zpět do druhé linie a jakmile se začne prodlužovat, že se půjde dopředu. Němci nám to však chtěli za každou cenu přerušit a hned večer v půl desáté – jedenáct – jednu hodinu silnou kanonádu do nás, a protože jim naše artilerie ani neodpověděla, mysleli, že nás již utišili a utloukli. Ve 4 hodiny, když se již z naší strany prostříhaly dráty a bylo vše připraveno, začala naráz naše artilerie střílet, ale tak silně a hustě, že by ani myš v tom nebyla uchována. Začali před našimi zákopy a dalekonosná zase na německou artilerii, takže od Němců vyšlo jen několik ran. To trvalo přes půl hodiny zatím se již rozednilo, ale kolem nás a před námi bylo kouře z explosí, že byla tma a tím dýmem s puškou a bodákem v jedné a granátem v druhé ruce hnali jsme se dopředu pomstít právě padlé bratry až do Německých zákopů a dále přes ně – náhle však zazněl rozkaz zpět, a když jsme se vrátili do svých zákopů, měli jsme 2 zajaté Němce, jednoho šikovatele a jednoho střelce, kteří se chytili do drátů, jinak bysme byli nedostali ani ty, neb podle jejich udání, jakmile začala naše palba od artilerie, dalo se vše na zběsilý útěk neb z nás měli velký strach, stále jen prosili abychom je nezabíjeli. Dále nám totiž potvrdili zprávu, kterou nám též říkali franc. důstojníci, jaké tam mají velké síly proti nám, které prý byly vzaty z belgické fronty a tím ta zeslabena. My jsme tímto byli však moc zeslabeni, neb jsme měli mnoho mrtvých i raněných a ti kteří zůstali, byli omámeni plyny, proto nás vyměnila 3. rota. Na cestě okopem potkám svého kamaráda z mé vesnice Frant. Medala, pozdravíme se, já mu říkám – dej si pozor, je to moc nebezpečné – ale on – mě se nic nechytí – a šli jsme zas každý na své místo. Já jsem byl dán na stráž k rotnímu velitelství a v noci bylo z německé strany střelba od artilerie. Ráno, když stojím u cesty na stráži, vezli sanitáři na vozíku mého kamaráda již jako studenou mrtvolu.

26. srpna 1918 noviny přinesly zprávu a mapku jak Němci ustupují. Podle našeho úsudku, dal Němec velké síly proti nám, neb se domníval, že se na tom místě bude dělat ofensiva, tím však seslabil horní front., generál Foche začal s průlomem frontu, čímž je přiměl k ústupu. Byli jsme dáni všichni do přední linie, neb to bylo stále nejisté. Němci však z nás měli přeci strach, neb nám stříleli v kovových pouzdrech letáky psané česky, abychom složili zbraně a slavně k nim přešli, že nikomu se nic nestane, abychom se zbytečně nebili za Francii a Anglii, že oni nám dají samostatnost sami, ale tím nám jen dodali chutě, neb jsme viděli, že se nás skutečně bojí. Měli jsme umístěny kanóny v dobrém místě pod strání, takže jim Němci granátem nemohli nic udělat, tak na ně střílely z baterky půl hodiny plyny a všechno mužstvo i s důstojníkama otrávili.

Dali nás zas na čas do druhé linie v Senhajmu, ale tam to nebylo lepší, nebo si Francouzi přitáhli 5 kanónů 30cm a těmi stříleli na Milhovaze, Němci pak zase zpět, přitom zapálili jeden dům v noci a my jsme to museli hasit, přičemž byli naši tři zabiti. První linie byla stále odstřelována plynem a vzadu zas velkými granáty. Lidé, co zde byli dříve usazeni po okolních vesnicích, se hromadně stahovali zpět, neb zde bylo hrozno nyní vydržet, jak zde fronta oživla, každý jen nadával na nás, že dokud my jsme nepřišli, byl zde pokoj. Nás se však zbavili, neb 16. září přišli sem Francouzi, celá divize, a nás všechny vyměnili.

Šli jsme pěšky do Růžemostu, tam jsme spali a pak jsme šli do Žiromaně, kde jsme tři dni odpočívali, pak dále do Žampaně a tam nás dali do hytláků a 21. září jsme vyjeli a druhý den odpoledne jsme na nádraží Avis vystoupili a šli jsme do vesnice Marne na noc a ráno 24. září jsme šli přes město Peiry a mezi městem Epernay jsme byli ubytováni. Bylo zde všechno velice rozbořené, zvláště od dalekonosných děl a aeroplánů. Všude bylo plno vína, které se právě sklízelo, neb zde byl šampaňský kraj. Tam jsme se den zdrželi a pak jsme již dále šli krajem zpustošeným a leželi jsme v nějakém lese, abysme byli chráněni a od něm. aeroplánů neviděni – neb není vždy dobré to, co shora přichází. Přes den jsme se skrývali po lesíkách a v noci se pochodovalo. 26. září ve 4 hod. ráno jsme zastavili zas po noční cestě v bahnitém lese, který se již ani nemohl nazývat lesem, neb to byla samá jáma od granátů a ze stromů jen pahýly. Též tam byly celé hromady něm. plynových nábojů pro artilerii, masky, pušky, vozy rozbité, hřbitovy – byla to nedávná fronta. Leželi jsme tam 3 dny a stále pršelo, jelikož tam byla hlína, byli jsme zválení od bláta, že by nás byl aeroplán nerozeznal, ani kdyby se nízko nesl. Na sv. Václava v 10 hod. dop. přišel rozkaz, nepotřebné věci odložit, nechat si jen nejnutnější a půjde se zas kupředu. Druhý den večer v 9 hod. jsme vyšli a než jsme došli na místo, již do nás Němci stříleli z kanónů. Zůstali jsme v půl jedné v noci v pobořené vesnici, která byla bombardována a v půl čtvrté ráno začala francouzská kanonáda, že se jen zem třásla a po ní postupovali černoši dopředu. Ve 12 hod. v poledne měli již 6000 zajatců a postoupili 7 km. My jsme dostali ještě oběd a hned jsme šli za nimi, neb jsme byli jako rezerva černochům. Stále vodili německé zajatce i s kulometama, zůstali jsme v lese nezakopáni a v noci do nás Němec pustil 5-6 granátů, tak jsme měli hned několik mrtvých. Druhý den jsme šli přes řeku Veslu a trať všude bylo plno munice německé, takže bylo vidět, jak Němci měli naspěch před černochy. Jelikož nás nebylo třeba, tak blízko nechali nás v jednom lese za kopcem odpočinout a artilerie táhla stále kupředu.

3. října jsme šli zas celou noc až k první linii, takže po nás Němci stříleli z pušek a kulometů. Ráno spustili zas Francouzi „baráž“ a když pěchota se dostala do německých okopů, byly již prázdné neb Němci ustoupili 5 km. Byli jsme ukryti ve starých francouzských „abrech“ z 15. roku, za nimiž bylo všude kolem plno hřbitovů, takže bylo vidět, co v 14-15. roce padlo Francouzů.

Noviny přinesly zprávu, jak se všude vítězí a ve Vídni v parlamentě, že se zastával český poslanec Staněk čsl. brigád ve Francii a prohlásil, že se brzy povede válka na německém území. Jiní čeští poslanci, že křičeli dolů s císařem, takže nastal boj mezi německými a českými poslanci. Tam jsme byli v „abrech“ několik dní i jsme si vařili, neb kuchyně a trény poslali k Remeši. Nás pak odvolali přes Hermonviller, v noci nás nakládali na silnici do nákladních automobilů po jednadvaceti a celou noc jsme jeli jako o závod, ráno přes Remeš, asi o 10. hod. jsme vystoupili v Mourmelon a šli jsme asi hodinu do prkenných baráků. Tam každý si připravoval místo, že tam budeme déle, ale v 7. hod. navečer jsme vyšli s plnou výzbrojí a šli jsme celou noc cestami hrozně rozbitýma, mnohde i přes strouhy, takže již mnozí zahazovali věci nebo zůstávali vzadu, klelo se, ale nic nepomáhalo, šli jsme až do 5. hod. ráno a zůstali jsme v křoví, v němž byli Američani. Tam jsme zůstali pod celtami několik dní, neb stále pršelo. Američané šli dopředu 15. 10., jsme ráno v 6 hodin vyšli a v 11 hod. jsme se museli ukrýt před německými aeroplány, kterých letěla celá eskadra. Důstojníci nám řekli, bysme na nic pěkného nečekali a kapitán Šidík (z Ruska) nám říkal, že nás čeká druhý Zborov. Nikoho to však nezarazilo, stále bylo veselo, každý vyházel z rance, co nepotřeboval, a když se šeřilo, šli jsme po večeři do přední linie, kdež jsme asi o půlnoci střídali. Když jsme se dostali na místo, začalo pršet, každý si udělal jamku, aby byl trochu schován, ale do rána to bylo plné vody. Teprve ráno jsme si dělali řádné díry do země a já měl plné ruce puchýřů, na to jsem však nedbal, neb jsme byli stále odstřelováni od něm. artilerie, takže střepiny z granátů stále pručely. Bylo však stále deštivé počasí, voda nás vytápěla jako myši, ale jinak jsme nemohli jen se zahrabat do země a ležet v blátě, čekat až nás nějaký granát zasype. Tak jsme čekali, že přijde rozkaz jít dopředu, což bysme byli nejraději viděli, ale ještě nebylo vše připraveno, a tak jsme pomalu ztráceli stále lidi, neb nás Němci neustále bombardovali granáty, šrapnely, plynem a každý den přilétala německá eskadra aeroplánů, které snesly se nízko nad okopy a střílely i do našich děr z kulometů. Stále však pršelo, kuchyně byla za frontou daleko, jen v noci přijížděly na 1-1 hod cesty k frontě a tam se chodilo pro jídlo jedním směrem na jedno místo, takže za nynějších dešťů se šlo po kolena blátem.

20. října jsem byl pro večeři, ale byla tma, takže jsme bloudili, a když jsme se dostali zpět byli jsme blátem zolepený, že jsme nemohli nohy utáhnout. Jen jsem si zalezl do díry, přišel rozkaz vše si připravit k odchodu. V půl osmé jsme po jednom přecházeli po pytlovém mostě přes kanál a řeku Aisnu. Naše četa šla jako patrola kolem řeky prohledat terén a vyčistit, museli jsme se plazit po břiše a to muselo být v největší tichosti, aby nás Němci nezpozorovali. Třetí rota, která zůstala ještě za řekou udržovat levé křídlo, byla seznámena umluveným znamením, slabým zapísknutím nápěvu „Nad Berounkou“, tím samým znamením nám odpověděli a my jsme se plazili s granátem v jedné a puškou v druhé ruce až před vesnici Teron. Tam jsme se měli zakopat na louce, ale udělal si každý důlek jen pro hlavu, neb se do práce mnoho nechtělo, protože jsme věděli, že zde nezůstaneme a pak to bylo v louce, která byla dost bahnitá, a my měli jen malé lopatky. Celou noc bylo ticho, až skorem podezřelé, jen naše fissilky rachotily občas na udržování ohně, proto jsme se domnívali, že Němci ustoupili. Než se rozednilo, byl dán rozkaz nepozorovaně se vloudit do vesnice a ukrýt se do sklepů, nic ze sebe však nesundávat, stále vše mít připraveno. Jen jsme si však zalezli do sklepů a děr, strhla se hrozná střelba od něm. artilerie a kulomety jen hrčeli, my jsme se honem hrnuli z děr ven, neb jsme nemohli nic jiného čekat než německý nástup. Kdo se však dostal ven, zůstal zaražen, neb německá artilerie byla velice dobře nastřelen do vesnice a barák za barákem se bořil jako když vletí koule do kuželek, ale s takovou prudkostí, že se zem třásla a sluch i zrak přecházel a do toho se mísil pískot kuliček z mašinkvérů, které byly umístěny na kopci před vesnicí, a jakmile viděli náš zmatek, pustili do všeho prudkou palbou. Rozkaz byl vše zas na své místo, čety, které byly před vesnicí, již se na místo dostat nemohly neb je zatlačovali Němci a někteří naši tam byli zajati, ostatní se stahovali ve zmatku do vesnice a německé mitrailleusy v tom dělaly hrozně ztrát.

Pavel Novotný (konec XII. části)

Komentáře nejsou povoleny.