Rodný kraj v hudbě Josefa Suka [24/2008]

Už za života Mistrova otce Josefa Suka, který nastoupil místo učitele v Křečovicích r. 1846 a zastával je skoro padesát let, se staly Křečovice hudebním střediskem celého okolí. Na křečovické mše do kostela sv. Lukáše se scházeli zpěváci a hudebníci z širého okolí. Tohoto dění se účastnil Suk už od svých sedmi let a vzpomínky na něj uložil jako čtrnáctiletý skladatel do Agnus a Benedictus své křečovické mše, která měla po čtyřiačtyřiceti létech premiéru v Praze r. 1934 současně s jeho posledním dílem, „Epilogem“.

Po celý život zůstal Suk věrným synem svého kraje. Ohlasem tohoto láskyplného vztahu jsou klavírní skladby op. 10, ale zejména deníkem těchto dojmů je cyklus klavírních skladeb op. 12. Všech osm skladeb je naplněno kouzlem kraje, jeho klidnou pohodou, kterou kladl do mladého srdce skladatele, rozníceného první láskou k Otylce Dvořákové, (pozdější manželce), která mu splývala s Mahulenou a Danicou ze Zeyerových dramat. Autor v těchto skladbách vyřešil nové formy melodramatu a objevil nové bohatství hudby, hudby vlastní, sukovské.

Z ducha milé vesničky vyrostla i milá a přípustná klavírní „Vesnická serenáda“, složená na Vysoké u Příbramě, v níž skladatel zachytil ráz venkovské muziky. Ze štěstí rodinného života v Křečovicích vyrostla sbírka „Deset zpěvů pro ženské hlasy“. Těchto deset skladeb složil Suk během jedenácti dní v Křečovicích pro svou ženu a její sestru Magdu a vybral k nim slova různých slovanských písní. Opojení z krásy kraje a rodinného štěstí je uloženo také v klavírních skladbách „Jaro“ a „Letní dojmy“ v radostné hudbě, psané po návratu domů z ciziny.

V této době počal skladatel, jehož nejmilejším místem do té doby byly procházky od malého křečovického potůčku k čarovnému a divokému údolí Mastnému, plnému romantiky, docházet do Svatého Jana u Sedlčan. V tomto okolí a u Živohoště vyrojilo se v hlavě skladatele mnoho hudebních nápadů, jež nacházíme v symfonické básni „Asrael“ a „Zrání“ a zejména v klavírním cyklu „Životem a snem“, jenž má zvláštní postavení v celé hudební literatuře. Tento cyklus je skutečným deníkem skladatelovým a pomníkem, který postavil svému kraji.

Milovaná krajina byla Sukovi nejrázovitějším výsekem české vlasti. V pohledu na klidný tok Vltavy a vrch českých dějin „Blaník“ promítají se mu pohledy do české historie, které by rád zachytil obdobně jako Bedřich Smetana v cyklu „má vlast“. Řadou náčrtů se začal připravovat ke zpracování cyklu symfonických básní z českých dějin (v létech 1915-1917) o těchto částech: 1. Čechův příchod na Říp, 2. Česká žena a český muž (Libuše a Přemysl), 3. Jan Hus, 4. Jan Ámos Komenský, 5. Blaník. Skici o tomto záměru se však nezachovaly. Česká historie tanula mu na mysli i při procházkách podle potoka Mastníku, kolem zříceniny Hrádku a Psaných skal, památných útočištěm českých bratří. Přál si, aby Alois Jirásek uskutečnil slíbenou návštěvu těchto míst, seznámil se s jejich historií a románově ji ztvárnil. Jiráskovu návštěvu překazila světová válka a Suk se románu nedočkal.

Další dílo, spojené s Podblanickem, vzniklo pod radostným dojmem narození nejmladšího člena rodu, Antonína, nesoucího jméno velkého praděda, skladatele Antonína Dvořáka. Složil pochod, cestou autobusem z Neveklova do Křečovic, připsaný lidu rodného kraje (věnování datoval v Křečovicích 24.8.1932). To, že složil hudbu i slova, ukazuje, jak úzce byl spjat s tímto krajem a jeho lidem.

Druhou a poslední příležitostnou skladbou, v níž skladatel potvrdil, jak dovede být opravu lidovým, dvořákovsky prostým a srdečným, byla roztomilá „Sousedká“, složená pro křečovické muzikanty, mezi nimiž u houslí seděl Sukův syn ing. Josef Suk. Se sukovským humorem na titulním listě poznamenal: „Jako vzor skladby, kdy skladatel nemusí nic umět a hráči také ne“.

Svůj velký dar rodnému kraji doplnil skladatel v prosinci 1933 jiným krásným činem. Sepsal rozhlasovou hru: „Půlnočka v Křečovicích“, k níž vybral i vhodnou hudbu z materiálu křečovického kůru.

Kdo projde a pozná Sukův kraj, neubrání se pohnutí s myšlenkou na skladatelovo dílo, které se tu zrodilo. Zadíván do krajiny – se Sukovu hudbou v duši – musí si tento kraj každý zamilovat.

Marie Svobodová

 

Autorka článku „Rodný kraj v hudbě Josefa Suka“, Marie Svobodová (roz. Herrmanová) 1908-1995, hudební vědkyně. Studovala hudební vědu a estetiku u Z. Nejedlého a O. Zicha, PhDr. získala na základě disertace Klavírní tvorba Josefa Suka (1933). Vedoucí hudebního oddělní Národní knihovny v Praze. Sukova přítelkyně a propagátorka jeho díla. Autorka prvního Tématického katalogu děl Josefa Suka, Praha 1993. (Z knihy Josef Suk dopisy – Jana Vojtěšková 2005). Článek uveřejňujeme u příležitosti 135 let od narození hudebního skladatele a křečovického rodáka Josefa Suka.

Pavel Novotný

Komentáře nejsou povoleny.