Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (V.díl) [26/2009]

Před 95 lety, v roce 1914 vypukla I. světová válka. Tehdy všichni říkali, že do Vánoc bude konec. Trvala však čtyři roky. Jak vypadala část války v Srbsku a co prožívali vojáci čtete v Křečovických listech z autentických zápisků.

Výdaje na tuto válku se odhadují na 230 miliard dolarů a způsobené škody na dalších 160 miliard. Velké války se zúčastnilo 32 států z nichž 28 pod názvem „Spojenci“ a 4 jako Koalice centrálních mocností. Poprvé v dějinách byla v této válce použita letadla, tanky, ponorky, bojové plyny a plamenomety.

Válečný konflikt, který zničil čtyři říše a způsobil přes patnáct milionů obětí na lidských životech.

Tam jsem měl zas trochu mléka a čaje, měl jsem 38-39,5 horečky, to jsem byl trochu při vědomí, ale pak asi 10-14 dní jsem o sobě nevěděl, jak jsem zeslábl. Když jsem slezl z postele, v hlavě mi hučelo, v očích tmělo a padl jsem na zem jako kus dřeva. Nejhorší bylo pro toho, kdo musel třeba často na záchod a měl závrať nebo horečku. Byli jsme v prvním poschodí, záchody však dole byly ucpaný nebo nečištěný několik let, takže to teklo vše zpět i na chodby, což nikdo nečistil a mnohý zesláblý do toho upadl a se v tom utopil. Někdo by nevěřil, kdo to neviděl, že může být takový nepořádek v nemocnici, ačkoli mohlo-li se toto zvát nemocnicí proto, kdo se dostal do takovéhoto pařeniště nemocí, ten málokdy se z něj dostal a když tak na něj nikdy nezapomene. V tom čase zde nejvíce řádil tyfus, každý den odváželi plný vůz mrtvol. Byl tam ruský doktor a doktorka, kteří se opravdu obětovali svému povolání a také to zde zaplatili životem. Já jsem to však přestál a poznenáhlu jsem se zase zotavoval, byl jsem dán na jinou cimru a tam jsem trochu pomáhal rozdělat oheň, zamést, oděv jsem však neměl. Tak jsem zvolna okříval, ale byl jsem stále slabým. Zastával tam doktora jeden Maďar ze zajatců a ten, když přišel k nám na cimru, tak mu náš „bolničar“ říkal (neb on onemocněl též na tyfus), abych tam posluhoval já, aby mě oděv dali. Ten ve skladišti ukradli, musel jsem si vzít po nějakém Maďarovi a měl jsem jít na cimru, co byli nejtěžší nemocní, „bolničar“ mě však nepustil. Měli jsme 22 marodů a nejhorší to bylo přes noc, kde byla jaká nádoba, a těch bylo dost, přineslo se vody do všeho, ale v noci bylo přec křiku o vodu, neb všichni měli horečku a jen stále pili tu nezdravou vodu. V noci jeden, co měl horečku, nám utekl a běhal v polích ve sněhu, jiný zas se s námi chtěl stále prát, takže jsme ho museli svázat, neb chtěl též utíkat. Bylo tam též mnoho těžce nemocných na ten nejhorší tyfus, chtěl jsem se dostat z nemocnice ke kompanii, ale doktor nikoho z „bolničarů“ nepustil. Denně umíralo 30-50 lidí a to se odnášelo do jedné cimry, která neměla okna, jen jedny dveře a mnohý mrtvý – nebo ještě ani mrtvý nebyl – ještě teplé mrtvoly se tam odnášely, házely na hromadu, pak se dveře pevně zavřely, takže se tam vše důkladně pařilo, neb se to nestačilo pohřbívat, na některé mrtvoly pak došlo za několik dní. Byl tam puch k nepopsání, takže když se tam musel nést mrtvý, nesměl člověk ani dýchat, neb by se zalknul. Jednou, když jsem měl zas jít dávat mrtvoly do rakví a nemohl jsem, dostal jsem od šikovatele pohlavek, že jsem se potácel v bezvědomí. Prosil jsem doktora, by mě propustil, ale on že nemůže, abych šel k majorovi. Když jsem žádal majora o propuštění, řekl mi, že nemůžeš, ale musíš, to byla útěcha. Již jsem si nedělal žádné naděje, neb u kompanie je dřeli na Dunaji bez milosti, většina jich z toho onemocněla a dostali se až k těmto koncům.

Zas jsem se rozstonal, dostal jsem veliký průjem, hlava mě bolela, krev šla ze mě a prášky, co jsem dostal, nepomáhaly. Napadlo moc sněhu a silně mrzlo, jak u nás v zimě, ač to bylo 13. března 1915. Abych všeho užil, dostal jsem kloubové rehma, takže jsem se nemohl ani najíst ani obléknout a při každém pohybu hrozná bolest. Na svůj svátek, který nebyl některak závidění hodný, jsem šel na cimru odkud se posílalo na komando. Žádný doktor zde nyní nebyl, i ten, co ho zastával, se rozstonal a srbský major se sem též asi dvakrát přišel podívat místo doktora a krátce též zemřel, takže se nyní toho nikdo mnoho nevšímal a toho okamžiku jsem využitkoval, abych se dostal z nemocnice, ač jsem zdráv nebyl. Tam se nevařila žádná strava, jen se dostával kukuřičný chleba a mě bolel stále žaludek, hlava a nohy se mi jen třásly. Měl jsem velký rehma v nohou, znovu jsem byl nemocný, do nemocnice jsem se však bál, nic jsem nemohl jíst a tím jsem slábnul ještě víc, hlava se mi motala, když jsem si lehl a se přikryl, stále jsem drkotal zuby, ač jsem měl 39° horečky, pak jsem dostal znova velký průjem, že ze mě šla krev. Přišel komandant, nechal si nás na dvoře nastoupit a vybíral lidi na Dunaj, ač to byli samí nemocní. Já jsem nemohl ani stát na nohou, v očích se mi dělali kola, v hlavě hučelo, musel jsem si sednout, zato jsem však dostal ještě pár ran, že simuluji. Druhý den nás vyhnali všechny na nádraží, tak bosí jsme měli jet na Dunaj, čekali jsme tam v dešti celý den, až asi v 5 hodin nás vedli celý promočený zpět. Ráno však ve 4 hodiny nás hnali na dráhu na Dunaj kdež nás prohlížel srbský doktor (major), rozděloval a my jsme šli 1 hodinu zas domů. Na velký pátek jsme byli u marodvisity a dostal jsem 2 dny „dynstfrei“, pak na Hod Boží velikonoční se dělat nešlo, a tak jsem se přece zas trochu vzpamatoval. V svátcích dostal každý 2 vařená vejce a kousek vepřové pečeně.

(konec V. části) Pavel Novotný

Komentáře nejsou povoleny.