Josef Suk - housle utichly [35/2011]

Josef Suk se narodil 8. srpna 1929 v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu vstoupil na pražskou konzervatoř. Největší vliv na něho měly hodiny u houslového virtuosa, profesora Jaroslava Kociána. Znal se s ním už od svého dětství, neboť Kocián často navštěvoval jeho rodinu.

Už v roce 1949 reprezentoval mladou generaci českých houslistů na koncertech v Paříži a Bruselu.

rokudálost
1950-52 primáriem Pražského kvarteta
1952 zakládá Sukovo kvarteto
1952-53 zástupce koncertního mistra činoherního orchestru Národního divadla, sólový a komorní hráč
1954 po koncertě v pražském Rudolfinu začíná jako sólista
1959 umělecké turné s Českou filharmonií na třech kontinentech
1961-90 sólistou České filharmonie
1964 debutoval v Anglii a USA na pozvání dirigenta George Szella
1979-85 pedagog houslové hry na Vídeňské městské konzervatoři
1992-2000 uměleckým vedoucím a dirigentem Sukova komorního orchestru
2002 ukončil svoji veřejnou koncertní dráhu

Toto je stručný a dovoluji si napsat ne úplný výčet aktivit zemřelého Josefa Suka.

Sukův houslový projev byl podle odborníků vřelý, slovansky citlivý, později spíše akademicky uměřený. V českém hudebním životě se J. Suk po léta nesetkal s kritickou výtkou, zahraniční tisk měl někdy námitky proti jeho nestylové interpretaci barokních skladeb. Další zase někdy Sukovi vyčítali jeho spolupráci s Orchestrem Václava Hybše.

Vyznamenání, která obdržel:

rokvyznamenání
1964 Státní cena Klementa Gottwalda
1977 titul Národní umělec
1999 medaile Za zásluhy
2002 francouzský Řád čestné legie v hodnosti rytíře
2003 čestný doktorát Akademie múzických umění v Praze

Natočil také skladby pro mnohé domácí i zahraniční gramofonové firmy a získal za ně řadu prestižních cen:

  • Šestkrát obdržel pařížskou Grand Prix du Disgue Académie Charles Cros
  • Edisonou cenu v Nizozemsku
  • Cenu Mozartovy společnosti ve Vídni
  • Zlatá deska Columbie (r. 1978)
  • Zlatá deska Supraphonu
  • Platinovou desku Supraphonu za 1.112.000 prodaných nosičů (r. 1999)
„Mé hudební začátky souvisí s jednou z posledních a také nejživějších vzpomínek na mého dědečka, skladatele Josefa Suka. Mohlo mě být kolem pěti let, když dědeček jednou přijel do svého rodiště do Křečovice a přivezl mi malé dětské housle takzvané půlové. Měl jsem z nich ohromnou radost a několik dní jsem je nedal z ruky. Spíše jsem si s nimi ale hrál, než že bych se pokusil něco zahrát. Soustavně jsem se pak začal učit až rok po dědečkově smrti.“
„Skladatel Josef Suk zemřel, když mi bylo necelých šest let. Nikdy jsem ho neslyšel hrát a on pochopitelně nemohl mít na vytvoření mých uměleckých zásad žádný přímý osobní vliv. Jeho současníci a přátelé znali jeho názory mnohem lépe a blíže než já. Svůj přístup k interpretaci Suka a Dvořáka jsem tedy nijak nezdědil. Musel jsem si ho vytvořit sám. Cítil jsem vždy odpovědnost o to větší, že šlo právě o mého děda a praděda. Suk a Dvořák jsou pro mě samozřejmě hudba nesmírně blízká, ale těžko by mohl kdo dávat mé interpretaci z příbuzenského titulu pečeť nějaké autentičnosti.“
„Dojímá mne, když hraji dědečka, ale i když hraji pradědečka. To je to samé. Úplně roním slzy tím dojetím. Snažím se sloužit i Beethovenovi, Mozartovi či Čajkovskému, ale rodinný vztah cítím jako určité pouto.“
„Málo lidí ví, že jako mladý konzervatorista jsem hrál i v rozšířeném orchestru Karla Vlacha v Karlíně při muzikálu Divotvorný hrnec, kde jsem zažil ještě Jiřího Voskovce. A nakonec Jaroslav Ježek byl žákem mého dědečka, Josefa Suka na konzervatoři, takže jsem vlastně i takto spojen s Werichovým divadlem.“
„AMU byla tenkrát spíše vojenská a politická škola. Protestoval jsem například proti tomu, aby studenti museli kopat v zákopech. Při tom trpěly naše prsty a já chtěl být přece hudebníkem. Byl jsem proto po čtyřech semestrech vyloučen a za trest jsem měl nastoupit do Košic k vojenskému útvaru. V poslední chvíli jsem byl zachráněn a dostal jsem se do AUS, kde jsem si dva roky odbýval vojenskou služby a mohl hrát na housle.“ „Z českých dirigentů jsem měl nejraději Karla Ančerla a samozřejmě i Václava Smetáčka nebo Václava Neumanna. Ze zahraničních byla krásná spolupráce s Wolfgangem Sawallischem, báječný byl také Georgie Szell nebo z mladších Seidži Ozawa.“
„Housle považuji za jeden z nejkrásnějších hudebních nástrojů. Dokážou radostně zpívat i plakat. Jejich konstrukce se po staletí nezměnila, je to přímo zázrak.“

Pavel Novotný

Komentáře nejsou povoleny.