Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (VI.díl) [27/2009]

7. dubna 1915 jsem byl zas u prohlídky, ale tam mi řekli „hajdy“, ukázali na dveře a byl jsem zdráv. Pak jsem podpisoval poukázku, první to peníze do zajetí a večer mi vyplatili za 50K 55 dinárů, to mě postavilo na nohy. Koupit se dalo všechno i dost lacino, ale když nebyly peníze, strava mizerná, chleba kukuřičný. Tu přišly peníze vhod, neb v Srbsku kdo měl peníze, si mohl dopřát všeho a byl od těch hloupých Srbů považován hned za velkého pána. Byl jsem poslán přec na Dunaj, tam jsme nosili pšeničné otruby a mouku celý den, celou noc bez odpočinku i v bouři a běda tomu, který se někam schoval a vojáci ho našli, ten to někdy zaplatil životem anebo na to do smrti nezapomene. Abych popisoval každý den bylo by fádní, neb to bylo stále den ze dne stejné, jenže někdy se muselo dělat ve dne v noci bez odpočinku a někdy zas jen určité množství vagonů, vynášela se mouka, otruby, oves, kukuřice, pšenice a zkrátka vše, co šlo z Ruska po lodích pro Srbsko, to se ručně vyhazovalo z lodí a nosilo buďto do vagonů přímo a když tam hned nebyly, tak na hromady, často i v dešti, takže se na pytlích nadělalo těsta a mnohý se při vynášení smekl a zmrzačil. Vzali nás pod komando Rusi a zdálo se, že to bude lepší, dostali jsme ještě k tomu kukuřičnému chlebu jeden z mouky. Též se sem lítaly dívat rakouské eroplány a házely dolů velké bomby, které však mívaly málokdy účinku. Od května nám zas práce přibylo, takže jsme dělali zas v noci neb začala chodit doprava z Francie pro Rusko, eroplány, automobily, kola, prach, munice a všechen válečný materiál, který se nakládal do lodí, které jsme vyložili. Na sebe jsme nedostali nic jen jedno prádlo od Červeného kříže a jedny „opánky“, oblek jsme měli stále ten, který jsme vyfasovali do války a jak asi za ten čas vypadal se každý domyslí. Do Negotina se již nejezdilo, neb nás nyní museli mít stále při ruce, když bylo tolik práce, byli jsme ubytováni pod kolnou, která byla jen na sloupech, neobedněna, pod kterou pršelo, líhali jsme na štěrku, kterým byla kolna vyrovnaná a kdo vzal nějaký pytel, aby se pokryl, byl bit. Rumunům a Bulharům přišel rozkaz, aby vyklidili všechno z Dunaje, proto se stále nakládala a odvážela mouka i ostatní zásoby, zato tím více docházelo poválečného materiálu z Francie. K práci nebyla žádná určitá hodina, muselo se dělat, jak bylo třeba, a proto měl každý krk jako tažný vůl od těch pytlů, zvláště které zmokly, daly se na hromady a uschly.

29. července 1915 jsem z toho zas onemocněl, voják, který u nás byl, mi však nechtěl věřit, dal mi několik ran klackem, který oni měli v ruce stále, musel jsem nosit pytle až do poledne, pak mě přec pustil do Negotina a tam jsem byl do rána, zima by mě však byla roztřásla a horkem jsem mohl zešílet. Druhý den když jsem přišel do té nemocnice, kde jsem stonal na tyfus, ostal jsem koukat, jaký tam byl nyní pořádek a čistota. Rád bych tam byl nyní zůstal, ale dali mi několik prášků a poslali zpět na komando, odtud mě dali do lesa na dělání bukového dříví, jelikož jsem byl stále nemocen a sláb, tak mě dali zpět.

21. srpna 1915 jsem byl dán zas na Prahovo a skládal se stále materiál pro Rusko, což trvalo zas nějaký měsíc mezitím se též vykládaly lokomotivy, vagony, kanóny a jiný materiál, který Rusové ukořistili Rakousku. Po roce si teprve Srbi vzpomněli, že by se mělo též prát pro nás prádlo, určili 4 lidi, kteří jiného dělat nebudou, až dosud, kdo si chtěl vyprat, musel v poledne a než se šlo do práce trochu to oschlo, pak se do toho oblékl znova, neb dvoje prádlo měl málokdo. Všechno se však nápadně prázdnilo a my jsme se těšili, že si snad přec jednou odpočinem. Naložili jsme všechnu mouku 6. října 1915 ještě 18 vagonů, pak nám uvařili menáž, sebrali jsme svých „pět švestek“ a jeli jsme do Negotina. Tam se k nám připojili z komanda z nemocnice a jeli jsme do Zaječaru, pak jsme přesedli na úzkokolejnou trať, jeli jsme skrz velké vrchy celou noc do Peračina. Druhý den stále jezdili vlaky s francouzkým materiálem pro Rusko k Dunaji ale musely se vždy vrátit, neb to tam bylo již nejisté. Do Zaječaru jezdily vlaky s vojskem, pantonama, artilerie, proti Bulharsku. Noviny přinesly zprávu, že u Bělehradu našich mnoho zajmuli a nadělali jim mnoho ztrát, ač bylo opačně. Chodili jsme na nádraží překládat to, co jsme na Dunaji nakládali, neboť to, co šlo z Dunaje, bylo na široko kolejné dráze. V Zaječaru se to překládalo na úzkokolejnou a v Peračině zas na širokokolejnou. Dali nás do magacínu, kde byla betonová podlaha, sláma však žádná. Chodili jsme do sklárny měřit a vážit kukuřici, neb z toho chtěli zřídit nemocnici.

14. října 1915 nás poslali 140 na dráhu a v otevřených vagonech až do Mladenovce, kde jsme tenkrát trávili první noc, když nás zajali. Druhý den jsme dostali lopaty a krumpáče, šli jsme do Topola, rodiště krále Petra. O našem posvícení jsme ráno vyšli a jak jsme byli rozladění, každá parta šla svým směrem, my pak navečer jsme zůstali v nějakých samotách a hned se šly vyměřovat dekunky, v čemž se další dni spěšně pokračovalo. O pěkné hodince jsme měli též maso neb hoši chytili a upekli psa. Byl jsem úplně bos a záblo mě to, na práci však musel každý, neb se na to spěchalo.

(konec VI. části) Pavel Novotný

Komentáře nejsou povoleny.