Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (VII.díl) [28/2009]

22. října 1915 stále moc pršelo, tak jsme směli počkat, až přestalo, pak ale přišel rozkaz místo na práci na ústup, neb bylo slyšet již blízké hřmění střílení, též i z děl a my jsme měli pak naspěch. Nechali nás celé zmrzlé ve vesnici Žabar na „kúčách“ a v 1 hodinu v noci zas dál přes město Rač, kde bylo všude plno vojska a vystěhovalců. Letěly s námi dva rakouské aeroplány, které se často vrátily a ačkoli jsme šli dost rychle, bylo za námi slyšet stále blízké střílení. Tak jsme uháněli pomalu až do Bagrdy, kde jsme dělali široké, hluboké a pevné dekunky na zimu. Ani jsme je však ještě nedodělali a již nás zas střílení z děl a mašinkvérů pobízelo k ústupu. Stále zas pršelo, tak jsme byli umoklí, umrzlí jak myši, když jsme přišli do Jagodiny, tam bylo všechno plno vojska, vystěhovalců, zajatců a nás zahnali za město do pole k nějakým barákům, ze kterých někteří v noci strhali dříví a rozdělali ohně. Komandant však přiběhl s levorverem v ruce a po těch co byli u ohně střílel, koho pak dohonil, tloukl klackem. Oni byli ve špatné náladě tím, že museli ustupovat a my jsme to od nich nejlépe pociťovali. Druhý den o hladu zas dal, až nás pak na noc nechali za vesnicí, tam po nás zas střílel civili, když jsme chtěli vzít dřevo neb slámu. Odtud dále k Trsteniku, kde jsme se museli brodit po pás vodou a dostali jsme 1 chleba na 6 lidí, jinak však chleba nebyl nikde ke koupení. Pak jsme druhý den ve vesnici Vrbě dostali opánky a šli jsme přes Kraljevo na velké vrchy. Tam jsme dělali zas dekunky, což bylo ještě v pěkném místě, k jídlu jsme měli za celý den večer trochu kukuřičné kaše, chleba žádný a noci jsme nemohli zimou spát. Při práci nás honil jeden přes druhého, takže po práci každý padl tam, kde pracoval a přenocoval v těch skalách. Tam jsme se tři rozhodli, že se vrátíme zpět k našemu vojsku, které bylo nedaleko, ale pak jsme toho nechali neb by nás to stálo jistě život. Byli jsme hrozně zedření a hladem zmoření. Sotva se to trochu spěšně dodělalo, když se tam tahali provazama kanóny a než jsme sestoupili dolu z vrchů, již z nich stříleli a vojska tam plno. Když se pak dostali po strmé stráni a přes vody na silnici, bylo všude plno vozů a lidu, že nebylo možno jít. Zahnali nás do stráně a dostali jsme 1 šálek mouky na tři lidi, soli však nebylo. Druhý den jsme se tloukli po cestě mezi trním a večer jsme zas dostali 1 šálek mouky na dva.

9. listopadu 1915 jsme šli kus zpátky, dělali jsme naspěch dekunky a v noci zas ustupovali. Dali nám šálek mouky, kdo měl dvoje opánky, tak mu je vzali a ustupovalo se dále, jenže my jsme nemohli. Druhý den, aniž nám dali něco k jídlu, hned ráno se vyšlo, asi v 9 hodin jsme přešli Rašku a na noc nechali nás ve stráni, kdež jsme si udělali ohně, ale v noci přišel déšť, tak jsme se skoro jen vydřímali, ráno nám dali polívku z mouky, šli jsme stále mezi vrchama, že nebylo vyhnutí, pak nás nechali přes noc u potoka.

V sobotu 13. listopadu 1915 druhé čety měli menáž, naši kuchaři si však dlouho vzpomněli, přestože se voda vařila, museli ji vylít a šli jsme dále. Večer jsme spali u Mitrovic blízko hřbitova, na němž bylo též hodné českých jmen. Dostali jsme každý kukuřičný vdoleček, který jsme snědli jako hnětynku. V neděli nám dali kousek masa, čistou neslanou polívkou, pak jsme šli přes město a za městem jsme dostali ještě menší „koláček“, pak jsme šli přes Vučici, až jsme zas na noc ostali v polích do rána. Za dva dny jsme přišli do Prištiny, tam jsme odevzdali kotle na vaření a lopaty a krumpáče. Byla tam poprava dvou dezertérů. Odtud jsme vyšli odpoledne v 5 hodin, za městem se však dvojila silnice a my jsme se dali tou nesprávnou, až teprve 1 2 hodiny jsme se v dešti vrátili a šli až do 11 hodin, než jsme přišli k druhé četě. Zalezl jsem si do stohu, ale zima mi bylo dost, neb jsem měl hadry sotva to na mě drželo a hladu, že jsem neměl nikdy v životě. Druhý den jsme šli zas dál, ale celí umrzlí, neb po obou stranách byly vrchy celé pod sněhem a z těch foukal vítr mrazivý. Na noc jsme ostali v lese, v „doubí“ a měli jsme čirou polívku z fazolí.

Ve středu 17. listopadu 1915 jsme prožili něco krutého. Ráno než jsme vyšli, asi od 4 hodin začalo silně pršet, takže nám dali menáž čistou bez masa, byli jsme promočení úplně, a když se rozednilo, šli jsme v té psotě se sněhem cestami mnohdy pod kolena i po pás vodou, přehnal mrazivý vítr, kroupy, sníh i déšť, a tak jsme šli do 10 hodin, ke dvoum Arnautským kučám, ve kterých se chtěli naši komandanti na chvíli schovat. Všichni jsme se hrnuli za nimi, a jelikož tam bylo schovaná kukuřice v klasech, každý se na ni vrhnul a byla by tam zajisté žádná nezbyla. Ale Arnouti, jak to zpozorovali, strhli křik, začali střílet a u koho se našla i všichni stražaři, že nám nezabránili, byli trestáni srbským způsobem a to hned na místě. Zatím se sypal hustě sníh a my jsme museli dál, ačkoli jsme byli celí umrzlí. Šlo se při této vánici asi do 2-3 hodin a jelikož se již tmělo a kraj byl stále pustým bez lidského obydlí – nechali nás v mladém dubovém lese bysme si udělali ohně, bez sekery, suchého dřeva, sirek a to ve 20 cm sněhu. Sníh přestal padat, vyjasnilo se a silně mrzlo, všude bylo plno našich lidí po cestě, každý kvílel, plakal, naříkal, ale to nic nepomáhalo. Stražaři si udělali oheň, ale jak k němu někdo přišel, již ho hnali od něj ranami a jinak to nešlo, neb u jednoho ohně všichni nemohli se ohřát a bez ohně by každý zmrzl. Pomalu každý tahal kousky dřeva, a kdo měl sekeru, byl boháčem. Tomu každý dával vše, co bylo na nás vzácností, jen aby ji půjčil. Přes noc z jedné strany se člověk hřál, z druhé mrznul a kdo zůstal na cestě unaven, ten se již k chůzi nevzchopil. Přinesli nám jednoho, který si chtěl cestou odpočinout, ale když ho dali k ohni, byl sice ještě živ, pohyboval očima i rtama, ale za 1 hodiny nevěděl již o mraze. Z jedné strany se člověk hřál a z druhé mrznul. K jídlu jsme dostali na 4 lidi 1 šálek kukuřice, kterou, jakmile jsme dostali, hned jsme ji žvýkali. Ráno, když byl dán rozkaz k odchodu, leželo v lese i po cestách všude plno mrtvol, kterým nebylo pomoci a které, aniž by se kdo mohl starat, je pohřbít. To ponecháno dravým ptákům a zvěři, která je roznesla, tak že po takových nejsou žádné zprávy neb je někdo nepohřbíval, a proto tolik nezvěstných. Těžko jsme došli do města Ořechovce, kde nám dali pod kolnu dlážděnou kamením a dostali jsme kukuřičnou kaši. V noci jsme ani spát nemohli, neb tam byla velká zima zvlášť na té kamenné dlažbě.

Pavel Novotný
(konec VII. části)

Komentáře nejsou povoleny.