Farnost Křečovice : Sloupky z fary a jiné články související s křečovickou farností.

Sloupek z fary: Boží příkázání v životě [35/2011]

Velký úpadek víry a zbožnosti zaznamenávají křesťané ve vyspělých společnostech, ačkoli právě zde má církev nejlepší materiální vybavení pro své působení. Mohlo by se zdát, že hlavní překážkou pravé víry je moderní životní způsob, že prostředí relativního blahobytu není pro náboženství příznivé.

Katolíci se posledních 40 let místo cílevědomého úsilí o podstatnou změnu světa se mravně upadající společnosti sami přizpůsobují. Katolíci se často uspokojují s tvrzením, že počet katolických křesťanů celkově roste. Vzrůstá, protože přibývá obyvatel na zeměkouli. Ale vzrůstá jen počet katolíků v zemích třetího světa. A věřících ubývá právě v zemích, kde měli katolíci po dlouhá staletí rozhodující většinu a kde mohli vytvářet podmínky pro skutečný rozvoj Božího království. V těchto zemích katolíků ubývá, protože sami vymírají a přitom nejsou sto předávat svou víru svým potomkům.

Katolická církev je už několik desetiletí ze všech stran terčem soustředěných útoků. Nepřátelé Boha a církve nevynechají žádnou příležitost k pomluvám i oprávněním obviněním. Pro všechny sociální skupiny je příznačné, že v případě ohrožení jdou stranou vnitřní rozpory a dochází k jejím semknutí a stmelení. Pro církev jakoby to neplatilo. Jak přiznává svatý otec, nejvíce je církev ohrožována právě zevnitř. Není to sice žádná novinka, Skutky apoštolů a dějiny církve nám dosvědčují, že tomu tak bylo od samého začátku. Rozdíl je v tom, že církev se vždy dokázala proti svým vnitřním nepřátelům bránit rozhodnými kroky. Současný názor, že takových kroků není třeba a že pravda se uhájí sama svou vnitřní silou, znamená vážné podcenění nepřítele, který toho dokonce využívá. Spíše než pravda, se prosazuje lidská slabost a pohodlnost. Některá Boží přikázání nám při rostoucí pohodlnosti připadají těžká, a tak si namlouváme, že něco takového po nás Bůh nemůže žádat. A že nám rozhodně nemůže vyhrožovat peklem, pokud takovému požadavku nevyhovíme. Skutečnost je však taková, že žádný Boží požadavek není nad naše síly. Naopak představuje pro nás vždy tu nejschůdnější cestu k životu, opravdové radosti a pokoji. My nejsme znevýhodněni proti lidem tohoto světa, když máme dodržovat přikázání. Naopak, kde je tak šťastný národ, kterému Bůh zjevil svůj zákon? Vždyť všechna bída současného světa má svůj kořen v porušování Božích přikázání. S přikázáními nám Bůh dal také klíč, jak je zachovávat. To, co dává křesťanům sílu i největší obtíž, je láska. Kdo však nežije v lásce, je jako ryba, kterou vlny vyhodily na břeh daleko od vody.

Ďábel se snaží zničit rodinu, protože je to škola lásky. Má úspěchy i u křesťanů. Novodobí reformátoři by chtěli relatizovat nerozlučnost manželství, věrnost až do smrti jim připadá jako příliš velké břemeno. Udělali by lépe, kdyby věnovali náležitou pozornost přípravě mladých lidí na jejich celoživotní poslání. Jak žít s Boží pomocí a milosti svého vztahu v opravdové a věrné lásce. Protože manželství není jen soukromá záležitost, věrná láska přece není žádné břemeno, ale největší dar, jakým se lidé mohou obdarovat. Pramenem naší lásky je Ježíš Kristus, který nás miloval až do krajnosti. Není blaženějšího vědomí pro člověka nad jistotu, že se může na lásku svého blízkého spolehnout tak, jak na lásku Božího Syna. „Buď věrný až do smrti a dám ti za odměnu život,“ to je příklad, který máme dávat světu jako poselství, že nás Bůh miluje. A proto věnujte se s celou horlivostí tomu, abyste dospěli vírou k řádnému životu, řádným životem k poznání, poznáním k sebeovládání, sebeovládáním k trpělivosti, trpělivostí ke zbožnosti a zbožností k lásce. Jsou-li ve vás tyto ctnosti ať vám pomáhají k dobrému životu. A tak vám bude dopřán přístup do věčného království.

(Světlo, č. 38, Na Slovíčko)

 

Minul čas prázdnin a čas dovolených. Před námi čas sklizně a poděkování. V naší farnosti proběhne 16. října posvícení. A v úterý 18. října budeme prožívat svátek sv. Lukáše, patrona našeho kostela. Viz pozvánka níže.

P. Kazimierz Duš

Římskokatolická farnost Křečovice Vás srdečně zve na oslavu svátku sv. Lukáše evangelisty, patrona lékařů a zdravotníků, v úterý 18. října 2011.

Program:

16.30 h
adorace Nejsvětější svátosti s modlitbou růžence a možností svátosti smíření

18.00 h
slavná mše svatá s uctěním ostatků svatého Lukáše (předsedá P. Prokop Brož Th.D., děkan KTF UK a sídelní kanovník vyšehradský)

cca 19 h
pohoštění na faře

(V přestávce mezi adorací a mší svatou bude fara otevřena.)

Poutní slavnost v Hoděticích [34/2011]

Hodětický kostel svatých apoštolů Petra a Pavla je možná trochu neviditelnou součástí naší obce. Jeho dávná historie je nejprve uváděna roku 1350 jako kostela farního, jehož farnost zahrnovala kromě Hodětic ještě Hořetice, Hůrku, Brdečný, Suchdol, Sedlečko, Šebáňovice, Klimětice, Prosenickou Lhotu, Prosenice a Luhy a jehož donátory byli majitelé Suchdolského panství a Šebáňovičtí vladykové. Během let a zejména v období husitských válek došlo téměř k úplnému vylidnění a zpustnutí Hodětic, které se z ne úplně malého sídla změnili do podoby, kterou můžeme vidět dnes. V roce 1624, po vyhnání posledního husitského kněze, vlastně zanikla zdejší farnost, i když byla ještě nějakou dobu spravována faráři z Chlumu a z Kosovy Hory.

Dávnou historii jako němý Boží svědek připomínal starý kostel, který se pod ochranou svatých apoštolů v sutiny nikdy nezměnil. Koncem 18. století koupil Hodětice hrabě Pachta z Rájova, majitel Tloskovského panství, opravil starý kostel ponechajíc mu jeho gotickou tvář, kterou přeci jen trochu zbarokizoval, vedle stojící faru proměnil v hostinec a kostel s vesnicemi Hořetice, Hůrka, Brdečný, Sedlečko a Šebáňovice roku 1794 připojil jako filiální k Maršovické farnosti.

Maršovický farář měl jasně dané dny, kdy tam musí docházet sloužit bohoslužby. Byla to každá třetí neděle, kromě toho pouť, dušičky, Sv. Štěpán, Nový rok, neděle po Hromnicích, Velikonoční pondělí, Svatodušní pondělí a Boží Tělo.

O další historii hodětického kostela zase třeba jindy, jen je možné ještě uvézt, že roku 1878 byly pořízeny nové varhany stejného stavitele jako varhany v Kosově Hoře, koncem století nová dnešní kazatelna, která nevhodně nahradila původní barokní, jejíž podoba je známá.

Uvedený pořádek bohoslužeb byl maršovickými faráři dodržován po staletí, pouze tamější děkan Alois Škácha přehodil bohoslužby z třetí neděle na první jak tomu je vlastně (i když jsou v sobotu) dodnes. Co se týká bohoslužeb, jakýsi zlatý věk zažíval hodětický kostel za posledního maršovického faráře P. Antonína Křiklána, který tam vzhledem k velkému množství věřících sloužil každých čtrnáct dní a jako první marš. kněz v historii tam sloužíval v 10 hodin i půlnoční mši svatou. V četnosti bohoslužeb jednou za dva týdny pokračoval i nástupce P. Jaroslav Kaufner a do roku 1980 i mons. Jaromír Korejs, nesoucí velkou zásluhu na obnově kostela.

Tolik malý kousek historie, historie dodnes živé, mající přesah až do dnešních dnů.

 

O Hodětickém kostele v tomto vydání Listů nepíšeme náhodou. Tuto neděli 3. července jsme oslavili poutní slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla, jimž je kostel zasvěcen. Hodětická pouť, jak cítíme, není tak slavná jako křečovická nebo maršovická, ale historií je s nimi naprosto srovnatelná a v konfrontaci z poutí jako v první řadě putováním k Boží oslavě do Jeho chrámu úplně rovnocenná.

Jako poutník připutoval letos i pražský světícící biskup Karel Herbst, který přijal pozvání a přijel se spolu s věřícími poklonit sv. Petru a Pavlu. Když se díváme do Maršovické farní kroniky, není nikde ani záznamu o tom, že by nějaký biskup v Hodětickém kostele sloužil bohoslužbu, pouze můžeme najít zmínku o návštěvě pana biskupa Podlahy ve dvacátých letech dvacátého století, když mapoval památky svatých chrámů. Z tohoto hlediska je tato návštěva vlastně symbolická a výjimečná. Kostel po dlouhé době zcela naplněný zpíval na uvítanou píseň k sv. Petru a Pavlu, tak jak jiné generace před námi a pan biskup Herbst byl uvítán naším otcem Kazimierzem. V kázání mluvil hlavně o tom, co je to jít za Bohem, co je to milovat Boha, o srdci zraněném láskou, když ho pozná. Právě tak se to stalo svatému Pavlu, když ho Pán Bůh povolal.

Po kázání přišel hlavní důvod, proč jsme otce biskupa pozvali. Během obřadu posvětil nový obětní stůl, který jsme pořídili jako náhradu za starý překližkový stůl ze 70. let. Je to starší menza barokního typu, která prošla úplnou proměnou a pod rukama mstětických truhlářů vyrostla do krásy. Kostel tak dostal hezkou dominantu a vlastně i takový poutní dárek a malé odškodnění za všechny minulé krádeže. Po litaniích ke všem svatým, namazání křižmem a slavnostním zasvěcení a posvěcení, provázených krásnou osobní modlitbou pana biskupa, následovala první slavnostní eucharistie u nového oltáře. Po požehnání a předání kytic krásnou slavnost zakončil chvalozpěv Bože, chválíme Tebe.

Poděkování patří hodětické kostelnici paní Němečkové, která dlouhá léta o tento chrám pečuje a pozdrav a požehnání otce biskupa předáváme celé křečovické i maršovické části naší farnosti.

 

Ať je hodětický kostel, jehož uchování do dnešních dnů je jistě zázrakem, krásnou a věčnou duchovní součástí naší obce i farnosti, jakožto i památkou na dávné časy našich předků a Kristův kříž ať ukazuje cestu všem, kdo na něj pohlédnou s důvěrou.

V. Altmann, varhaník v Maršovicích

Štafeta – „Corpus Domini“ [34/2011]

Myšlenka připomenout formou běžecké štafety mladých Čechů a Italů cestu kněze Petra z Prahy do Říma v roce 1263, na základě které se dnes po celém světě slaví svátek Corpus Domini („Boží tělo“., vznikla v roce 2000, kdy byla Praha „Evropským městem kultury“. Svátek Corpus Domini je duchovní, kulturní a společenskou událostí, jejímž vrcholem byl sobotní kulturní a sportovní večer 25. června na náměstí v Orvietu před hlavní katedrálou, která byla postavena na počest tohoto svátku a nedělní (26. června) mše a velkolepý průvod městem, který na televizních obrazovkách sleduje celá Itálie.

Součástí těchto oslav se stává i doručení poselství z míst, kudy probíhá štafeta. Poselství je předáváno v rámci slavnostního sobotního večera do rukou starosty města Orvieta a běžecká štafeta se zúčastňuje i nedělního průvodu.

Myšlenka připomínat pouť kněze Petra vznikla na italské straně, která si dobře uvědomuje, že slavnost Božího těla „Corpus Domini“ má své české kořeny v Praze.

Letos byla na českém území plánována trasa štafety se čtyřmi etapami: Praha – Sedlčany (19. června), Sedlčany – Veselí nad Lužnicí (20. června), Veselí nad Lužnicí – Svatý Kámen (21. června), Svatý Kámen – Vyšší Brod (22. června), další etapy proběhly na italském území s cílem v městě Orvieto. Záměrem je po trase oslovit jak širokou veřejnost, tak představitele obcí a církve. Kniha poselství, kde jsou tato setkávání zaznamenávána, je předána v rámci oslav Corpus Domini starostovi Orvieta.

Letošní pátý ročník pořádal Association Club Sparta Praha jako hlavní pořadatel s garancí za sportovní stránku akce ve spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha a pražským arcibiskupstvím s garancí za duchovní stránku akce s partnerstvím Hl. m. Prahy s garancí společenské stránky akce a za podpory centrály cestovního ruchu Czech Tourism. Záštitu nad akcí převzal primátor Hl. m. Prahy MUDr. Bohuslav Svoboda. Partnerem akce byl prodejce sportovního zboží Hervis. Za italskou stranu pořádal akci sportovní klub „Liberta Orvieto“ ve spolupráci s městy Orvieto a Bolsena. V Křečovicích štafetu přivítal po 17. hodině pan farář Kazimierz Duš a starosta obce, Robert Nečas, kteří provedli zápis do Knihy poselství. Setkání se zúčastnila asi desítka občanů.

 

Svátek „Božího těla“ (Corpus Domini) byl ustanoven bulou „transitorus“ papežem Urbanem IV. V Orvietě 11. srpna 1264. Tradice ho spojuje se zázrakem v Bolseně v roce 1263 během sv. mše, kterou sloužil kněz Petr z Prahy při své pouti do Říma.

Při návratu z Říma se kněz Petr zastavil v Bolseně (Bolsena byla jedním z nejfrekventovanějších poutních míst), aby sloužil svatou mši. V průběhu bohoslužby hostie v rukou kněze Petra z Prahy zčervenala a vystříklo z ní několik kapek krve podobající se lidské krvi. Kněz se snažil tuto událost ukrýt před zraky přítomných věřících, ale krev kapala na „corporate“ a zanechávala stopy. Mše byla přerušena. Další kapky krve začaly padat na oltář a i tam zanechaly svoje stopy. Osvobozen od svých pochybností o existenci Krista, rozjel se do Orvieta, aby vše vypravoval papeži Urbanovi IV. Papež vyslal ihned biskupa Jakuba z Orvieta do Bolseny, aby dopravil svaté relikvie do Orvieta. Na mostě „Rio Chario“ (pod Orvietem) došlo k setkání a slavnostnímu předání relikvií do rukou papeže. Společně s papežem byli přítomni kardinálové a biskupové. Orvietánský lid zdravil nadšeně biskupa Jakuba. V Orvietu byl velký svátek… psal se rok 1264.

Dle materiálů sestavil Pavel Novotný

Sloupek z fary: Náboženský smysl člověka v průběhu dějin [34/2011]

Žijeme v epoše, která nese známky sekularismu. Bůh jakoby zmizel z horizontu různých osob a stal se skutečností, ke které jsme lhostejní. Vidíme nicméně mnohá znamení, která signalizují probuzení náboženského smyslu, znovuobjevení důležitosti Boha pro lidský život, potřebu spirituality, překonání, ryze horizontální a materiální vize lidského života. Při pohledu do dávnějších dějin padla předpověď těch, kteří od doby osvícení předpovídali zmizení náboženství, vyzvedávali absolutní rozum, odloučený od víry. Rozum, který zaplašil náboženské dogmatizmy, odstranil „posvátný svět“ a obnovil člověka v jeho svobodě, v jeho důstojnosti a jeho autonomii před Bohem. Zkušenost z minulého století a dvě tragické světové války vyvolali krizi onoho pokroku, o kterém se zdálo, že ho může zaručit autonomní lidský rozum bez Boha.

Katechizmus katolické církve říká: „Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po Tom, jenž jej volá k existenci.“ O tomto lidském hledání svědčí všechna náboženství. Mohli bychom říci, že neexistovala žádná velká lidská civilizace od těch nejstarších až do dnešní doby, která by nebyla náboženská.

Člověk je svou přirozeností náboženský, je homo religiosus jako je homo sapiens a homo faber. „Touha po Bohu“ je vypsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha, jak říká katechizmus. Obraz Stvořitele je vtisknut do jeho bytosti a on potřebuje potřebu nacházet světlo, aby mohl dát odpověď na otázky týkající se hlubokého smyslu života. Homo religiosus se nevynořuje jen v antických světech, prochází celými dějinami lidstva. V této souvislosti a ve snaze odpovědět na touhu po plnosti a štěstí, potřebě spásy a hledání smyslu, vznikly na půdě lidské společnosti různé formy religiozity. „Digitální člověk“ tak jako člověk jeskynní hledá v náboženské zkušenosti cesty k překonání své omezenosti a k zabezpečení své nejisté pozemské existence. Ostatní život bez transcendentního horizontu by postrádal naplnění smyslu a štěstí, k němuž všichni tíhneme. Druhý vatikánský koncil v deklaraci Nostra aetate zdůrazňuje: „Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve tak i dnes lidi do hlouby srdce znepokojují: Co je člověk? (Kdo jsem já?) Jaký smysl a cíl našeho života? Co je dobro a co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední tajemství, jenž obklopuje naší existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?

Člověk v sobě nosí žízeň po nekonečnu, po nostalgii, po věčnosti, hledání krásy, touhu po lásce, potřebu světla a pravdy, kterého pudí k absolutu. Člověk v sobě nosí touhu po Bohu. A člověk ví, že se nějakým způsobem může obracet na Boha, ví, že ho může prosit. Svatý Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů dějin, definuje modlitbu „jako vyjádření touhy, kterou má člověk po Bohu“ . Tato přitažlivost k Bohu, kterou sám Bůh vložil do člověka, je duší modlitby, která nabývá mnoho forem a způsobů podle dějin, doby, okamžiku, milosti a dokonce hříchu každého prosebníka, člověka. Lidské dějiny poznaly rozmanité formy modlitby, protože člověk vyvinul různé způsoby otevřenosti vůči Němu. Vůči světu, že můžeme poznávat zkušenost přítomnost v každém náboženství a kultuře.

Také náš život je spojen s naším obrácením se na Boha, ať už chceme nebo ne, v různých životních situací. Často to činíme nevědomky, svými slovy.

Přebráno z generální audience svatého otce Benedikta XVI.

 

Na čas prázdnin a dovolených přeji Vám hodně zdraví, dobré slunné počasí a hezké zážitky s lidmi a s přírodou, která nám přibližuje Pána Boha.

P. Kazimierz Duš

Sloupek z fary: Velikonoce – svátky zmrtvýchvstání Ježíše Krista [33/2011]

Budeme slavit největší svátky v roce, svátky velikonoční. Jsem rád, že aspoň někteří z nás tyto svátky budou nejen slavit, ale také se nad nimi zamyslí. Jednou mi byla položena otázka: „Velikonoce jsou svátky Kristova zmrtvýchvstání. Ale z Bible víme, že Velikonoce se slavili za života Ježíše Krista – tedy ještě před jeho smrtí a zmrtvýchvstání. Jak je to možné?“ Ano, je to tak. Velikonoce se slavili nejen za života Ježíše Krista, ale slavili se už dávno před tím v době starozákonní. Asi by bylo dobře, kdybychom této záležitosti porozuměli všichni: Jak to tedy je? Pro starozákonní lid, pro Židy, byla velikou nocí ta noc, kdy Bůh vyvedl vyvolený izraelský národ z egyptského otroctví. Ti lidé žili léta v Egyptě v krutém otroctví a tyranii. A když je Bůh v noci z tohoto otroctví vyvedl, bylo to pro ně něco úžasného. Byla to pro ně velká noc, když se jich Bůh ujal, zastal se jich, pomohl jim a zachránil je. To byla pro Izraelity jedna z největších událostí, kterou si každoročně připomínali. To byly židovské Velikonoce a přece Ježíš byl Žid, slavil tyto svátky za svého života také.

Pro nás křesťany ovšem není největší událostí vyvedení vyvoleného národa z egyptského otroctví. Od té doby se stalo ještě důležitější událost: Narození Ježíše Krista, který žil, zemřel a vstal z mrtvých, aby nás vysvobodil z toho nejhoršího otroctví, z otroctví zlého ducha, hříchu. Daroval nám možnost spásy, otevřel nebe – zavřené od hříchu prvních lidí, vstal z mrtvých, dal nám znovu šanci nového života, vykoupil nás. To je ta největší událost v dějinách spásy. To jsou křesťanské Velikonoce, oslava a zpřítomnění umučení k smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Tolik tedy poučení pro nás, ovšem z těchto oslav bychom si měli odnést něco víc. Povzbuzení. A to povzbuzení pro náš každodenní život. Když slavili Velikonoce první křesťané, začínali je slavit tak jako my – v předvečer svátku zmrtvýchvstání. Slavili tak jako my Vigilii – noční bdění. Nejenom tak jako my cca 2 hodiny, ale slavili tuto vigilii celou noc až do rána. Četli si nejdůležitější události z dějin spásy, modlili se a slavili eucharistii – mši svatou. My to děláme sice ve zkrácené verzi, ale děláme to podobně. Máme v tu noc nejen oslavit Kristovo zmrtvýchvstání, ale máme si uvědomit více. Máme si uvědomit obrovskou Boží lásku, která za dějinami lidstva stojí. Velikonoční poselství, při kterém oslavujeme Kristovo vzkříšení, nás učí, že Bůh nás nejen stvořil, ale také o nás pečuje, má o nás zájem, vede nás, chce nám být zde na zemi oporou a chce nás dovést až do šťastné věčnosti. Pod jednou podmínkou: Budeme-li chtít a budeme-li s ním spolupracovat. Protože „Bůh nás z lásky stvořil, z lásky nás vykoupil, ale za pačesy nikoho do nebe nepotáhne“. Dává nám šanci, ale my musíme chtít. Musíme něco proto udělat. To je velikonoční poselství. Velikonoční radost z Kristova a také našeho zmrtvýchvstání. Povstání ze zla k dobru.

Velikonoční přání:
trpícím útěchu,
hříšným milost,
nemocným zdraví,
smutným radost,
úspěšným pokoru,
malomyslným naději,
všem vzkříšení
Zmrtvýchvstalého.

P. Kazimierz Duš

Noc kostelů

27. května proběhne po celé republice takzvaná Noc kostelů. Do této noci je v naší farnosti zapojen maršoviský kostel Zvěstování Panně Marii. Začíná se v 19.00. Krátce z programu: Prohlídka kostela a fary s výkladem, barokní poezie s místním Divadelním sdružením Zornice, Proč jsem dnes řádovou sestrou? (moderované povídání s mladší řeholnicí), listování ve farní kronice s promítáním na plátno, Cesta ke kněžství lidskou formou – malé svědectví P. J. Bohma. Více informací na www.nockostelu.cz

Bohoslužby o Velikonocích 2011

Datum Den Hodina Kostel
17. 4.
neděle
Květná Neděle
(s žehnáním ratolestí)
8,30
8,30
10,00
10,30
Křečovice
Bělice
Neveklov
Maršovice
21. 4.
čtvrtek
Zelený Čtvrtek 18,00
19,00
Neveklov
Křečovice
22. 4.
pátek
Velký Pátek 17,00
18,00
19,00
Maršovice
Neveklov
Křečovice
23. 4.
sobota
Bílá Sobota 9,00
20,00
20,00
Křečovice (adorace)
Křečovice
Neveklov
24. 4.
neděle
Zmrtvýchvstání Páně 8,30
8,30
10,00
10,30
Křečovice
Bělice
Neveklov
Maršovice
25. 4.
pondělí
Velikonoční Pondělí 8,30
10,00
10,30
14,30
Křečovice
Chvojínek (K. Herbst)
Maršovice
Hodětice

Sloupek z fary: Vánoce – nejkrásnější svátky? [32/2010]

Zapomenuté dítě

Stalo se to jednou v zimě na dalekém severu. V zámožné rodině se narodil vytoužený a dlouho očekávaný syn. To bylo radosti! Takovou událost bylo třeba pořádně oslavit. Na křtiny se sešlo mnoho vzácných hostí z blízka i z daleka. Vymrzli, seskočili se saní a vešli do vyhřáté místnosti. Hostí se sešlo tolik, že už neměli kam odložit své kožichy a tak je odkládali na postel. Zasedli k bohatě prostřenému stolu a začali hodovat. Když se posilnili a rozveselili, vzpomněli si na dítě a chtěli ho vidět. Hledali, ale nikde ho nemohli najít. Pro hodování na dítě úplně zapomněli. Najednou si matka vzpomněla, že při vítání hostí, položila dítě na postel. Ta však byla zaházená kožichy. A dítě leželo pod nimi, zadušené.

Vánoce – oslava narozenin

Téměř celý svět si připomíná narození Ježíše Krista. V každé rodině se bohatě hoduje a lidé se navzájem obdarovávají. Prožívají Štědrý den. Lidé jsou jako vyměnění. Zapomínají na křivdy a hněv, jsou i ochotni odpouštět. Zvláštní pokoj se vznáší nad celým světem. I válečné konflikty v těchto dnech utichají. Je to opravdu zvláštní čas. Celá města jsou vyzdobená stromkami a světly, v každé rodině se třpytí ozdobené stromky, pod kterými se kupí drahé dárky. A kolem je slavnostní atmosféra. Vánoce se musí oslavit, vždyť symbolizují narození Ježíška – našeho Spasitele.

Pomíjivé kouzlo Vánoc

Jenže pro samou radost z narození Ježíše lidé zapomněli na oslavence. Kouzlo Vánoc a falešný pokoj zastřely velkou biblickou pravdu o tom, že živý Bůh v Ježíši sestoupil na naši zem, aby se stal naším spasitelem. Ve většině lidských příbytků Ježíš zapomenutý pod leskem přepychu. Když pak skončí oslavy vánočních svátků, pomine i radost. Lidé opět upadají do stejných problémů, postrádají nadšení, pochopení, odpuštění a lásku. Člověk opět vztáhne zbraň proti druhému, opět v něm vzplane nenávist a zloba. Kouzlo Vánoc se rychle rozplyne a život se bez Ježíše Krista vrátí do starých kolejí. Narozený Spasitel nebyl přijat. Nebylo pro něho místo v lidských srdcích. Byla to jen fata morgana, která se na chvíli ukázala a zase zmizela.

Pravé Vánoce

Jak ty oslavuješ Vánoce? Jsou pro tebe rok co rok jen formální oslavou? Nepokoušíš se to změnit? Je to tak jednoduché! Stačí jen přijmout biblickou zvěst o narození Božího syna, Ježíše Krista. Vždyť Ježíš přišel na naši zem, aby i tebe zachránil před věčným zahynutím. Svou smrtí na kříži za tvé hříchy, jasně dokázal svou lásku k tobě. Pán Ježíš chce být nejen v tento vánoční čas u tvého bohatě prostřeného stolu, chce být také ve tvém srdci a provázet tě po celý tvůj život. Nabízí ti trvalou radost a pokoj. Pán Ježíš pravě dnes v tuto chvíli klepe na dveře tvého srdce. Otevřeš mu a přijmeš ho do svého života? Pak prožiješ ty pravé Vánoce.

Narodil se Kristus Pán. Nám, nám, narodil se.

Přeji vám radostné prožití vánočních svátků v kruhu rodiny. A šťastný nový rok.

P. Kazimierz Duš

Sloupek z fary – Důležitá otázka [31/2010]

Už jsi někdy přemýšlel o tom, co je v životě důležité? V každém prostředí? V každé situaci? V každém věku? Co je nejdůležitější pro každého člověka? Možná ti tato otázka připadá příliš filozofická, ale každý člověk, ať už vědomě či nevědomě, žije podle určitých hodnot. Snad na tuto otázku odpovíš stejně jako mnozí jiní: Přece hlavně zdraví! Ano, vím z vlastní zkušenosti, že zdraví je hodně důležité. Prožíval jsem to v zvláště v době, kdy moje pětiletá dcera onemocněla, a pak zemřela na rakovinu. Ale přesto – anebo spíše právě proto – nejsem přesvědčen, že by zdraví bylo to nejdůležitější. Mám jednoduchý důkaz: Copak všichni zdraví lidé, jsou šťastní? Znám zdravé a přitom nešťastné lidi. Ale také vím o lidech, kteří jsou dlouhodobě nemocní, a přesto na jejich tváři bývá úsměv. V čem spočívá toto tajemství? Co je jeho příčinou?

Bible – Písmo svaté – je kniha, kterou četly a podle které žily generace lidí na celém světě. Je to kniha také i pro nás – kniha života. V ní čteme: „Nyní zůstává víra, naděje a láska, ale největší z nich je láska.“ (1. Kor 13,13) Po lásce touží každý člověk na světě. Když se řekne láska, různí lidé myslí na různé věci. Třeba na závislost na druhém člověku, opičí lásku, která druhého rozmazlí, nebo zneužití lásky – sex, zamilovanost, možná manželství a věrnost. Což se však pod pojmem láska myslí v Písmu svatém – Bibli?

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láská věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“ (1. Kor 13,4-8)

Zakusil jsi někdy takovou lásku? Pokud ano, jsi šťastný člověk! Pokud ne, rád bych ti řekl, že takovou láskou miluje každého člověka Bůh. Některé lidi nepřesvědčí slova, ale činy. A Bůh skutečně svou lásku činem dokázal: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život.“ (Jan 1,4-9)

Je jediný způsob, jak účinně překonat zlo kolem nás i v nás, a to je Boží láskou. Ježíš zemřel, abychom my mohli žít.

Bůh tě nejen miluje, ale chce svou láskou naplnit také tebe. Možná tě zklamal někdo, kdo o sobě říká, že věří, a přitom to na něm není poznat. I to je možné. Nenech se odradit negativními příklady kolem sebe od hledání Boží lásky. Je mnoho důvodů v každodenním životě, v rodině, že opravdová láska existuje. Pokud jsi již tuto lásku poznal, věřím, že se jí nikdy nevzdáš a že ji budeš kolem sebe šířit slovem a také i dobrými skutky. Bůh není daleko od nikoho z nás. Dá ti svou lásku poznat a také tě i ní naplní, protože Bůh je láska.

(Michal Krchňák, letáček RT39,
vydavatel BTM - Brněnská tisková misie)

V neděli 17. října jsme oslavili posvícení – posvěcení kostela sv. Lukáše – děkovali jsme Bohu za všechny, kteří tento kostel stavěli, v něm působili jako duchovní správci a věřící, kteří přijali svátosti. Kostel jako dominanta obce by měla být zájmem nás všech – duchovním i materiálním.

18. října 2010 jsme oslavili svátek sv. Lukáše, patrona naší farnosti, lékařů a zdravotníků. Celebrant slavnostní večerní mše svaté byl P. MUDr. Miroslav Malý, farář v Čestlicích.

V nadcházející dušičkové období budeme upravovat a zdobit hroby našich příbuzných, známých a přátel – je důležité, abychom také v našich modlitbách pamatovali na jejich spásu.

Dušičkové pobožnosti: - Slavnost všech svatých, pondělí 1. listopadu, mše svatá v 18.00
- Vzpomínka na všechny věrné zemřelé, úterý 2. listopadu, mše svatá, průvod a modlitba za zemřelé v 18.00

P. Kazimierz Duš

Sloupek z fary – Tajemství života [30/2010]

S životem na naší planetě se setkáváme naprosto všude. V hlubinách mořích, na pouštích, na horách a dokonce i v zaledněných oblastech Arktidy a Antarktidy. Vyskytuje se v překvapující mnohotvárnosti, dokonalosti, ve vzájemné harmonii až se to vymyká naší představivosti.

Když pohlédneme na svět, který nás obklopuje, na všechnu tu úžasnou rozmanitost, krásu a jedinečnost života, když se zamyslíme nad zákonitostmi a sounáležitostmi všech věcí, přijde nám na mysli otázka: „Odkud se to všechno vzalo? Kde to má svůj počátek a kam to všechno spěje?“

Je to jen náhoda? Mnoho lidí na tuto otázku odpovídá: „To všechno učinila matka příroda, ona je moudrá stavitelka.“ Ateisté tvrdí, že život povstal z neživé hmoty, sám ze sebe – ať už nějakou náhodou či zákonitě. Začal se vyvíjet a rozšiřovat během dlouhých milionů let až do dnešní doby. Někteří lidé se rozhlížejí po naší zemi a tvrdí, že ke svému vzniku nepotřebovala žádného stvořitele. Odůvodňují to tím, že Boha nikdy nikdo neviděl, a proto neexistuje. Boha opravdu nelze vidět. Bible nám říká: „On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světě. Jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže vidět.“./em> (1. Timoteovi 6,16) I když Boha nemůžeme vidět, všude lze spatřit stopy jeho působení, jeho moudrosti a dokonalosti.

Z pozorování přírody lze jednoznačně odvodit, že nemohla vzniknout sama od sebe, že za ní stojí pro nás nepochopitelná, neviditelná, vysoce inteligentní bytost. Mnoho vědců to dosvědčuje. Německý chemik Justus von Liebig řekl: „Jen ten pozná moudrost a velikost Stvořitele, kdo se snaží vyčíst jeho myšlenky z obrovské knihy, kterou nazýváme „Živá příroda“.“ Je nepochopitelné, že přesto lidé nevidí nebo nechtějí vidět stopy Stvořitele a věří v čirou náhodu. Přitom jenom Bůh nás ve svém slově – Bibli – s jistotou informuje o původu stvoření, o jeho zákonitostech a významu, jeho cílech a smyslu.

Bude-li člověk číst Bibli a pozorovat přírodu, může dojít k zásadnímu poznání, že Bůh existuje. Najednou mu spadnou klapky z očí a on se na svět začne dívat úplně jinak.

Celá živá příroda, která nás obklopuje, je plná zázraků, dokonalých struktur, předivných instinktů a projevů života. Zkuste se nad některými zamyslet:

  • Proč stromy plodí tak chutné ovoce? Dá se odpovědět: Aby lákaly živočichy a člověka, aby jej utrhli, snědli a odhodili jádra, aby vyrostl další strom. Ale jak strom ví, že jeho plody budou lákat lidi i živočichy a že jim budou nejen chutnat, ale také jim zajistí životně důležité vitamíny a jiné výživné látky? Tam, kde jsou zvířata ptáci, je také pro ně obživa.
  • Obilí vytváří dlouhé tenké pružné stéblo s klasem na špici. Výškové stavby ve světě jsou jen ubohými napodobeninami této skvělé konstrukce. Kdyby lidé chtěli zkonstruovat podobnou stavbu, musela by to být dvě stě metrů vysoká trubice o průměru asi jednoho metru s malým rodinným domkem na vrcholu.
  • Svatojánská muška a někteří další brouci dokáží vyrobit studené světlo se 100% účinností bez žádných ztrát. Naplňuje nás to obdivem a závistí, vždyť elektrická výbojka promění pouze 10 % pravidelné energie. Ostatní se proměňuje v teplo. I když věda pronikla do tajů tohoto chemického údaje, nepodařilo se dosud takovýto zdroj studeného světla sestrojit.
  • Biologové odhalují technické vynálezy, kterými živá příroda přímo oplývá. Příroda má své prvenství už celá tisíciletí. Například v tryskovém pohonu – chobotnice, medúzy. Použití nemrznoucí kapaliny – některé ryby, hmyz i stromy odolné proti mrazu. Klimatizační zařízení – klimatizační kanálky v termitišti, průduchy u listů rostlin. A co teprve můžeme říci o člověku, o jeho soustavě nervové – počítač, oběhové – srdce a tepny?

Všechno to, co pozorujeme, má nás přiblížit, nám otevřít oči a snažit se odpovědět na otázku: Odkud se to vzalo? Kde to má svůj počátek? A kam to všechno spěje? Jaké je moje místo v tomto tajemství života?

Blíží se čas prázdnin a dovolených – přeji mnoho hezkých zážitků a setkání s přírodou a zajímavými lidmi. Ať Vám to pomáhá v povzbuzení ducha a přemýšlení o svém životě.

P. Kazimierz Duš