Josef Suk : Všechny články spojené s Josefem Sukem.

Josef Suk - housle utichly [35/2011]

Josef Suk se narodil 8. srpna 1929 v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu vstoupil na pražskou konzervatoř. Největší vliv na něho měly hodiny u houslového virtuosa, profesora Jaroslava Kociána. Znal se s ním už od svého dětství, neboť Kocián často navštěvoval jeho rodinu.

Už v roce 1949 reprezentoval mladou generaci českých houslistů na koncertech v Paříži a Bruselu.

rokudálost
1950-52 primáriem Pražského kvarteta
1952 zakládá Sukovo kvarteto
1952-53 zástupce koncertního mistra činoherního orchestru Národního divadla, sólový a komorní hráč
1954 po koncertě v pražském Rudolfinu začíná jako sólista
1959 umělecké turné s Českou filharmonií na třech kontinentech
1961-90 sólistou České filharmonie
1964 debutoval v Anglii a USA na pozvání dirigenta George Szella
1979-85 pedagog houslové hry na Vídeňské městské konzervatoři
1992-2000 uměleckým vedoucím a dirigentem Sukova komorního orchestru
2002 ukončil svoji veřejnou koncertní dráhu

Toto je stručný a dovoluji si napsat ne úplný výčet aktivit zemřelého Josefa Suka.

Sukův houslový projev byl podle odborníků vřelý, slovansky citlivý, později spíše akademicky uměřený. V českém hudebním životě se J. Suk po léta nesetkal s kritickou výtkou, zahraniční tisk měl někdy námitky proti jeho nestylové interpretaci barokních skladeb. Další zase někdy Sukovi vyčítali jeho spolupráci s Orchestrem Václava Hybše.

Vyznamenání, která obdržel:

rokvyznamenání
1964 Státní cena Klementa Gottwalda
1977 titul Národní umělec
1999 medaile Za zásluhy
2002 francouzský Řád čestné legie v hodnosti rytíře
2003 čestný doktorát Akademie múzických umění v Praze

Natočil také skladby pro mnohé domácí i zahraniční gramofonové firmy a získal za ně řadu prestižních cen:

  • Šestkrát obdržel pařížskou Grand Prix du Disgue Académie Charles Cros
  • Edisonou cenu v Nizozemsku
  • Cenu Mozartovy společnosti ve Vídni
  • Zlatá deska Columbie (r. 1978)
  • Zlatá deska Supraphonu
  • Platinovou desku Supraphonu za 1.112.000 prodaných nosičů (r. 1999)
„Mé hudební začátky souvisí s jednou z posledních a také nejživějších vzpomínek na mého dědečka, skladatele Josefa Suka. Mohlo mě být kolem pěti let, když dědeček jednou přijel do svého rodiště do Křečovice a přivezl mi malé dětské housle takzvané půlové. Měl jsem z nich ohromnou radost a několik dní jsem je nedal z ruky. Spíše jsem si s nimi ale hrál, než že bych se pokusil něco zahrát. Soustavně jsem se pak začal učit až rok po dědečkově smrti.“
„Skladatel Josef Suk zemřel, když mi bylo necelých šest let. Nikdy jsem ho neslyšel hrát a on pochopitelně nemohl mít na vytvoření mých uměleckých zásad žádný přímý osobní vliv. Jeho současníci a přátelé znali jeho názory mnohem lépe a blíže než já. Svůj přístup k interpretaci Suka a Dvořáka jsem tedy nijak nezdědil. Musel jsem si ho vytvořit sám. Cítil jsem vždy odpovědnost o to větší, že šlo právě o mého děda a praděda. Suk a Dvořák jsou pro mě samozřejmě hudba nesmírně blízká, ale těžko by mohl kdo dávat mé interpretaci z příbuzenského titulu pečeť nějaké autentičnosti.“
„Dojímá mne, když hraji dědečka, ale i když hraji pradědečka. To je to samé. Úplně roním slzy tím dojetím. Snažím se sloužit i Beethovenovi, Mozartovi či Čajkovskému, ale rodinný vztah cítím jako určité pouto.“
„Málo lidí ví, že jako mladý konzervatorista jsem hrál i v rozšířeném orchestru Karla Vlacha v Karlíně při muzikálu Divotvorný hrnec, kde jsem zažil ještě Jiřího Voskovce. A nakonec Jaroslav Ježek byl žákem mého dědečka, Josefa Suka na konzervatoři, takže jsem vlastně i takto spojen s Werichovým divadlem.“
„AMU byla tenkrát spíše vojenská a politická škola. Protestoval jsem například proti tomu, aby studenti museli kopat v zákopech. Při tom trpěly naše prsty a já chtěl být přece hudebníkem. Byl jsem proto po čtyřech semestrech vyloučen a za trest jsem měl nastoupit do Košic k vojenskému útvaru. V poslední chvíli jsem byl zachráněn a dostal jsem se do AUS, kde jsem si dva roky odbýval vojenskou služby a mohl hrát na housle.“ „Z českých dirigentů jsem měl nejraději Karla Ančerla a samozřejmě i Václava Smetáčka nebo Václava Neumanna. Ze zahraničních byla krásná spolupráce s Wolfgangem Sawallischem, báječný byl také Georgie Szell nebo z mladších Seidži Ozawa.“
„Housle považuji za jeden z nejkrásnějších hudebních nástrojů. Dokážou radostně zpívat i plakat. Jejich konstrukce se po staletí nezměnila, je to přímo zázrak.“

Pavel Novotný

Pietní vzpomínka na skladatele Josefa Suka [34/2011]

Už tradičně se poslední květnovou neděli koná v kostele sv. Lukáše v Křečovicích detašovaný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V letošním roce 29. května 2011 zazněly skladby:

autorskladba
Antonín DvořákBože! Bože! Píseň novou
Pozdvihuji očí svých
Zpívejte Hospodinu píseň novou
z cyklu Biblické písně, op. 99
Smyčcový kvartet F dur „Americký“. op. 96
Lento
Vy vroucí písně spějte
Mé srdce často v bolesti
z cyklu Písní na slova Gustava Pflegra-Moravského, op. 2
Josef Suk Meditace na svatováclavský chorál, op 35a
ze čtyřručního klavírního cyklu ze Šumavy, op. 68
Antonín Dvořák Ave Maria, op. 19b

Na koncertu výše uvedené skladby interpretovali umělci:
Olga Černá – mezzosoprán
Aleš Bárta – varhany
Heroldovo kvarteto (Petr Zdvihal – 1. housle, Jan Valta – 2. housle, Karel Untermüller – viola, David Havelík – violoncello)

Úvodní slovo pronesl předseda Společnosti Antonína Dvořáka, prof. Radomil Eliška. Jako čestní hosté se zúčastnili Marie Suková a Mistr Josef Suk.

Pavel Novotný

Pod Blaníkem [33/2011]

Když se Josef Suk za tři dni po narození svého druhého vnuka Antonína vracel do Křečovic celý rozradostněn z dokončení „Epilogu“ a narození vnuka, napadl ho cestou z Benešova do Křečovic nástin pochodu, o který byl žádán Selskou jízdou. A než dojel do Křečovic, byl pochod v hlavě hotov i s textem, který plynul spolu s hudbou a potřeboval jen malé úpravy.

Josef Suk píše H. Boettingerovi z Křečovic 16.7.1932
[...] „Podblanická“ selská jízda mne požádala, abych jim napsal pochodovou píseň. Mám ty hochy rád, hezky to vypadá, když přijedou ti hoši, neb i selské dívky do vsi, vše se rozveselí. Tak jsem jim udělal „marš“. Je hezky selsky umíněný, trio se zpívá. Slova jsem udělal sám na hotovou hudbu. Psal jsem ta slova v noci a najednou ke mně přišel z vedlejšího pokoje syn – proč prý se směji a já jsem se smál tomu, že hledám rýmy, co mi všecko přišlo, to bylo k neuvěření. Tak jsem s kolegou Kmochem dobrý skladatel pochodů...

Text pochodu:
Hle, Blaník náš!
Chcem chránit kraj ten svatý.
Ty, koníčku můj, kraj ten je i Tvůj,
jsme láskou k němu spjati.

Zde děd i otec pracoval,
jak my, ty lány miloval.
Ó, strážný vrchu náš, dej sílu pažím svých dětí.

Tvých reků sen, jenž v záři nám se zjevil,
vždy posílil nás, zlý když přišel čas
a bič se na nás šklebil.

Tys byl vždy předků našich chrám,
ó, lásky zdrojem buď i nám.
Ó, svatý vrchu náš, dej lásku duším svých dětí!

V srpnu 1932 pozval J. Suk předsednictvo sboru Selské jízdy do Křečovic, aby jim předal pochod, který pro Selskou jízdu složil. Starosta Selské jízdy Josef Olt v časopise Vltavské proudy se vyznává:

A tak nadšeně a se vzrušením a radostně přijali jsme slova J. Suka:

Mám rád Vaší Selskou Jízdu, nikdo tak nedovede jezditi jako Vy, a když vidím, že i naše děvčata jezdí na koni v našich selských krojích, jsem nadšen.

A takovým mocným a podmanivým dojmem zvlhly nám oči, když spolu se svým synem přehrál nám pochod, zazpíval píseň a na původní partituru vepsal nám věnování. Byly to krásné okamžiky, na které se nezapomíná.

Na svátek Josef Suka v roce 1933 přijela do Křečovic neveklovská Selská jízda s přáním hodně zdraví všeho nejlepšího a přidala mistrovy čestný list neveklovské Selské jízdy. Mistr poděkoval za návštěvu, řekl, že je to pro něho i pro celý jeho rod vyznamenání, když může přivítati na prahu domku Selskou jízdu, kterou má tak rád.

Instrumentaci pochodu svěřil Suk svému bývalému žáku Juliu Kalašovi a úpravu pro dechovou hudbu provedl kapelník L. Aust. Poprvé byl pochod proveden v Praze dne 26. ledna 1934 v rámci oslav Sukovy šedesátky.

[...] Po koncertě sešli jsme se ve Sladkovského sále k přátelskému večírku, kteréhož rovněž se zúčastnil náš oslavenec Mistr Suk, kde jej přivítali a poděkovali mu jménem Republikánské strany místopředseda a předseda Ú. D. poslanec Mašata a poslanec Křemen. I zde zhostil se Mistr krásného proslovu, ve kterém vyjádřil své přátelství a lásku k venkovu a selským jízdám. Poslanec Mašata těsně při koncertě složil báseň, která rovněž vytryskla bezprostředně z jeho srdce a kterou při přátelském večírku sám recitoval:

Stopadesát chlapců z Blanického kraje,
stojí jak ty jedle z krásných, rodných lesů.
V Smetanově síni, kde poprvé hraje
orchestr jich pochod vítězství a plesů,
jež zrodila duše, srdce Mistra Suka,
ve chvílích, kdy mysl jeho u svých dlela,
zřel lid svého kraje, kterak trpí muka,
v dobách ponížení, po staletí celá,
vidí jeho zápas, boje za svobodu,
z nichž junové selští platí krví vřelou.
A zří zase jiné ze stejného rodu
vítěziti slavně, jak s odvahou smělou
cizácký hrad boří, vlastní domov staví,
a na jeho obranu v pevní šik se řadí.
Vidí Selskou jízdu, vzdorné selské hlavy,
chlapce, kteří Jeho mají tolik rádi.
A již pochod slavný, pochod „Pod Blaníkem“
tryská z Jeho srdce, tryská z Jeho duše.
A dnes? Sbor jízd Selských s nelíčeným díkem
tiskne Jeho ruce, pevné, jistě, tuše,
že ten pochod vznítí k odvaze je nové,
až potřeba bude zas znovu se bíti:
za vlast, národ, za stát a že přijdou dnové,
kdy selský lid v boji musí zvítězit.

Závěrem je možné ocitovat projev starosty Selské jízdy Josefa Olta:

Vážený Mistře! Dovolte mně, abych Vám poděkoval za poklad, který třímám ve svých rukou. Nenalézám dosti slov, abych tlumočil Vám, drahý Mistře, city přítomných bratří. Jsem šťasten, že mohu Vás ujistiti velikou úctou a díkem ostatních bratří, kteří dlí doma na svých statcích i chalupách.

Pravil Jste, Mistře, že láska k zemědělství a k celému Podblanickému kraji byla podnětem k tomu dílu veliké umělecké ceny.

Váš pochod, jeho slova i tóny jsou výrazem té veliké lásky a síly národního, vlasteneckého i stavovského uvědomění. Jsme šťastni i hrdi, že jméno našeho Sboru poletí světem, poněvadž jest nerozlučně spjato s Vaším nesmrtelným dílem. Přijměte, drahý Mistře, ujištění, že jsme Vám zavázáni velikým díkem, láskou i oddaností. Nemáme jiné touhy, než prokázati Vám, jak si Vašeho díla vážíme.

Drahý Mistře, Jste náš i my jsme Vaši Podblaničtí jezdci, kteří chtějí pokračovat i v tradici české, selské slávy. Přijďte mezi nás, abyste shlédl vděk i lásku nás všech.

Buďte dlouho, dlouho zdráv, milý Mistře!

Selské jízdy Podblanické a Povltavské měly svůj Blanický sbor, putovní palcát. Selská jízda Benešovská měla svůj vlastní krojový sbor.

J. M. Květ, Život a dílo mistra Dr. Jos. Suka
Vltavské proudy roč. XI. 1932, roč. XII 1934 (časopis)
Pod Blaníkem (časopis)
Jana Vojtěšková, Josef Suk Dopisy – o životě hudebním i lidském

Pavel Novotný

Dvořák a Suk – „Škůdci české hudby!“ [32/2010]

O té stará křivácké, nesmyslné kampani se sice dávno mlčí, dávno utichla, na rozdíl od díla obou skladatelů propadla sítem času, leč pro neinformované tu na závěr povězme aspoň pár orientujících slov. Případ patří do panoptika české malosti, pro niž je typické plivat na vlastní velikány...

I člověk tak nekonfliktní, jakým byl Suk, měl zavilého soka. Byl jím mefistofeles tehdejší hudební vědy, Sukův o čtyři roky mladší vrstevník, „muzikolog“ (na toho se pasoval sám) zlopověstný muž, jenž po roce 1945, „v počátcích budování socialismu“. napáchal jako ministr školství, prezident ČSAV a vůdčí kultuträger tolik zla v naší vědě, kultuře i školství.

Nejedlý, vnášející do hudební kritiky tvrdě ideologická hlediska, byl fanatickým zastáncem Smetany coby zakladatele národní a vlastenecké hudby. Současně horoval pro tzv. hudbu programní, vyjadřující konkrétně definované obsahy (Má vlast) a opírající se o mimohudební, např. literární předlohy. Takovým tvůrcem Smetana nesporně byl. Oč víc ho Nejedlý za to velebil, o to přísněji odsuzoval tzv. „absolutní hudbu“. za jejíhož vůdčího představitele označil Dvořáka. Ten dle nesmyslných Nejedlého kritérií tvořil hudbu bezideovou, scestnou, nečeskou, nevlasteneckoku, kosmopolitní, dekadentní. Ve své zavilosti vztáhl kritik tyto paranoidní odsudky i na pokračovatele a žáky Dvořákovy. Suk byl přitom odpadlík nejhorší, snad že se stal i Dvořákovým zetěm.

Urputné boje o Dvoráka a Suka trvala léta. Baštou nepřátel (Z. Nejedlý, V. Helfert, J. Bartoš) obou skladatelů byl hudební časopis Smetana (vycházel v letech 1910 – 1927). Špinavé útoky vyvrcholily kolem roku 1912. A když už Nejedlý nevěděl kudy kam, otiskl po premiéře Sukova Zrání několik denunciací – bylo to o to hnusnější, že se uvedení symfonické básně konalo s ohromným úspěchem ve vzrušených dnech oslav vzniku Československé republiky jako vůbec první slavnostní koncert (30. října 1918!), v nichž obvinil Suka a České kvarteto z kolaborace s Rakousko-Uherskem. Soubor totiž za války pořádal dobročinné koncerty např. pro válečné invalidy, Červený kříž apod. Nejedlý v rozporu s pravdou mj. zveřejnil, že umělci za to servilně převzali rakouská vyznamenání. Čestný soud je pak sice všech obvinění zprostil (řády nepřevzali!), ale jedovatá slina už ulpěla. A citlivý Suk, donekonečna vláčený tiskem, aniž se provinil, se tehdy nervově zhroutil... Farizejská intelektuální Praha, moc lidí se ho totiž nezastalo, se mu nadobro zprotivila. Když do ní musel, svíral se mu žaludek...

O pravé motivaci útoků Nejedlého na oba tvůrce se můžeme leda dohadovat. Podle prastarého obecného mínění Sukova „vina“ tkvěla v tom, že získal srdce Otilky na vrub „citových“ zájmů pana profesora. Ale toť pozdní vysvětlení. Nikdo neví, zda se Otilka a „roztomilý Zdeněček“ mohli vůbec kdy poznat.

„Přemýšlel jsem mnoho o životě a smrti a jistě dal jsem tomu výraz ve svých skladbách – ovšem pokud mé schopnosti stačily. Byl jsem příliš citlivý snad a závislý od vlastních zážitků. Ale vše bylo u mne poctivé.“./em>

Josef Suk

Tato stať o Josefovi Sukovi a Zdeňku Nejedlém byla otištěna v knížce Toulky českou minulostí, svazek 12.

Pavel Novotný

Oslava šedesátých narozenin Mistra Dra. J. Suka v Křečovicích [29/2010]

Křečovičtí občané přišli svému milému a váženému rodáku a čestnému občanu projevit blahopřání k jeho šedesátinám v den narozenin 4. ledna t. r.

V časných ranních hodinách zavlály na domech, u památníku padlým, na obecním úřadě, škole, hasičském skladišti a j. prapory. V 11 hodin seřadil se průvod, v němž byli žáci obecné školy s učitelským sborem, dívky v národních krojích, sbor dobrovolných hasičů, spolek divadel. ochotníků „Suk“ a celé obecní zastupitelstvo s p. starostou Jos. Plachým v čele a množství občanstva.

Průvod odebral se k Mistrovi, kde žáci obecné školy zazpívali Sukův: „V nový život“, načež za žactvo přednesl přání žák III. tř. Burian:

„Slovutný Mistře – pane doktore! Dnes slavíte šedesáté narozeniny. V tento pro Vás i nás tak významný den přišly jsme i my děti, abychom Vám projevily upřímné a uctivé blahopřání. Jsme hrdé a šťastné, že tento slavný den rozhodl jste se oslaviti zde mezi námi. Ale nedivíme se tomu. Vždyť víme, jak rád máte tento kraj, k němuž Vás táhnou nejkrásnější vzpomínky. Zde, jako my, prožil jste nejradostnější a nejkrásnější část života, svoje dětství, zde u svého starostlivého tatíčka a pečlivé matičky nabyl jste prvního vzdělání. Vaše veliká láska k tomuto kraji jest nám vzorem, jak i my jej máme milovati a jej si vážiti. Přicházíme k Vám s důvěrou a oddaností, poněvadž jsme jisti, že neodmítnete nás prosté děti – vždyť víme, jak nás máte rád. Vždy v paměti budeme míti Vaše zlatá slova, která pronesl jste k nám v rozhlase při oslavě čtyřicetiletého trvání slavného Českého kvarteta, kde nabádal jste nás k lásce k české hudbě a národní písni; neboť kde děti zpívají krásné, ušlechtilé písně, tam jsou hodné, dobré děti, tam je hodný, dobrý lid. Dobře si pamatujeme, jak tenkráte jste nám dovolil, bychom Vás, slovutný Mistře, směly nazývati strýčkem Sukem.

Jsme ještě malé děti, abychom plně pochopily Váš veliký význam pro českou hudbu a ocenily Vaše veliké zásluhy, kterých jste si získal o rozšíření slávy českého jména po celém světě, ale to již víme, že po 40 let šířil jste ji po celé Evropě jako člen slavného Českého kvarteta a že Vaše hudební skladby uvádějí v úžas celý vzdělaný svět a jsou odměňovány prvními cenami i v daleké Americe a Vaše nedávné jmenování doktorem na universitě v Brně jest důkazem toho, jak velikých zásluh získal jste si na poli umění. Pane doktore, v den Vašich narozenin přejeme Vám hlavně stálého zdraví, abyste ještě mnohá a mnohá léta žil ke slávě a zvelebení české hudby a k radosti i štěstí nás všech. Jako dárek přinášíme Vám naše prostá, dětská Vás milující srdce i duše. Přijměte, prosím, obé od nás na důkaz naší veliké lásky a nezměrné úcty k Vám. Děkujeme Vám za Vaši velikou lásku a prosíme Vás vroucně, zachovejte nám ji na dále. – Buďte dlouho, dlouho zdráv!“

Poté odevzdán Mistrovi učitelským sborem koš s květinami s přáním, aby přijal nepatrný ten dáreček na důkaz lásky, úcty a vážnosti, které k němu jako k umělci a synu českého učitele učitelstvo chová.

Nato za obecní zastupitelstvo a obec přál Mistrovi starosta p. Jos. Plachý: „Slovutný Mistře, jest mi velikou ctí, že jménem obce a obecního zastupitelstva mohu Vás v den šedesátých narozenin pozdraviti jako v den Vašich padesátých narozenin. Nemám řečnický talent a proto pravím krátce: Přeji Vám mnoho zdraví, štěstí a spokojenosti po dlouhá léta. Moji nevýmluvnost Vám nahradí tento list, který račte od nás přijmouti“ a odevzdal Mistrovi umělecky provedenou blahopřejnou adresu.

Za sbor dobrovolných hasičů přednesl blahopřání p. Josef Rabiňák: „Sbor dobrovolných hasičů přichází k Vám, k svému čestnému členu, aby blahopřál k Vašim narozeninám. Vašemu šlechetnému srdci neseme svá upřímná srdce, v nichž vzpomínka na Vaše šedesáté narozeniny nikdy neuhasne. Víme dobře, co Křečovice pro Vás jsou. Sem jste spěchal z Vašich cest, abyste mezi svými drahými a mezi námi si odpočinul. Ale ani zde jste nezahálel a právě zde u nás vznikla mnohá Vaše veliká díla. Jménem sboru Vám přeji, aby Bůh Vám dal ještě dlouhá léta býti mezi svými drahými a popřál Vám zdraví, abyste svá umělecká díla mohl dále tvořit. Též i Vaší rodině, hlavně vnukům přeji mnoho zdraví, aby ti Vaši miláčkové rostli k Vaší radosti. Vaší práci a Vašemu umění „zdar“!“ Potom ještě blahopřál administrátor zdejší farnosti dp. Václav Klepš a za spolek divadelních ochotníků pan Ant. Mařík.

Dojat se slzami v očích, děkoval Mistr za každý tento projev oddanosti a lásky, zvláště dětem. Opět jim potvrdil, jak je má rád, poněvadž jsou budoucností národa. „Ve vás,“ pravil Mistr, „skládá národ všechnu svou naději do budoucna. Proto se pilně ve škole učte, poslouchejte a buďte hodní, aby z vás rodiče i učitelé měli radost a aby z vás byli jednou hodní lidé a řádní občané.“ V odpovědi k ostatním opět zdůraznil, jak rád má tento kraj chudý sice, ale krásný, svou rodnou vesničku se školou, kde prožil nejkrásnější a nejšťastnější dobu svého života, své mládí u svých nejdražších, s tím kostelem a tichým hřbitůvkem kolem, kde tito sní věčný sen a kde jednou sám by chtěl spočinout.

Vřele pronesená od srdce k srdci jdoucí upřímná slova všechny přítomné až k slzám dojala a zanechala v nich hluboký dojem. – Potom Mistr ještě jednou všem srdečně poděkoval a s přáním všeho nejlepšího rodnému kraji s účastníky se rozloučil. Po provolání „slávy“ Mistrovi dojati rozcházeli se účastníci. Jistě všem zůstane krásná upomínka po celý život.

Vltavské proudy, r. 1934

 

Článek je přepsán v původním stylu. Letošního roku v květnu uplyne 75 let od úmrtí hudebního skladatele a křečovického rodáka Josefa Suka.

Pavel Novotný

Sukovy Křečovice

Jako každý rok, bude se i letos poslední květnovou neděli 30. května v rámci 65. mezinárodního hudebního festivalu Pražského jara od 10.30 hodin v křečovickém kostele sv. Lukáše konat koncert houslového virtuosa Josefa Suka za varhanního doprovodu Aleše Bárty.

www.festival.cz

Pietní Vzpomínka [26/2009]

V neděli 31. května 2009 se v křečovickém kostele konal koncert k výročí 74 let úmrtí hudebního skladatele, křečovického rodáka a činného hudebníka Českého kvarteta Josefa Suka.

V plném křečovickém chrámu zazněla slova PhDr. Zdeňka Mahlera, Dr.h.c. Po působivém projevu zazněly skladby:

autorskladba
Josef Suk Píseň lásky
Žal – Společný hrob
z cyklu Deset zpěvů, op.15
Antonín Dvořák Ave Maria
Andante
z Klavírní suity A dur, op. 98
Život vojenský
z cyklu Moravské dvojzpěvy, op. 32
Bagatella pro klavír
Josef Suk Ukolébavka
Bagatella
ze čtyřručního klavírního cyklu ze Šumavy, op. 68
Antonín Liehmann Ave Maria

Hráli a zpívali:
Josef Suk – housle
Aleš Bárta – varhany
Zdena Kloubová – soprán
Sbor benešovských učitelek
Tomáš Pergler – sbormistr, klavír
Ivana Trnečková – klavír

Koncert po bouřlivém potlesku a několika přídavcích byl ukončen položením květinových darů ke hrobu hudebního skladatele Josefa Suka.

Přestože se houslista Mistr Josef Suk již s aktivní profesionální dráhou rozloučil, s jeho výsostným uměním se můžeme svátečně setkávat i nadále. Například při slavnostních příležitostech v rámci cyklu Hudba v synagogách nebo na Mezinárodním festivalu komorní hudby v Českém Krumlově, kde se letos 1. července představil v Bachově Koncertu E dur pro housle s Krumlovským komorním orchestrem. V neposlední řadě v Dvořákově síni Rudolfina uvádí již řadu let mladé talenty.

Doyen českého a světového houslového umění Mistr Josef se dožívá v srpnu letošního roku osmdesáti let. Srdečně blahopřejeme.

Pavel Novotný

Člověk a skladatel [25/2009]

V kompozici této brožury chybí ještě ucelenější pohled na Josefa Suka. Profilů, sond, studií, vzpomínek, ba i knih na toto téma vyšlo poměrně dosti. Přesto však vítáme i tuto příležitost, abychom si připomněli Sukův význam v hudebním vývoji, jeho skladatelskou osobnost, kterou nelze odloučit o jeho osobnosti lidské.

Josef Suk byl synem učitele a ředitele kůru. Narodil se v Křečovicích u Neveklova 4. ledna 1874. Po celý život lnul k rodnému kraji a vsi, v níž spatřil světlo světa. Hudebního vzdělání se mu dostalo od otce Josefa Suka (1827-1913), v jedenácti letech byl přijat na pražskou konzervatoř; housle tu studoval u Antonína Bennewitze, skladbu nejprve u Karla Steckera, pak u Antonína Dvořáka /od roku 1891). V komorní třídě Hanuše Wihana se stal sekundistou Českého kvarteta, později nejslavnějšího našeho komorního souboru. Se sdružením prožil doby interpretačního rozvoje i jeho vrcholná léta, kdy navštívilo řadu států a nabylo světového věhlasu.

Skladatelsky vyrůstal Suk až do roku 1902 v tradici svého učitele Antonína Dvořáka. Psal tehdy téměř vylučně lyrická díla. Jeho hudba je melodická a překypuje mladistvou invencí. Inspiračním zdrojem jeho skladeb byl milostný vztah k Dvořákově dceři Otylce, kterou pojal roku 1898 za manželku. Manželské štěstí, znásobené narozením syna (1901), bylo přerváno smrtí milované ženy (1905). Suka zasáhla dvojí rána osudu, neboť již předtím odešel Antonín Dvořák (1904), s nímž Josefa Suka svazovalo nejen pouto žákovské, nýbrž i hluboký lidský cit.

Je podivuhodné, že již ve svých raných dílech Suk doslova hýří skladatelskou technikou a bezprostřední hudební invencí. V symfonii E dur, op. 14 (dokonč. 1899) prokáže smysl pro zvukovou barvitost a instrumentaci, když již předtím zazářil jako skladatel Serenády pro smyčce, op. 6 (1892). Z přehodnocení mýtické minulosti vyrůstá pak jeho klíčové dílo, Radúz a Mahulena, op. 13 (1897-1898) – hudba ve stejnojmenné dramatické pohádce Julia Zeyera. K Zeyerovi se Suk vrací hudbou k dramatické legendě Pod jabloní, op. 20 (1900-01) a Elegií, op. 23 (1902), kterou zkomponoval po přečtení Zeyerovy epické básně Vyšehrad.

Kolem roku 1900 formuje Suk svůj postoj k výbojům soudobé hudby. Poznával ji dobře jako člen Českého kvarteta během uměleckých cest do ciziny,. Ze skladatelů byl zaujat Debussym, Hegerem a Schönbergem, avšak nepodlehl jejich vlivům. Jak planá jsou slova o tom, že Suk je „malý skladatel“ („Kleinmeister“), který nenalezl svou osobitou tvář! Tak alespoň jej vidí někteří rakouští žurnalisté, kteří pak o něm takto hovoří ve vídeňské televizi. V kontextu evropské hudby je Suk dosud neprávem opomíjen, ač získal trvalý zájem např. Albana Berga. V reprezentačním spise Hanse Mersmanna (Moderne Musik, Wildpark-Potsdam 1927, nakladatelství Athenaion) chybí Sukovo jméno zcela, i u nás bývala před časem jeho tvorba znevažována uprostřed tzv. bojů o Dvořáka. Plané boje umlkají, dílo zůstává a hovoří k těm, kdož mu dovedou naslouchat.

Z utrpení se zrodila Sukova nová díla, smuteční symfonie Asrael, op. 27 (1905-06), inspirovaná smrtí, jež zasáhla do jeho rodinného štěstí, a intimní doplněk Asraela, klavírní cyklus O matince, op. 28 (1907), v němž skladatel nalézá centrum securitatis po přejití vichřic života.

Nové Sukovo tvůrčí údobí signalizuje orchestrální suita Pohádka léta, op. 29 (1907-08) a klavírní cyklus Životem a snem, op. 30 (1909). Skladatelův výraz se osvobozuje z pout výlučného subjektivismu a vrůstá v oblast emocionálně nadosobní hudební mluvy. Na vrcholu Sukova tvůrčího zápasu stojí jeho symfonická báseň Zrání, op. 34 (1912-1917), umělecké díkuvzdání za dosažení vyzrálého mistrovství, dílo dokonalé stavebné i výrazové jednoty, inspirované básní Antonína Sovy. Podobně jako Beethoven, vytvořil v té době i Suk své humanitní krédo o sbratření lidstva, v němž se ještě stupňuje umělecká intenzita, dosažená ve Zrání. Jde tu o Sukovu poslední rozměrnou skladbu, symfonii pro barytonové sólo, sbor a orchestr s názvem Epilog, op. 37 (1920-1934), jehož základní ideou je smíření všech lidí a naplnění jejich bratrské lásky. V Epilogu se Suk oprostil od jakéhokoli subjektivismu a „povznesl se do sfér, kde vlastní já nic neznamená“. (Vladimír Helfert v časopise The Slavonic Review XIV, č. 42, duben 1936, str. 646.)

Sukův život plynul v povinnostech spojených se členstvím v Českém kvartetu.. Byl nejen velkým skladatelem, nýbrž i houslistou, a překvapoval dokonalostí klavírní hry jako doprovázeč i jako interpret svých vlastních skladeb. Jako profesor skladby vychoval na mistrovské škole pražské konzervatoře (od roku 1922) celkem 36 našich i zahraničních skladatelů, např. Václava Kálika, Pavla Bořkovce, Jaroslava Ježka, Viléma a Zdeňka Blažka, Karla Reinera a Klementa Lavického; zasáhl, jak známo, do skladatelského vývoje Bohuslava Martinů jako jeho nezapomenutelný učitel (Martinů studia však nedokončil). Jako rektor místrovské školy konzervatoře v Praze (1924/26 a 1933/35) bojoval za dokonalé vybavení ústavu. Že to byl boj obtížný, netřeba dodávat. Zemřel 29. května 1935, pohřben byl v rodných Křečovicích. Jako memento, odhalující vlažnost vládních a veřejných činitelů k hudbě v době Sukova života, budiž závěrem citován pasus z jeho rektorského projevu při plenární konferenci profesorského sboru pražské konzervatoře (18. června 1925): „Jsem nucen stěžovati si na nedostatek úcty k našemu umění hudebnímu, na nedostatek vědomí, co jest nutno pro hudební umění naše učiniti. A nejvíce jest mi hořko, že tyto stížnosti musím pronést přímo po uplynutí roku Smetanova.“

Josef Suk byl vyznavač života. Když promluvil v Českých Budějovicích v pátek 22.dubna 1932 na autorském večeru o svém životě a o své tvorbě, vyznal se se slzou v oku:

„Skoro bych si přál, aby tam někde ve věčnosti byl nějaký český Olymp. Kdyby mne tam pustili, mezi ty nebešťany, tak bych se ihned zeptal, kde je tam nějak útulný lokálek, kde nejkrásnější andílkové podávají ten nejbáječnější nektar. V tomto lokále by jistě seděl u obláčkového stolu Smetana a Dvořák. Možno, že by si mne někdo z nich povšiml a řekl by: ‘Ejhle, tamhle přichází Suk.‘ A možná, že by se na mne i usmáli a řekli by třeba: ‘Dobře to udělal a neudělal nám hanbu ‘ a kdoví, třeba by mne i zavolali ke stolu, ba nechali by mne na chvilku snad s nimi sedět a možná, že bychom si i připili tím nejlepším nektarem.“

Tento článek byl zveřejněn: Pečman Rudolf – Josef Suk a hudební secese, Brno 1980.

Pavel Novotný

Rodný kraj v hudbě Josefa Suka [24/2008]

Už za života Mistrova otce Josefa Suka, který nastoupil místo učitele v Křečovicích r. 1846 a zastával je skoro padesát let, se staly Křečovice hudebním střediskem celého okolí. Na křečovické mše do kostela sv. Lukáše se scházeli zpěváci a hudebníci z širého okolí. Tohoto dění se účastnil Suk už od svých sedmi let a vzpomínky na něj uložil jako čtrnáctiletý skladatel do Agnus a Benedictus své křečovické mše, která měla po čtyřiačtyřiceti létech premiéru v Praze r. 1934 současně s jeho posledním dílem, „Epilogem“.

Po celý život zůstal Suk věrným synem svého kraje. Ohlasem tohoto láskyplného vztahu jsou klavírní skladby op. 10, ale zejména deníkem těchto dojmů je cyklus klavírních skladeb op. 12. Všech osm skladeb je naplněno kouzlem kraje, jeho klidnou pohodou, kterou kladl do mladého srdce skladatele, rozníceného první láskou k Otylce Dvořákové, (pozdější manželce), která mu splývala s Mahulenou a Danicou ze Zeyerových dramat. Autor v těchto skladbách vyřešil nové formy melodramatu a objevil nové bohatství hudby, hudby vlastní, sukovské.

Z ducha milé vesničky vyrostla i milá a přípustná klavírní „Vesnická serenáda“, složená na Vysoké u Příbramě, v níž skladatel zachytil ráz venkovské muziky. Ze štěstí rodinného života v Křečovicích vyrostla sbírka „Deset zpěvů pro ženské hlasy“. Těchto deset skladeb složil Suk během jedenácti dní v Křečovicích pro svou ženu a její sestru Magdu a vybral k nim slova různých slovanských písní. Opojení z krásy kraje a rodinného štěstí je uloženo také v klavírních skladbách „Jaro“ a „Letní dojmy“ v radostné hudbě, psané po návratu domů z ciziny.

V této době počal skladatel, jehož nejmilejším místem do té doby byly procházky od malého křečovického potůčku k čarovnému a divokému údolí Mastnému, plnému romantiky, docházet do Svatého Jana u Sedlčan. V tomto okolí a u Živohoště vyrojilo se v hlavě skladatele mnoho hudebních nápadů, jež nacházíme v symfonické básni „Asrael“ a „Zrání“ a zejména v klavírním cyklu „Životem a snem“, jenž má zvláštní postavení v celé hudební literatuře. Tento cyklus je skutečným deníkem skladatelovým a pomníkem, který postavil svému kraji.

Milovaná krajina byla Sukovi nejrázovitějším výsekem české vlasti. V pohledu na klidný tok Vltavy a vrch českých dějin „Blaník“ promítají se mu pohledy do české historie, které by rád zachytil obdobně jako Bedřich Smetana v cyklu „má vlast“. Řadou náčrtů se začal připravovat ke zpracování cyklu symfonických básní z českých dějin (v létech 1915-1917) o těchto částech: 1. Čechův příchod na Říp, 2. Česká žena a český muž (Libuše a Přemysl), 3. Jan Hus, 4. Jan Ámos Komenský, 5. Blaník. Skici o tomto záměru se však nezachovaly. Česká historie tanula mu na mysli i při procházkách podle potoka Mastníku, kolem zříceniny Hrádku a Psaných skal, památných útočištěm českých bratří. Přál si, aby Alois Jirásek uskutečnil slíbenou návštěvu těchto míst, seznámil se s jejich historií a románově ji ztvárnil. Jiráskovu návštěvu překazila světová válka a Suk se románu nedočkal.

Další dílo, spojené s Podblanickem, vzniklo pod radostným dojmem narození nejmladšího člena rodu, Antonína, nesoucího jméno velkého praděda, skladatele Antonína Dvořáka. Složil pochod, cestou autobusem z Neveklova do Křečovic, připsaný lidu rodného kraje (věnování datoval v Křečovicích 24.8.1932). To, že složil hudbu i slova, ukazuje, jak úzce byl spjat s tímto krajem a jeho lidem.

Druhou a poslední příležitostnou skladbou, v níž skladatel potvrdil, jak dovede být opravu lidovým, dvořákovsky prostým a srdečným, byla roztomilá „Sousedká“, složená pro křečovické muzikanty, mezi nimiž u houslí seděl Sukův syn ing. Josef Suk. Se sukovským humorem na titulním listě poznamenal: „Jako vzor skladby, kdy skladatel nemusí nic umět a hráči také ne“.

Svůj velký dar rodnému kraji doplnil skladatel v prosinci 1933 jiným krásným činem. Sepsal rozhlasovou hru: „Půlnočka v Křečovicích“, k níž vybral i vhodnou hudbu z materiálu křečovického kůru.

Kdo projde a pozná Sukův kraj, neubrání se pohnutí s myšlenkou na skladatelovo dílo, které se tu zrodilo. Zadíván do krajiny – se Sukovu hudbou v duši – musí si tento kraj každý zamilovat.

Marie Svobodová

 

Autorka článku „Rodný kraj v hudbě Josefa Suka“, Marie Svobodová (roz. Herrmanová) 1908-1995, hudební vědkyně. Studovala hudební vědu a estetiku u Z. Nejedlého a O. Zicha, PhDr. získala na základě disertace Klavírní tvorba Josefa Suka (1933). Vedoucí hudebního oddělní Národní knihovny v Praze. Sukova přítelkyně a propagátorka jeho díla. Autorka prvního Tématického katalogu děl Josefa Suka, Praha 1993. (Z knihy Josef Suk dopisy – Jana Vojtěšková 2005). Článek uveřejňujeme u příležitosti 135 let od narození hudebního skladatele a křečovického rodáka Josefa Suka.

Pavel Novotný

Pietní vzpomínka na Josefa Suka [22/2008]

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro, Muzeum Antonína Dvořáka, Společnost Josefa Suka, Obecní zastupitelstvo Křečovice a Římskokatolický farní úřad v Křečovicích uspořádali 25. května 2008 v kostele sv. Lukáše pietní vzpomínku na hudebního skladatele Josefa Suka (1874-1935). Úvodní proslov se vzpomínkou na skladatele přednesla paní PhDr. Jana Vojtěšková. Po té následoval koncert, kde Josef Suk za doprovodu varhaníka Aleše Bárty uvedl sklady svého děda Josefa Suka a praděda Antonína Dvořáka. Zazněly skladby:

autorskladby
Antonín Dvořák Larghetto
ze Sonatiny pro housle a klavír G dur, op. 100
Josef Suk Večerní nálada
z Letních dojmů pro klavír, op. 22 b.
Nad spícími děcky
z klavírního cyklu Ukolébavky, op. 33
Bagatella pro klavír
Antonín Dvořák Klid lesa
ze čtyřručního klavírního cyklu ze Šumavy, op. 68

Úspěch byl jednoznačný – následovala série dokonalých přídavků. V samotném závěru přídavků melodie světoznámého Larga z Novosvětské symfonie. Při dlouhotrvajících ovacích byl devětasedmdesátiletý houslista Josef Suk dojat mimořádně spontánním potleskem.

Takto se houslový virtuos vyznal tisku:

Křečovice pro mě znamenají mnoho, protože jsem zde strávil dětství a narodil se tu i můj dědeček, takže mají pro mne obrovskou přitažlivost.

Pavel Novotný

Muzeum Josefa Suka v Křečovicích [22/2008]

Muzeum skladatele a pedagoga Josefa Suka zřídil v Křečovicích ing. Josefa Suk, syn skladatele. V roce 1951 jej před svou smrtí odkázal státu. V současnosti jej spravuje Muzeum hudby.

Před koncertem a pietní vzpomínkou na skladatele 25. května 2008 byla otevřena nová expozice v muzeu. Nahradila stávající expozici, která zde byla instalována v roce 1974 na sté výročí narození Josefa Suka.

Uspořádání nové expozice vedla PhDr. Jana Vojtěšková. Stávající, více než třicet let stará expozice, již nevyhovovala potřebám současného návštěvníka – sdělila tisku autorka scénáře výstavy.

Pavel Novotný