Josef Suk : Všechny články spojené s Josefem Sukem.

Při promoci v Brně (děkovná řeč Josefa Suka dr. h. c. 9. 12. 1933) [21/2008]

Dostalo se mi nejvyššího vyznamenání a nejvyšší hodnosti jaké se může dostati umělci. Vděčně a s oddaností děkuji Vám, slovutní pánové, že jste uznali mé dílo za hodno takové pocty. Uctivě děkuji i ministerstvu školství, že potvrdilo laskavě tuto hodnost.

Udíleti vyznamenání a pocty, toť úloha odpovědná, ale právě tak odpovědno jest tyto pocty přijímati. Kdybych věděl, že jsem se někdy úmyslně prohřešil proti duchu hudby, kdybych věděl, že jsem si něco odpustil, chtěl-li jsem najít pravý výraz pro své touhy, aby to, co se zdálo subjektivní, stalo se všelidsky objektivním – nemohl bych se Vám v této krásné chvíli podívat tak radostně do očí.

Dovolte mi malou hrst vzpomínek. Dne 25. ledna 1925 byl jsem zde přítomen promoci mistra Janáčka, slavné paměti. Nezmizí mi nikdy z mysli ten krásný výraz v očích skladatele, který byl a zůstane největším naším modernistou, protože jeho hudba jest nová a hluboce jímající. Ve vyznamenání tohoto mistra viděl jsem vyznamenání celé české hudby. A dnes stojím zde v hlubokém dojetí já, vroucně děkuji a vzpomínám, co by tomu asi řekli tatínek a maminka.

Ve vzpomínkách je těžko nalézt moment, kdy to muzikantství u mne začalo. Od půlčtvrta roku seděl jsem ve škole pod stolkem pana řídícího – svého otce, jenž tehdy vyučoval v jedné třídě přes 200 dětí. Zpíval jsem s dětmi. Mé rodiště bylo dosti nezpěvné, ale děti přinášely domů ze školy písně a krásné půlnoční koledy, i orchestr křečovický slavně pomáhal. Orchestrální zkoušky byly mi velkým svátkem. Když mi bylo osm let, zařídila maminka tajně, abych se naučil otci k svátku zahrát na housle dvě písničky. Po přehrání otec řekl: „Tak ty chceš být muzikantem?“ Já poslušně přikývl a už to bylo. Dobrota a moudrost otcova a andělská laskavost matčina byly jistě hlubokým mravním základem mé umělecké dráhy. Vedle toho ovšem i můj rodný kraj na střední Vltavě – v místech, kde ji Mistr Smetana nechává téci do As-dur. Kraj tak tichý, střídmě romantický, ale tak pravdivý!

Nastaly povinnosti a hojnost učení, do něhož se otec dal s plným zápalem. Ve chvílích prázdna jsem však rád brával primitivní udičku a postupoval od našeho křečovického potůčku dále ke krásným břehům Mastníku a odtud až k Vltavě. Ale brzy jsem se přestával dívat, zda rybka bere. Zadíval jsem se na úzký pruh oblohy nad mastnickými stráněmi, na divné skupiny stromů, pozoroval krotkou lesní zvěř a sedával dlouho zamyšlen. Byl jsem už tehdy samotářem.

I v této chvíli zalétají mé vzpomínky k rodnému kraji s touhou pocelovat ruce drahých rodičů. Tento čistý kraj i postavy mých rodičů zrcadlí se v mém díle od „Křečovické mše“ až po „Epilog“. Obě tato díla – jedno z nejmladší doby, druhé z nejzralejšího věku – mají stejné vlastnosti: je v nich čistota mysli. Této čistotě mysli a práce učil mě i můj vznešený učitel Antonín Dvořák, před jehož světlou památkou se v této chvíli hluboce skláním jako člověk i hudebník.

Další život můj přinesl mi pak mnoho dobrého i smutného. Ve všech těchto dobách jsem mnoho a úsilovně přemýšlel o duši lidské. Snažil jsem se vyrovnávat se s těmito otázkami poctivě – a dnes tu stojím, dámy a pánové, před Vámi s pocitem pýchy a radosti.

Slovutní pánové, ještě jednou dík nejvřelejší! Diplom, který dnes dostávám, čistý a bílý a s láskou podaný, odevzdám jednou právě tak čistý jako památku svým dětem a vnukům.

V poctě této vidím znovu zas poctu pro české hudební umění, které činilo náš národ známým v cizině i v době, kdy se velmi málo o nás vědělo. Smetana a Dvořák, spolu s umělci výkonnými, Ondříčkem a Českým kvartetem, položili tento krásný základ. Smetana a Dvořák, později Janáček, všichni již na pravdě Boží, jsou základními pilíři české hudby tvůrčí. Ctěme je a buďme šťastni, že jsou národem a celým světem plně uznáváni. Ale neříkejme jaksi pohodlně, že mety české skladby jest již definitivně dosaženo. Přejeme si hrdého a zdravého vývoje dalšího tak, jak si ho přáli Smetana, Dvořák a Janáček, ovšem vývoje takového, který by vedl kulturu české hudby k další výši.

„Starý pán“ Křečovický (II.díl) [21/2008]

Řídící učitel Josef Suk bydlel ve škole se svou ženou Emilkou a sestrou Matěje Českého Veronikou. Škola byla osamělá, vpředu i vzadu vysoká stráň, vlevo na kopečku hřbitov, vpravo louka s potokem. Nebylo ani velký div, že byla často navštěvována zloději. Pan učitel musel někdy v noci se starou pistolí při podezřelém šramotu obcházeti neohroženě školu.

Když paní učitelová čekala prvního potomka, jela do Prahy porodit syna Antonína (13. prosince 1856), dcera Emilie se narodila už v Křečovicích (1. ledna 1860).

Bytové poměry se zlepšily po zrušení školního patronátu. Nově zvolený školní výbor začal stavět byt pro učitele vedle staré školy na stráni vlevo.

Z bývalého jejich bytu byla zřízena druhá třída, v níž se začalo učit ve školním roce 1865/66. Byla to velká úleva, ale i potom mívaly třídy po 150 žácích. Ze začátku, kdy učíval Suk 300 i více dětí, učil i devět hodin denně, aby všechno procvičil. Třída měla dvě řady lavic a za kamny čtyři krátké obyčejné lavice. Nejmladší děti seděly na stupínku před tabulí. Poněvadž musel školní pomocník Suk konat také kostelní služby za Matěje Českého a s tím spojené pohřby, připravil si před odchodem na pohřeb na čtyři tabule úlohy a svěřil dozor nad učením starším žákům.

Kostelní kůr v Křečovickém kostele je malý a vlevo od varhan stávalo obecenstvo, hlavně váženější sedláci, vidíme, že při hlavních mší nemohlo zpívat mnoho zpěváků. Zbývalo místo nejvíce pro 6-8 lidí a museli to býti zdatní zpěváci. Před varhanami stávaly soprány a alty, vpravo za alty tenoři a basy – tenor většinou odzpívával Josef Suk sám. Vpravo od altů byly smyčce, za nimi dozadu se tísnily dechové nástroje a až docela vzadu u měchů byly tympány, jimž dlouho vévodil starý Šobra.

„Když se hlavně o svátcích a prázdninách sešla celá rodina večer u stolu, hovořilo se a četlo z otcovy knihovny, zatímco otec ještě psal a pracoval,“vzpomíná skladatel J. Suk.

Když pak ostatní ulehli, svítila ve vedlejším pokoji ještě dlouho do noci svíčka a později lampa. To pan řídíci opravoval úlohy, linkoval sešity a sešíval je pro chudé žáky. A hlavně opisoval noty. J. M. Květ uvádí, že existoval seznam kostelních skladeb na způsob tematického katalogu, který obsahoval: 196 mší, 287 offertorií a graduálií, 33 mší pastorálních, 73 offertorií pastorálních, 19 litanií, 4 nešpory, 15 TeDeum, 9 Regina Coeli, 10 písní a Božím Těle, 7 Veni Snacte, 7 Pange Lingea, 33 Reguií, 74 smutečních pochodů. A to není všechno, poněvadž mnoho starších not bylo spáleno pro nedostatek místa. Velikou většinu toho opsal a rozepsal řídící učitel Suk sám.

Pavel Novotný

„Starý pán“ křečovický [19/2007]

Tak povětšinou říkávali lidé váženému řídícímu učiteli křečovické školy.

Rodištěm Josefa Suka je Neustupov u Votic, kde se Františku a Marii Sukovým narodilo jedenáct dětí (což na tehdejší dobu nic neobvyklého). Nejstarší syn Josef s datem narození 29. září 1827 projevil zájem v mládí o studium a vykonal jednoroční kurz při hlavní farní Škole u sv. Jindřicha v Praze. Složil zkoušku a dekretem vikariátního úřadu ze den 1. září 1846 byl ustanoven do Křečovic. Z Neustupovské školy si přinesl základy hudebního vzdělání a za svého studia v Praze složil zkoušky z varhanní hry.

Poměry, do nichž v Křečovicích přišel, nebyly utěšené. Škola byla chatrná, místo stropu v jediné třídě přibila začouzená a od páry nahnila prkna (budova postavena r. 1819).

Jak své začátky prožíval Školní pomocník Josef Suk vylíčil sám při svěceni nové školy v Křečovicích.

“.lužné nebylo žádné! Po perné, namáhavé práci ve škole musel si tenkrát Školní mládenec mizerný groš - by se mohl ošatiti - vydělávati hraním po hospodách. A co na mne čekalo o koledě? V lednu musel jsem každého dne po přetěžké práci ve škole, při největším mrazu a sněhu po vesnicích tři krále na dveřích psáti, při tom zpívati a lidem v staveních nového roku vinšovati. Hospodyně mívaly už připravený lavičník, a sotva jsem ze stavení paty vytáhl a dvéře za sebou zavřel, utřely honem jistou část napsanou, aby prý slepičky brzy nesly a krávy hodně dojili, když se ten lavičník vyždímá. Za to dával chalupnik groš a sedlák dvougroš. (Někde také houbovou polévku.) Než jsem celou rozsáhlou osadu takto sešel, trvalo přes měsíc. Ale mně to vynášelo! Poslyšte, mnoho-li? Když jsem každého dne zlou cestou unaven z daleké vesnice již v noci domů se vrátil a vysázel po celém stole svému starému principálu vydělané groše a dvougroše a tento velikomyslně sáhl a podal mi za odměnu i dvougroš, tuť zavýskal jsem radostí a poděkovav se zdvořile za velikou odměnu tuto, honem zouval jsem boty po zlých cestách promočené a roztrhané, nesl je k obuvníku a tomuto 2 i 3 zl. Z vydělaného dvougroše zaplatil.

A což, jaká na mne čekala skvělá večeře? Přišla hospodyně Veronika a vyndala pečené koroptve - ale bohužel - na loupačku! Po odbytých tři králích čekalo na mne chozeni po zápisu po všech vesnicích a sbíráni vajíček pro starého učitele (a věřte, byl jsem tak spravedliv, že když mne někdy hokynář potkal a přemlouval mne, bych mu vejce prodal, že druzí mládenci to také dělávali -nikdy jsem toho neučinil!). Když jsem byl po vesnicích se zápisem hotov, čekalo na mne opět sepisováni obyvatelstva celé osady na čisto. Jakých svízelů a starostí bylo mi tenkráte zakusiti a přestáti, není možno slovy vypověděti, a přec, zabývaje se neustále prací, byl jsem se svým osudem ve zdejší vesničce spokojen. Vzpomínka na blahé dny ty zatřese útrobami toho, komu udělilo nebe trpělivosti a síly všechny svízele ty přestáti Tenkráte byla na místě průpověď: „Koho bohové nenáviděli, toho učitelem udělali!“

Dokud byl Josef Suk školním pomocníkem a učil za byt a stravu musel si přivydělávat na ostatní výdaje hudbou. Vyučoval hudbě a stal se vedoucím kapely, která se zprvu jmenovala Krchlebská a potom Křečovická. Když se Josef Suk stal nástupcem učitele Matěje Českého přestal chodit s kapelou, ale jejím Šéfem zůstal Chodil hrát jen na zvláštní pozvání na okolní zámky a dvory Tloskov, Líšno, Vojkov, Kosova Hora a Osečany.

Za učitelem Matějem Českým do Křečovic dojížděla z Prahy vnučka Emilie Boumanová, ve které se vzhlédl učitelský pomocník Josef. Emilce tehdy bylo 16 let. Stalo se a za svou Emilkou chodíval do Prahy.

Do Prahy to bylo pěšky 14 hodin, jediné zkrácení cesty bylo „šífem“ ze Štěchovic. Jinak cesta vedla hlubokými, opuštěnými lesy. Ve středu nebo v sobotu odpoledne odešel mladý učitel do Prahy, a šel pěšky, dostal se ráno před uzavřenou Pražskou bránu a Čekal na otevření. Pak následovalo setkání s nevěstou v přítomnosti rodičů. Později už ho chodívala Emilkou se sestrou Márinkou doprovodit kousek cesty. Jak taková cesta z Prahy do Křečovic vypadala, popisuje Josef Suk sám:

Nemohu vysloviti, jak dlouhá tato plavba byla pro mě - neb, ačkoliv sme v 8 hodin do Štěchovic připluli, myslel Jsem v mém pohřížení, Že již asi týden plujem. Když jsme se šífu sestoupili, vybídli mé dva plavci, kteří k Sedlčanům jíti chtěli, bych s nimi též ještě ten den šel. Nedal jsem se nutiti neb hodní lidi se mně zdáli a já též velice toužil, bych druhého dne na mši svatou domy býti mohl pročež nemeškajíce vydali jsme se na cestu. Do Slap přišli jsme již do devíti hodin šťastně, odtud pustivše se dále k Moráni velikých nesnází a těžkostí jsme pocítili a velmi špatné se nám dařilo, neb: sotva smě kus cesty od Slap byli, nesmírná tma na nás přišla a my přede dále jdouce cestu smě ztratili a žádné již nikde najiti nemohl Tu příjdouc do nějakých nesmírných struh z nichž vyváznouti nám nemožné bylo a když sem po čtyřech ven se dostali opět před námi nesmírný les stál Umluvili smě sobě tam přenocovati a tmavou noc tráviti. Sotva stoje tak as půl hodiny, zaslechl jsem někoho jiti an sobě něco zpívá. Tu hned vzbudiv plavce, táži se, kdo jest a kam jde. Když odpověděl že na Moráň tu hned jsme k němu na cestu ku které smě as 16 kroků měli šli lesy až na Moráň v 11 hodin v noci, za čež Bohu velké diky vzdávaje. Ač celý stonavý od té zlé nebezpečné cesty a strachu (poseděv v hospodě na Moráni do 3 hodin) dostal jsem se přede v neděli v 6 hodin ráno s pomoci Boží domu - celý den jsem v posteli odpočinutí hledal.

Po všech takovýchto a podobných útrapách konečně nadešel okamžik, kdy vroucí tužby mohly být splněny. Ještě za života Matěje Českého byl Josef Suk jmenován dekretem arcibiskupské konsistoře 28. listopadu 1855 definitivním učitelem v Křečovicích. Za dva měsíce potom 22. ledna 1856 u sv. Štěpána v Praze si odvedl Josef svou Emilku od oltáře a tehdy jí bylo 19 let.

Od počátku svého pobytu v Křečovicích věnoval Josef Suk stejnou péči jako škole také kostelní hudbě. Řídící učitel Josef Suk upravoval pro Křečovícký kostel a jeho možnosti kůru na 200 orchestrálních mší které v Křečovicích provedl. Upravoval několik desítek skladeb pro svoji kapelu. Slavnostní mše v křečovickém kostele byly vyhlášené bohoslužbné koncerty navštěvovány z dalekého okolí nejen z křečovické farnosti. Když 25. dubna 1866 provedl arcibiskup Bedřich Schwarzenberg visitaci. Byl vysokou úrovní zpěvu jak Školního, tak i chrámového velmi překvapen (obdržel J. Suk pochvalný list). V roce 1870 se Školní dozor z vikariátních úřadů převádí na zemské Školní inspektory; mění se platové podmínky učitelů k lepšímu. První inspekci nového Školního inspektora obdržel Josef Suk pochvalný dekret zemské Školní rady. Takových podobných uznání bylo na dvě desítky. Když řídící učitel podal žádost o odchodu na odpočinek zaslal mu c. k. okr. Školní rada následující dopis:

Jeho Blahorodí

Panu Josefu Sukovi
řídicímu učiteli na odpočinku v Křečovicích.

Jeho císařské a Královské Apoštolské Veličenství ráčil Nejvyšším rozhodnutím ze dne 10. července 1895 Vašemu Blahorodí nejmilostivěji uděliti stříbrný záslužný křiž s korunou. Dávaje o tom dle vynesení vysokého c. k. ministerstva kultu a vyučování ze dne 20. Července 1895 Čís. 16714 pokud se týče Veleslavné c. k zemské Školní rady z dne 31. Července 1895 č. 27574 věděti, zasílám Vašemu Blahorodí současně příslušné statuty a revers co nejdříve sem opět zaslal.

Ponechávám sobě Vašemu Blahorodí odevzdati dekoraci způsobem slavnostním i bude den, kdy se toto stane, Vašemu Blahorodí dodatečně oznámen.

C k. okresní školní rada v Benešově dne 8. srpna 1895

Předseda Heinz m.p.

Po odchodu na odpočinek J. Suk hrál a zpíval na kůru v křečovickém kostele sv. Lukáše dál. Pomáhal svému synovi skladateli Jos. Sukoví přepisovat noty a spolu s manželkou Emilii vychovávali vnuka, též Josefa Suka.

Řídící učitel Josef Suk umírá 17. května 1913 a 14. srpna 1913 jeho Žena Emilie.

V tomto Článku jsem stručně vylíčil některé statě ze života řídícího učitele Josefa Suka. Celý životopis by byl velice obsáhlý. Někdy se k tomuto v pokračování vrátíme.

Pavel Novotný

Koncert k poctě skladatele Josefa Suka [18/2007]

Pietní vzpomínka a koncert se konal 27. května v půl jedenácté v křečovickém kostele sv. Lukáše jako společenská akce 62. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Zazněla hudba z tvorby Josefa Suka, Antonína Dvořáka, ing. Josefa Suka a Otilie Sukové.

Skladby interpretovali: na housle Josef Suk, na varhany Aleš Benda a zpěv Ivan Kusnjer.

Zazněly tyto skladby:

Antonín Dvořák
Nokturno H dur, op. 40
Biblické písně, op. 99
č. 2 Skrýše má a pavéza
č. 4 Hospodin jest můj pastýř
Otilie Suková
Ukolébavka (úprava pro housle a varhany)
Ing. Josef Suk
Ukolébavka (úprava pro housle a varhany)
Antonín Dvořák
Ave maria stella, op. 19b/2
Ave Maria, op. 19b/1
Josef Suk
Melodie (úprava pro housle a varhany)
Bagatella (úprava pro housle a varhany)

V prostorách křečovického chrámu se nesl vynikajícím baryton Ivana Kusnjera za stále precizní hry nestárnoucího virtuosa Josefa Suka a neméně skvěle znějícími varhanami rozezvučené Alešem Bártou. Koncert zakončil Antonín Matzner proslovem o skladateli Josefu Sukovi.

Po koncertě se účastníci koncertu a oficiální hosté odebrali k hrobu Josefa Suka a položením květinových darů uctili památku skladatele.

Pavel Novotný

Mistr Suk mluví o svém mládí [17/2007]

Středa 28. listopadu 1934. V prostorném sále benešovského hotelu Na Poště je hlava na hlavě. Plná sedadla, plně obsazená všecka místa k stání. Zezadu špatně vidíš přes hlavy ztichlého houfu.

Pojednou ruch, vlnění na sedadlech, vzrušení v tvářích a v zápětí potlesk, který nemá konce. Mistr Suk stojí před svými ctiteli a spoluobčany, šťastnými, že mají slavného krajana po prvé mezi sebou a mluví o sobě, o svém mládí, o svých studiích a o svém díle. Hlavně o svém dětství.

Krásně mluví. Prostě, bez strojených příkras, samé krátké věty. Mluví, sedá ke stolu, vzlyká a tiší rozvzpomínané srdce humorným slovem, jímž strhuje k veselému smíchu celý sál. Slova doprovází na klavíru. Přehrává svou prvotinu, veselou polku. A vysvětluje: „To, co hraji pravou rukou, jsem složil já, to, co levou , je tatínkovo.“ A znovu u stolku mluví a vzpomíná. Znovu tiskne citlivé muzikantské srdce vlastními slovy…

Mistr Suk vzpomíná na své dětství v křečovické škole. Na otce, který měl jednu jedinou touhu: aby vložil dětem do duše to nejkrásnější, co nosil v svém srdci. Na maminku, která byla na nohou od časného rána pozdě do noci, aby její děti nepocítily nikdy nedostatku. Na vzájemnou úctu a lásku rodičů. I to připomíná mistr žertovně, jak chodíval otec za svou vyvolenou pěšky z Křečovic do Prahy: čtrnáct hodin tam, čtrnáct nazpátek. V sobotu po vyučování vyrazil a časně ráno byl v Praze; večer nazpět z Prahy, aby byl v pondělí ráno ve třídě.

Opět a opět se vrací mistr do křečovické školy. Vypravuje o svém místě mezi třemi sty dětmi v otcově třídě, o místě pod stolem u tatínkových nohou, o dobrodružné cestě za basou, o tom, jak písně „Skákal pes“ a „Na tý louce zelený“. které zahrál na housle v šesti letech tatínkovi k svátku, rozhodly, co bude z řídících Pepy.

Mistr suk mluví o svých studiích. Ale ne dlouho. Po několika větách už je zase doma, v křečovické škole, u tatínka a maminky, u bratra a sestry Emilky, jejíž jméno nedovede říci bez mocného pohnutí. „Když jsem jezdíval domů na prázdniny nebo na svátky, chodíval mi tatínek daleko naproti a první mě vítal domů. Maminka na nás čekávala až na dvorku. „Tady ho máš, kluka!“ tak mě odevzdával otec do matčina objetí. Když jsem se vracíval zpět do Prahy, loučila se se mnou poslední maminka. To jsme vždycky neviděl pro slzy na cestu z Křečovic až do Bystřice. Otec byl zlatý člověk, matka byla světice.“./em> A zase oživují v mistrových slovech zlé cesty z nádraží do Křečovic, zlé cesty v selských vozech za zimních nepohod, křečovické Vánoce, vánoční mše v křečovickém kostelíku, slavná půlnoční…

Mistr Suk mluví o svém díle, o mistru Dvořákovi a jeho vlivu na sovu tvorbu. To už je velmi stručný. A i odtud se stále vrací domů. Nemůže jinak. Záhy končí. “.ic bych si nepřál, až se dostanu na onen svět, než abych tam našel v některé útulné hospůdce pohromadě Smetanu, Dvořáka, Janáčka. Třeba by si řekli: „A, hele, Suk je tady!“ Byl bych šťasten, kdyby si mne všimli. Snad by se na mne i usmáli. Možná, že by mě pozvali, abych přisedl k jejich stolu. A kdož ví: možná, že by si se mnou připili na zdraví.“

Tady už mluvil víc skromný člověk než velký umělec. Velký umělec a skromný člověk. Neboť skromnost je vlastní sestra každé opravdové velikosti.

Eduard Vaněček

 

Dovětek: Dočetli jste článek výše podepsaného autora, který byl otištěn v časopise Pod Blaníkem v č. 4 roku 1934-35. Po půl roce od konání besedy Josef Suk v Benešově umírá. Letos si připomeneme 72. výročí. Komorní sdružení v Benešově uděluje Josefu Sukovi v roce 1934 čestné členství. Při této příležitosti obdržel diplom zhotovený Ladislavem Šímou.

Pavel Novotný

Nový televizní film o skladatelovi SukoviDOTKL SE MĚ PRST BOŽÍ [15/2006]

Zdá se, že skladatel Josef Suk vystoupí díky novému filmu Dotkl se mě prst Boží z anonymity. Představuji si, jak se otevře jakési hudební nebe, kde nejsou návštěvy příliš vítány, protože autoři tam odpočívající přemýšlí, komu bude dále udělen talent božské kompozice, aby něco krásného vznikalo a lidé na zemi měli nějaké potěšení. Mají tam s tím práci, protože vědí, že talent ještě neznamená, že jeho nositel dar dobře využije a neupřednostní jeho vydrancování pro rychlé zbohatnutí, aby mohl žít v rozmarech a požitcích…

Suk talent dostal a využil jej vrchovatě. Možná by jej využil i ještě významněji, kdyby… Říkám si, dobře víš, že žádné kdyby v životě neplatí. Avšak upřímně řečeno, Suk opravdu mohl napsat více skladeb, mohl žít déle, nemusel být tak úzkostlivý, kdyby… Já vím, kdyby.

A o tom tak trochu film je. A je třeba jedním dechem vyslovit, že filmy mají také své osudy a tento byl doslova dramatický. Radim Smetana, skladatel a televizní dramaturg, mě inspiroval ke psaní scénáře, protože se v mé přítomnosti zamýšlel nad tím, že sukovský projekt by pro naši kulturu mohl být čímsi objevným. Po pravdě řečeno, bylo by snadné, kdybych film mohl napsat pro pana Smetanu. Bohužel, nadřízení od pana Smetany žádný film od autora jako jsem já nechtěli… Inu proč, to by bylo smutné vyprávění. Ale já jsem stejně psal, zakousl jsem se do látky a hledal tak dlouho spřízněnou duši, až jsem ji našel - Jana Suka „Křečovického“. Četné schůzky a dopisy vedly k inspiraci nás obou a tak se začaly dít věci, jež vyústily na papíře vytištěným tvarem scénáře, pod kterým jsem se mohl s dobrým svědomím jako autor podepsat. Že jsem před tím do sebe soukal poznatky z pramenů a poslouchal Mistrovu hudbu, netřeba zdůrazňovat. Složité je všechno tohle převést do filmové řeči.

Pak přišla ta nejdůležitější etapa, v níž jsem musel v budově České televize, plné dobře placených odpovědných pracovníků, nalézt toho jednoho spravedlivého, jenž by pro mě věrohodným způsobem řekl, „tohle ano či ne a proto a proto…“ Jistě znáte ono známé: „Říkejte Ano Ano a Ne Ne!“ Je nám to jasné. Mnozí to dodržujeme, ale televizní úředníci rádi říkají Ano, když jim to něco výhodného přinese, a Ne, když ten, co rozhoduje, také píše a nebo má bratra a ten také točí a tak tenhle prosebník mu tam jenom ubírá místo, a tak tedy NE! Podivné? Nikoli, normální, takže křičím heuréka, protože jsem našel toho jednoho spravedlivého, který mě vážil po zásluhách, poradil mi scénář ještě jednou přepsat a ujal se ho v boji o prosazení scénářů na vnitřním trhu České televize. Jeho jméno je Martin Štoll.

Martin záhy poznal, že se vzniklým scénářem to nebude lehké. Některé pražské hudební kruhy se k němu vyjadřovaly krajně rozpačitě a bohužel i další slavný skladatelův vnuk, houslista Josef, se k němu nestavěl vlídně. Vše je nakonec ve filmu, protože když se někoho dotkne prst Boží, je to nádherné štěstí i prokletí zároveň, a to také, řekl bych, film otevírá, protože do něho vstoupil skladatelův duch a étos, jak jsem si moc přál, takže žije svým vnitřním životem mezi láskou a nenávistí stejně jako skladatelův život. My navíc moc potřebujeme zjevovat krajiny ducha s nějakým entusiasmem, s vidinou, že takové zjevení může přinést nějaký posun, třeba i očištění, pokud je v nich také cosi zasutého, utajeného. Řekové tomu říkali katharsis. A je třeba dodat, že Jan Suk mě provedl mlhovinami rodinných tabu, osvětlil mi určitou fatálnost v sukovském rodu, aby celá hloubka skladatelova života vystoupila v kontextu doby i následného vývoje.

Ve skladatelově životě nebylo nic snadné. Nic nedostal bez tvrdé práce a usilování. Snad jen Dvořákovo přátelství dostal jako dar, jako potvrzení, že i jeho talent bude zhodnocen… Tento dar spřízněnosti s Dvořákem ovšem tvrdě vykoupil od nenávisti a nepřejícných postojů. Také o tom je náš film, práce mnoha měsíců soustředění, studia, hledání a usilování o jeho realizaci. A jen díky přátelsky naladěným lidem-profesionálům jako je literát Jan Suk, kameraman Jan Malíř a produkční Dan Růžička se to podařilo. Ty jmenuji za mnohé další, kteří jsou pochopitelně v titulcích filmu, například herec Oldřich Vlach, který ve filmu ztvárňuje v jednom z plánů postavu skladatele na bázi autentických citátů z jeho korespondence. A také třeba Jan Hartl, jenž nádherně přečetl komentář k filmu a…

A tady sám sebe musím přerušit, protože žádné vyprávění nenahradí ani dojem z úžasné hudby, ani zážitky z filmu, obzvláště píše-li o něm sám autor filmu. Přijďte a uvidíte. Těším se na setkání s Vámi.

Petr Kaňka

Premiéra nového televizního film o Josefovi Sukovi Doktl se mě prst boží proběhla 7. 11. 2006 v 18,00 hod na ČT 2, režie Petr Kaňka, kamera Jan Malíř

Seminář - Josef Suk známý neznámý [14/2006]

Vraťme se o rok zpět do květnových dnů roku 2005. Městské muzeum v Sedlčanech uspořádalo u příležitosti 70. výročí úmrtí Josefa Suka seminář zaměřený na život a dílo tohoto skladatele. Na zasedání, které proběhlo loni 25. května 2005, zazněly referáty muzikologů z Českého muzea hudby a z hudebně historického oddělení Etnologického ústavu Akademie věd ČR. Referáty přednesli autoři, kteří se Sukem intenzivně zabývají.

Dagmar Štefancová - Skladatel u kvartetního pultu (České kvarteto) Jana Vojtěšková - Rodný kraj v korespondenci Josefa Suka Jarmila Taverová - Josef Suk sběratel (výstava byla v pražském Muzeu hudby Antonína Dvořáka) Tereza Kibicová - Josef Suk jako autor klavírních úprav děl Antonína Dvořáka Jan Kachlík - Josef Suk jako zprostředkovatel nakladatelského záměru - Smyčcový kvartet G dur op. 106 Zdeněk Nouza - K Tématickému katalogu děl Josefa Suka Eva Paulová - Sukovy portréty známé i neznámé

Sukovo loňské výročí bylo připomenuto v Benešově a Sedlčanech výstavou, řadou koncertů Sukových skladeb. Před budovou Základní umělecké školy v Benešově, která nese Sukovo jméno, byl odhalen pomník - reliéf - Josefu Sukovi v nadživotní velikosti.

Hudební nakladatelství Editio Bärenruter Praha vydalo na přelomu roku 2005 dvě knihy týkající se života a díla Josefa Suka.

Josef Suk dopisy - o životě hudebním i lidském
K vydání připravila Jana Vojtěšková. Je to unikátní soubor 412 dopisů Josefa Suka, který je možno číst jako kroniku života tohoto hudebního skladatele.

Josef Suk tematický katalog skladeb
Autoři Zdeněk Nouza a Miroslav Nový. Kniha je v českém a anglickém jazyce.

Tyto dvě obsáhlé knihy jsou významným a neocenitelným přínosem dokumentů k poznání života a tvorby křečovického rodáka.

Knihy vyšly, jak se v tiráži uvádí, s laskavou podporou skladatelova vnuka Mistra Josefa Suka a Ministerstva kultury České republiky

Pavel Novotný

Vzpomínka na křečovického Rodáka [14/2006]

V Křečovickém kostele sv. Lukáše se konal 28. května 2006 koncert u příležitosti 71. výročí úmrtí hudebního skladatele Josefa Suka. Za slunečného dne, přítomnosti několika televizních kamer a plného kostela zazněly skladby:

Josef Suk
Melodie
Pozdrav žákům na Slovensko od strýčka z Prahy (O Štědrém dni)
Bagatela
Antonín Dvořák
Vyleť ptáčku
Skromná (z Moravských dvojzpěvů, op. 32)
Josef Suk
Společný hrob (z Deseti zpěvů, op. 15, č. 3)
Večerní nálada (z cyklu Letní dojmy, op 22)

Na housle hrál Josef Suk na varhany Aleš Bárta. Zpěvem doprovodili žáci Základní umělecké školy Josefa Suka z Benešova, pod vedením Jitky Bejblové, a Sbor benešovských učitelek, pod vedením Tomáše Pergola, který sbor doprovázel na kostelní varhany. Závěrem promluvil prof. Ivan Štraus (místo avizovaného Zdeňka Mahlera), který ve svém příspěvku upozornil na dvě knihy, které vydalo hudební nakladatelství jako další příspěvek k poznání hudebního skladatele Josefa Suka.

Po té byly položeny květinové dary na hrob křečovického rodáka Dr.h.c Josefa Suka na křečovickém hřbitově. Následovala prohlídka pamětní síně vnuka skladatele - Mistra Josefa Suka, která se nachází v rodné světničce skladatele v areálu Základní školy Josefa Suka v Křečovicích.

Pavel Novotný

Památce Skladatele Mistra Josefa Suka [13/2006]

Koncem května si připomeneme 71. výročí úmrtí hudebního skladatele Josefa Suka. Letošní pietní vzpomínka se uskuteční v Křečovicích 28. května v 10.30 hod, promluví Dr. Zdeněk Mahler.

Následující stať napsal Jan Miroslav Květ, přítel Josefa Suka, pod názvem: Josef Suk zemřel

Byl člověk společenský, měl rád své okolí. Tak se zdá, že svými hovory v poslední době chtěl své přátele připraviti na to, že nastal mu čas loučení s tímto světem. Přípomínával v hovorech věk Smetanův a Dvořákův a svou šedesátku, která ho před rokem zahrnula poctami a slávou, vítal s rozpaky. Zdálo se mu pořád, že čas k odchodu nastal. Hlásily se bolesti srdce, bylo zapotřebí klidu. Také skladatelsky dával výraz této své předtuše: thema smrti, které vystupovalo v jeho díle počínaje Radúzem a Mahulenou, silně vystupňované v Asraelu, znějící v klavírních skladbách O matince a Životem a snem, později znovu silně rozeznělé v Legendě o mrtvých vítězích, rozrůstalo se v posledním desítiletí v mohutný a široce založený Epilog. Jím Suk řekl své poslední skladatelské slovo. Skutečně, po Epilogu, jehož premiéra byla jedním z největších českých skladatelských triumfů, jako by se vznesla clona nad Sukovým okolím. Zemřel Jiří Herold, zemřel Hugo Boettinger - oba důvěrní přátelé Sukovi, spjati přátelstvím po desetiletí. Suk cítil svůj konec, předpovídával jej, naznačoval, že má dní namále. Ale přece byl jeho náhlý skon překvapením.

Ve středu 29. května opouštěl o půl šesté odpoledne budovu konservatoře, postěžoval si, že už kolik nocí špatně spí. Odejel autobusem do Benešova, kam se před rokem odstěhoval z Prahy, jednak proto, aby měl klid, jednak proto, aby byl blíže rodině svého syna, žijící v Křečovicích. V Benešově byl zdraven svými sousedy, a o půl osmé, jda ke svému domovu byl pojednou na ulici zachvácen křečovitou bolestí. Sousedé jej dovedli do bytu, přivolali hned lékaře, poslali do Křečovic. A neuplynula ani hodina a v rozhlase zazněla smutná zvěst, hlásající celému světu, že Josef Suk není více mezi živými.

Suk byl člověk společenský, měl rád své okolí a žil jeho životem. Kromě toho měl své žití nejinternější. Byl meditativním typem uměleckým, člověkem hluboce přemýšlivým a citlivě reagujícím. Jeho projevy skladatelské i jeho několik poslání článkových ukázaly na šíři jeho ducha i na měkkost a srdečnost jeho povahy. Byl to muzikant tělem duší, odnášející si z života podněty k tvorbě. Jeho dílo nabylo širokého ohlasu, jeho premiéry byly velikými manifestacemi a každé provedení jeho děl bylo událostí. A Josef Suk měl rád své posluchače, jak oni měli rádi jej. Znal verše mrtvého básníka o srdcích, která se zachvějí v rose jak v ránu květiny. Ale snad ani netušil, že zpráva o jeho smrti těch srdcí rozechvěje tolik.

Pavel Novotný

Sukovy Křečovice [10/2005]

Letošní ročník mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro byl jako šedesátý v pořadí. Konal se od 12. května do 4. června 2005. Kdo nahlédl do oficiálního programu pražského jara dozvěděl se mimo jiné, že v neděli 29. května v 10.30 je v Křečovicích koncert v kostele sv. Lukáše.

Letošního roku měl koncert dvě části. Před hlavním oltářem zahrál houslový virtuos J. Suk a varhaník Aleš Bárta, skladby z tvorby Josefa Suka:
          Melodie
          Večerní nálada
          Bagatela

Po té promluvil dirigent pan Libor Pešek, který se vyznal k Sukovy jako skladateli a jeho hudbě. Na kůru kostela zazněla skladba Josefa Suka Mše B dur. Tuto Mši B dur napsal Josef Suk jako konzervatorista čtvrtého ročníku ve věku 15 let. Později skladbu sám skladatel přepracoval v roce 1931 a nazval ji Křečovická mše.

Mši B dur „Křečovická“ (originální verze 1888) zahráli:
 
Stamicovo kvarteto:
          housle - Jindřich Pazdera, Josef Kekula
          viola - Jan Pěruška
          violoncello - Vladimír Leixner
          kontrabas - Rudolf Andrš
          varhany - Aleš Bárta
Kűhnův smíšený sbor:
          sbormistr a dirigent - Jan Rozehnal

Koncert měl velký úspěch, což dokazoval dlouhotrvající potlesk.
K závěru uveďme řeč ing. Otakara Šourka, kterou pronesl 4. června 1935 nad rakví a hrobem J. Suka právě před 70 lety:

Novotný Pavel


Předrahý veliký příteli!

V zem, která Tě zrodila, skláníš se zas. Ve smyslu těchto slov básníkových odcházíš nám do země Své rodné obce, jež Ti byla nejdražším koutkem na světě. Po triumfální cestě, kterou jako slavný vítěz projel jsi naposledy před tváří národa vzrušenou a bolestí dojatou Prahou, ukládáme Tvé tělo v zemi Tvých drahých Křečovic, v nichž jsi se cítil nejšťastnějším, do nichž jsi se stále utíkal jako dítě v náruč milované matky a jejichž kraj se svými tajemnými hlasy jihočešství byl nejštědřejším zdrojem inspirace pro Tvé hudební myšlenky, když jsi v životě nejvíce trpěl a když jsi hledal pro svou bolest útěchu.

Klademe Tvé tělo po bok Tvých starostlivých a Tebou zbožně milovaných rodičů, jako tělo Tvé věrné, zlaté ženy Otilky leží na památném Vyšehradě po boku rodičů jejích, především po boku slavného Antonína Dvořáka, Tvého velkého, zbožňovaného tchána. V tom není rozloučení, v tom naopak jest i po smrti spojení dvou typických českých rodů muzikantských a spolu i dvou tak titánských a pro věčné časy nesmrtelných duchů, jako jste byli v českým umění Antonín Dvořák a Ty, Josef Suk. Jako mohutný peň vedle mohutného pně, se vzájemně se splétajícími a jednou půdou živenými kořeny a s obrovitými korunami, láskyplně se dotýkajícími, budete Vy, dva velikáni, státi se svými díly v úrodném sadě české hudby, jsouce pro věčné časy z největších jejích ozdob a také z nejbezpečnějších opor celého jejího dalšího vzrůstu.

Zlatý mistře Suku, za několik okamžiků spočine Tvoje tělo v zemi křečovického hřbitova, jehož „zapomenutým rovům“ Tvé vznešené vděčné srdce věnovalo jednu ze Svých nejintimnějších a nejkrásnějších skladeb. S hořkou bolestí v duši dávám Ti jménem všech těch, kdož Tě měli rádi, poslední sbohem a ujišťuji Tě, že hrob, jenž bude chovati Tvé těl, nebude hrobem zapomenutým, ale naopak hrobem věčně vzpomínaným, věčně uctívaným a věčně slavným, tak jako to Tvoje geniální dílo.

Spi v něm v míru a pokoji!