Válečné zápisky : Válečné zápisky vojáka z I. světové války (na pokračování).

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (XIV. díl) [37/2011]

14. prosince 1918 odjížděl náš „tatíček Masaryk“, 1. prapor 21. pluku a 2. prapor 22. pluku do Čech. Odpoledne jsme jeli podzemní dráhou na Boulevard des Italiena a chtěli jsme jít do muzea Grevin, nemohli jsme to však hned najít, a když jsme tak chodili, zastavil nás jeden civil s paničkou a dali se s námi do řeči. Když se dověděli, že jsme Čechoslováci a že jsme v nemocnici – aby prý jsme šli s nimi do divadla Palais Royal. Dali nám v kavárně kávu a pak jsme dostali též lóži pro čtyři osoby v divadle na galerii, hrálo se tam pěkně, neb tam chodí samá elita, ale my jsme rozuměli až desáté slovo. O půl šesté byl konec a my když jsme se dostali zas na Boulevard des Italiens, byly ulice jako zeď, křiku, pískání, zpěvu, střílení a vše jako jeden celek, který člověka uchvátil a nesl sebou jako pírko. Mnozí byli bez čepic, klobouků, bez kabátů, o které přišli v tlačenici, ale zlobení nepomohlo, neb bylo křiku k ohluchnutí. Nejvíce hřmotu nadělalo americké vojsko, neb to byla oslava příjezdu presidenta Wilsona, a proto vedly oslavy po americku. My jsme se dostali s velkou námahou do podzemní dráhy, která byla také přeplněna a s ní do naší ulice. Všude po městě bylo světlo jako ve dne, zvlášť na hlavních ulicích některé domy byly jako v ohni, jiné ozdobeny různými barevnými světelnými reklamními obrazy, takže to připadalo po těch válečných vřavách jako moře pohádek. Druhý den, když jsme chodili po ulici, zastavil si nás nějaký mladík a žádal, by si nás mohl vyfotografovat do alba spojeneckých vojsk. 16. prosince 1918 odpoledne, když jsem vystoupil z podzemní dráhy před operou, bylo tam všude plno lidu, postavím se a čekám, neb nebylo možno dál jít, za půl hodiny jel tudy prezident Wilson a pak za hodinu zase zpět. Chodili jsme též do českého hostince „U Zelenků“, kde nám platil každý den jeden vrchní číšník z Grandhotelu, Karel Vydra, 30-50 sklenic piva. 19. prosince 1918 jsem viděl italského krále s korunním princem, když projížděl Paříž. Též jsem si koupil střevíce za 33 franků. Došli jsme si též do české kolonie a dostali jsme každý jedno teplé a jedno lehčí prádlo americké dva ranže, krabičku fíků a kousek čokolády. Z Národní rady jsme dostali revoluční pásky a ostatní vyznamenání, že dostanem od svých rot až v Čechách.

Dříve doktor odesílal pacienty, jak jen byl trochu vyléčen, ale nyní, když nepotřebovali již místa pro nové, zůstávali zde ranění déle. My jsme však již neměli nikdo stání, zvlášť když jsme slyšeli, že již naše pluky odjíždějí do Čech. 22. prosince 1918 nás převlékli z nemocničního prádla do vojenského, dostali jsme u české kolonie 10 franků, od Národní rady též a večer v 6 hodin jsme odjížděli sanitním vozem z nemocnice Pantheon a v 9 hodin večer jsme odjeli z Paříže. Na Štědrý den jsme přijeli do Cognaku a tam nás v nemocnici znovu rozdělovali podle ran, někteří zůstali ještě v nemocnici, jiní v „rekonvalescenci“ a nás asi 4 dali na „depo“, ale tam nebylo ani kde spát. O svátcích vánočních jsme chodili z kanceláří do kanceláří, ale všude nás jen odbyli, vymlouvali se, když jsme se ucházeli o svoje požadavky, neb zde byl všude nepořádek a všude jen „ulejváci“. Vše se připravovalo již k odjezdu a my jsme měli čekat, až vše odjede, teprve že pojedeme zvlášť sanitním vlakem. Byl nám však každý den jako moře, proto jsme šli na posádkového velitele, kapitána Koutného, aby nás dali do stanu ke 23. pluku, abysme mohli s nimi jet o několik dní dříve. (To se mi však nevyplatilo.) 26. prosince 1918 dostával 23. pluk od města Cognaku prapor, ale docela jiným způsobem než nám. 30. prosince 1918 jsem byl též v našem biografu, kde hráli snímky z nějaké stavy v Praze, ale to bylo jásotu a křiku jako od malých dětí a stále chtěli, aby se to opakovalo. 3. ledna 1919 jsme konečně po dlouhých prosbách byli přiděleni k rotám a dostávali jsme hned nový oděv, výzbroj, boty a všechny potřeby i naše zadržené prémie. V neděli 5. ledna dopoledne se nakládal trém a odpoledne ve 3 hodiny jsme se ubírali posledně za zvuků naší hudby na nádraží v Cognaku a v 5 hodin jsme odjížděli z tohoto našeho druhého domova. Ve vagonu nás bylo 49 se vší výzbrojí, takže jsme sotva mohli stát, ale na to nikdo nedbal, vždyť jsme jeli k domovu po takovém utrpení a zkouškách. Tratě však byly přeplněná a museli jsme mnoho čekat, 3-5 hodin i celý půlden a to bývalo křiku, neb se ta cesta k domovu zdála příliš dlouhá. Tak si nás předávali, vždy vystřídali lokomotivu, až jsme se třetí den večer dostali na poslední francouzskou stanici, kde jsme stáli asi 3 hodiny, pak nám rozdělil vlak na dva díly, ke každému dali 2 silné elektrické mašiny a jeli jsme skrz Alpy, někde přes 1 m sněhu.

9. ledna 1919, když jsme již měli Alpy za sebou, sepjali nás zas dohromady, dali nám silnou parní lokomotivou, s kterou jsme pak ujížděli jako na závodech a večer jsme již byli na místě – v Padový. Tam jsme spali do rána ve vozech a ráno jsme šli do Betele a ubytovali nás v Hindeouburgově zámku. Zde se každý transport naložil do italských vagonů, které šly až do Č. Budějovic. 15. ledna v 6 hodin ráno jsme vyjeli z Padovy a ve 12 hodin jsme jeli přes rakousko-italský front a řeku Piavu po dřevěném prozatímním mostě, takže nám hrozilo, že spadnem se vším do Piavy. Druhý den ráno jsme již byli na hranicích Rakouska a tu mělo být vše pohotově kdybysme snad byli přepadeni. Jelo se velice pomalu, takže jsme na jedné větší stanici stáli celý půlden.

17. ledna 1919 jsme byli přepadáni celou cestu, zvláště jakmile vlak zastavil. Hned bylo kolem vlaku roztrhaných hladových vojáků i feláků rakouských dětí, žen a vše úzkostlivě prosilo o kousek chleba, nebo něco k jídlu – dávali jsme jim i poslední, vždyť jsme dobře věděli, co je hlad a sami jsme ani mnoho nejedli, jen jsme si vykládali a těšili se na domov, ke kterému se s námi vlak blížil. 18. ledna 1919 ve čtvrt na tři ráno s námi zastavoval v Č. Budějovicích a již nám hrála vojenská hudba v nádraží na uvítání. Každý si zajisté představí, co bylo zpěvu, křiku a jásotu, že jsme se přec šťastně dostali skoro za 5 let opět do své rodné země. Tam nás přeložili do našich vagonů a v 1 8 hod. nás již unášel vlak ku Praze. Všude na nádražích byly slavobrány, vše ozdobeno a jakmile jsme někde zastavili již jsme byli obstoupení spoustou lidu – našli se známí a již se dovolával každý a poptával na toho – onoho a tak to byli již stále. Ve 3 hodiny odpoledne jsme vystoupili opět za zvuků hudby na Wilsonově nádraží a byli jsme oblehnuti spoustou lidu. Vše se muselo seřadit a měl k nám vrchní inspektor vojska Scheiner uvítací řeč, na niž mu odpověděl velitel našeho oddílu a šli jsme pak na Hradčany do Černických kasáren. Jak bylo dojmy na nás působily se vypsat nedá – jen tolik, že jsme se cítili ze všeho utrpení již odměněni a každý měl oči zalité slzami, aniž věděl proč. Tak jsme totiž cítili ten vděk národa -- ale klamali jsme se!!! (Všichni, co jsme byli od 21. a 22. pluku, neb ranění, dostali jsme hned první dovolenou, ale jen na 5 dní, aby prý se mohli všichni brzy vystřídat.)

21. ledna 1919 jsem šel za 5 let zas na dovolenou, s jakými pocity nemusím psát. Po uplynutí dovolené jsem jel do Prahy, ale 23. pluk, ku kterému nás přidali byl již v Brně a k našim plukům 21. a 22. nás již nechtěli přeložit, proto jsem musel do Brna. Tam jsme byli ubytováni v prkenných barákách, proti České technice a chodilo se každý den na cvičení. My ale, co jsme byli ranění, chodili jsme k lékaři a na cvičení se nám nechtělo, neb to již nemělo pro nás smyslu. Tak jsme si vyžádali 20 dní dovolenou, kterou jsme 20. února 1919 nastoupili. Když ale jsme se vrátili z dovolené, tak se nám zvlášť ta vojna již nechtěla líbit, a pak se vyprávělo, že se pojede na Slovensko. To nás teprve málo zajímalo, proto jsme chodili stále na doktora. 20. března 1919 odjížděl 23. pluk na Slovač a mě poslal doktor do záložní nemocnice č. 3. Tam jsem se zdržel týden. 5. dubna 1919 přišlo moje vysvědčení z nemocnice, v němž mi bylo přiznána značka C (a proto jsem měl být dán ke službě beze zbraně, já jsem se však v „ulejvání“ nevyznal, a proto jsem sloužil jako každý zdravý).

Pak přišel rozkaz, že v Užhorodu Maďaři udělali silný útok na italskou legii a my, že tam máme být přeloženi. Šli jsme tam pěšky 100 km a stále v dešti a v noci jsme spali obyčejně ve stodolách. Potkali jsme též Židy, které schytali v Užhorodě (padělali kolky na peníze), které jim nalepili na obličej a z nás každý, kdo je potkal, tak si též na ně „přidal“, tak že byli máloco živí. 17. dubna 1919 jsme došli do Sebranice nedaleko Užhorodu, tam jsme byli 4 dny, dali nám potřebné věci a odvezli nás v nákladních automobilech zpět do Košic, neb se tam čekalo od Maďarů povstání. 29. dubna 1919 nás zas odvezli do Užhorodu a dělali jsme nástup. Maďary jsme zatlačili a dobyli hlavní železniční křižovatky Čopu. Tam jsme 1. května 1919 manifestovali a naše hudba zde prvně zahrála naše národní hymny. Držely se služby ve vesnicích na nádražích a zadrželi jsme na dva-tři tisíce zajatců, kteří byli posláni z Ruska Maďarům na posilu. Přišla zpráva o nešťastné smrti ministra Štefánka, konaly se smuteční projevy za přítomnosti všeho vojska.

12. května 1919 jsem byl poslán se stráží na nádraží v Batumi, tam jsme měli dobrý byt i stravu, ale byly tam vši. Ročníky od 22 let výše a od 20 let mladší byly demobilizovány. Prvý prapor od 23. pluku byl dán k Miškovci, neb tam Maďaři dělali silný útok, nás vyměnili domácí vojáci na nádraží a šli jsme k pluku. Denně jsme chodili po hranicích neb to byl nejvýchodnější cíp naší republiky. Nepřikládala se velká pozornost maďarskému útoku na Miškovce, ale pak když naše vojsko bylo donuceno k ústupu, bralo se to již vážně. My jsme šli 31. května 1919 se vším na nádraží a zaslali nás do Košic. Druhý den jsme měli přísnou pohotovost, vše se již bralo vážně, neb se z Košic všechno stěhovalo ve velkém spěchu, takže nám ani nešlo do hlavy, jak jsme mohli tak dlouho zahálet ve východním cípu Slovenska, když se již z Košic všechno stěhuje. 2. června 1919, když jsme již stáli připraveni před nádražím v Košicích, přijel praporník Kloud na koni a vysvětloval nám situaci – že totiž domácí pluky, aniž by se na ně dělal od Maďarů silný útok, dají se na ústup a vzadu rozhlašují, že jejich pluky jsou celé rozbité a dělají jen zmatek. Proto naší povinností je obnovit pořádek, všechno, co je vzadu rozptýleno musí s námi – nebo všechno střílet. Jeli jsme asi 4 stanice od Košic, tam jsme vystoupili, udělali řetěz (linii) a šlo se dopředu. Daleko jsme však nedošli a již do nás střílel maďarský pancéřský vlak – když ho naše artilerie zahnala, šli jsme dopředu. Přehnala se bouře a my jsme stále postupovali přes vesnici Hydasnemety, když jsme postříleli maďarskou cyklistickou patrolu. Zleva však bylo vidět jak naši z kopců ustupující a Maďaři ve velké síle nás zatáčejí zleva, jedině dva italské kanóny, které byly s námi, udržovaly je v postupu. Celou noc pršelo a my jsme se zahrabávali v klíně, blátě až do rána neb jsme měli zaujmutou dobrou pozici, kterou jsme nechtěli opustit.

Pavel Novotný (konec XIV. části)

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (XIII. díl) [36/2011]

Vše se shrnulo kolem kapitána Šidlíka, ale ten si v tom zmatku také nevěděl rady, na žádný velký odpor jsme nemohli počítat, protože nás tam byla jen jedna rota a skoro většina byla již raněna nebo pobita, proto dal rozkaz ustoupit doprava k Francouzům. Nikomu se však od vesnice nechtělo, každý se jen krčil ke zdi nebo stromu a tím se všechno roztrhalo. Odpoledne se k nám stahovala 2. a 3. rota, která nás měla posílit, museli však jít asi 1 km po rovné louce, že nebyli ničím krytí a k tomu zas přiletěla něm. eskadra aeroplánů a my jsme měli hrozně ztrát. Pak nám udělala franc. artilerie 10 min baráž a my dělali nástup, který byl dost perný, ale pak se dali Němci na ústup a bylo již vidět, když stříleli rakety, jak se vzdalují. Nemohli jsme však za nimi postupovat, neb nás všech bylo 36 a důstojníka jsme žádného mezi sebou neměli. Pro nás nezbylo nic jiného než to, co jsme odpoledne perně a s velkými ztrátami dobyli, opustit dobrovolně a stáhnout se zpět.

Obsadili jsme návrší od vesnice u hřbitova, každý si obsadil jednu jámu od granátu, o které nyní nouze nebyla, tu si trochu ještě vyházel, zlepšil a tak jsme tam byli vždy přes noc a přede dnem jsme se museli stáhnout doprava k Francouzům. Jámy jsme si museli stále opevňovat, neb se čekal německý protiútok, prý jim přišly velké posily. V noci nám donesli vždy na 3-5 lidí jeden chleba, 1 l vína, porci masa na dvou a k pití nic. Přišel rozkaz, že musíme být stále na místě připraveni na něm. protiútok, ale jakmile jsme se tam začali stahovat, přiletěly zas aeroplány a nadělaly nám ztrát, když se pak vrátily zpět, střílela do nás artilerie a mezitím si Němci dopravili do linii minomety, ze kterých pak házeli miny přímo do nás, takže mnohý byl zasypán nebo vyletěl i s okopem do větru. Louka, která byla za námi, byla jako moře, neb Němci tam, kde se rozlívala Aisne na dva proudy, jeden zahradili a tím sehnali všechnu vodu za nás, kdež vystoupila ze břehu. Most, který byl přes řeku, německá artilerie rozbila a to místo i všechny cesty byly pod stálým obstřelem. My jsme byli hrozně vysílení neb nás bylo málo a museli jsme být ve dne na strážích a v noci stále všichni vzhůru a stále opevňovat. Tím, že jsme se nevyspali a byla nám dodávána jen suchá strava, byla žízeň a žádná pitná voda nikde nebyla, se pilo z jam od ekrasitových nebo plynových granátů, po níž jsme dostali bolesti a křeče v žaludku, i španělská chřipka začínala.

24. října v noci Němec začal střílet zápalnými granáty a zapálil barák ve vesnici, který dosud nezbořil a v němž bylo rotní velitelství, do toho pak teprve třískal ekrazitem i kolem vše silně obstřeloval. Měl jsem stále horečku i zimnici, a tak mě poslali k veliteli bojové skupiny, který mě poslal k lékaři na den si odpočinout. Sotva jsem však sešel na cestu, která byla zvlášť pod obstřelem, Němci vystřelili raketu a spustili silnou kanonádu, při čemž jsem byl raněn od střepiny granátu do levé ruky a levého boku i plášť jsem měl roztrhaný a zůstal jsem ležet ve strouze u cesty. Co jsem mohl, shodil jsem ze sebe a plazil jsem se dozadu, než jsem se ale dostal na obvaziště, opouštěly mě smysly a byl jsem vysílen. Tam mě ovázali, dali napít vody, která mě zas trochu občerstvila, dva mě vzali pod paže a šli jsme přes most vodou, který byl z dřeva, proutí, kamení a po kterém šla voda do vesnice Oryzi, kde nás dali na nosítka, šoupli do sanitních automobilů a jeli jsme. To však jsem již o sobě nevěděl, jen si pomatuji, jako ve snách, jak nás pak převazovali a uložili do postelí, zas nás vzali, naložili do vlaku a nežli jsem se nadál, již nás skládali ve 12 hod. v noci v Paříži, odkud nás odvezli v sanitních automobilech do nemocnice Pantheonu. Tam nás hned vykoupali, převlíkli a dali do postelí.

26. října jsem byl dán do jiné světnice, nedostal jsem jíst a večer jsem byl na operaci. Zanesli nás na nosítkách do operačního sálu a museli jsme čekat, a kde jsme přihlíželi, jak se prováděli operace na našich kamarádech. Kdo neprošel tou vřavou na frontě, musel by se hrůzou třást při spatření všech těch nástrojů a těch prací operačních. Uspali mě, a tak jsem bolest necítil, až když jsem procitl na posteli, svíjel jsem se v hrozných v bolestech, že jsem až blouznil. Nemohl jsem se z té narkózy dlouho vydýchat, a proto jsem třeštil a tlouk kolem sebe, neb se mě zdálo, že jsem na frontě a Němci že nás dusí plynem a zajímají, proto jak jsem poznal u sebe francouzské vojáky, kteří mě odnášeli z operačního sálu, stále jsem na ně křičel, kde jsou Němci, ale oni se mi jen smáli a to mě teprve mátlo. Druhý den nás též navštívili pařížští Češi od Národní rady, což nám bylo velice milé.

28. října jsem se po dlouhém čase zas oholil – ovšem jen jednou rukou a pak jsem si slabikoval francouzské noviny, které sem dodávali každý den, a tu jsem přišel též na zprávu o kapitulaci Rakouska, což jsem radostně sděloval svým dvěma kamarádům, kteří zde též leželi, a Francouzi se na nás udiveně dívali, proč máme najednou tak radost. To jsem jim objasňoval – pokud jsem francouzsky znal – že právě co Rakousko padlo, my jsme se stali samostatnými a to oni teprve mezi sebou začali rozumovat, že přeci asi nejsme Rakušani, když máme radost z jeho pádu. Psal jsem to hned kamarádům na frontu a do Itálie.

2. listopadu 1918 jsem byl u převazu, měl jsem nahoře ruku 1 a 1/2 dni sešitou a ze spodu 1 den v ráně jsem měl nacpané tylové knoty, po převaze mě očkovali. 4. listopadu 1918 noviny přinesly zprávu, že Rakousko ve 3 hodiny v noci složilo zbraně a že je s ním uzavřeno příměří. Naše pluky byly v bojích od 30. 10. 1918 a nyní prý se již připravují na odjezd do Čech, proto jsem psal kamarádům k rotě, by mně uchovali tyto dosavadní poznámky, které jsem měl v torně na trém.

11. listopadu 1918 jsem při přehlídce prosil doktora, aby mě sundali plech a desky z ruky, abych mohl pohybovat prsty, ale on řekl, že to ještě nemůže být, neb mám přeraženou kost a že bych si tím ublížil. Právě v 11 hodin, když jsme zasedali k obědu, rozlétla se zpráva po celém městě a všude každý to sděloval druhým, že je uzavřen mír a hned bylo slyšet kolem střílení z kanónů, zvonění, pískání píšťal, houkání, křiku, zpěvu, hudby, kdo mohl a směl ani neobědval a běžel do města. Kteří se vrátili, zvěstovali, jak procházejí velké oddíly vojska všech spojenců městem. Všude volání „Viva la Franci“ a jásotu nebylo konce.

12. listopadu 1918 po velkých prosbách mě při převazu zbavili štychů a plechu, takže jsem měl ruku volnou, a když jsem stále prosil doktora a madame, co nás ošetřovala na pokoji, se za mne přimluvila, dovolil mi odpoledne do 5 hodin vycházku. Šlo nás několik Čechoslováků prvně ven, ale když jsme přišli na hlavní ulici, nebylo možná projít, šel průvod za průvodem, každý ozdoben malými i velkými prapory za zpěvu a hudby, Němce měli na šibenici pověšeného mezi průvodem a všude bylo křiku, zpěvu a pak když přišla zpráva (ovšem falešná), že německý korunní princ je zavražděn, tak nevycházela Paříž z oslavy. Druhý den jsme byli zas venku, a když jsme tak chodili ulicemi, dala mi jedna francouzská paní kytici, říkala, že Prahu zná, že tam byla na Sokolském sletu a tu kytici jsem dal paní, která nás ošetřovala.

17. listopadu byla oslava pro Elsas-Lotrinsko, na níž byly takové masy lidu, že jsem to nikdy nikde neviděl, lidi lezli na zdi, stromy, domy a dole v ulicích a náměstích bylo k umačkání. Ve 2 hodiny odpoledne přejel kolem president Clémenceam s generálem Fochem v kočáře, za námi šly dítky Elsas-Lotrinska deputace každého města zvlášť se svým praporem a standartou přičemž se střílely hřmotné salvy z hmoždířů, byly to však nepřehledné zástupy, které se pak zastavily, neb k nim měl president uvítací řeč. A tak to stálo do 1 4 hodiny, nad tím létalo spousty aeroplánů a hydroplánu všech různých tvarů, a když se začalo stmívat, měl každý jiné světlo napřed i vzadu a dělaly všelijaké přemety a komedie ve vzduchu, což bylo krásné, jelikož byla moc zima a bolela mě moc ruka, musel jsem jít domů. Pak ještě defilovaly různé spolky, vojsko, ošetřovatelky červeného kříže všech národností, ale toho jsem se již nedočkal.

Od 25. až do 30. listopadu 1918 jsem měl španělskou chřipku a velkou horečku a mohu děkovat jen dobrému ošetření a všem možným prostředkům a injekcím, že jsem to nezaplatil životem, jako mnoho mých kamarádů v pluku, byl to ještě jako dodatek po bojích. Byl jsem u převazu, ale ránu jsem měl již zahojenou, jen mně vyrůstalo z ní maso, které připalovali kápisen. Chodili jsme do americké kantýny a tam nám prodali každý den za 80 centů kouření, víc však ne!, které jsme střádali již domů

Pavel Novotný (konec XIII. části)

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (XII. díl) [35/2011]

Přece jsme se však dostali do našich okopů, kde již na nás čekal druhý oddíl, s kterým jsme se měli sejít – v tom již Němci po nás začali házet granáty i kulomet se ozval z jejich strany, ale byli odraženi, takže bylo slyšet křik a bědování.

3. srpna 1917 v noci přišla hrozná bouře, že to bylo jak v soudném dni, hrozný lijavec, kroupy, povětří, při tom se silně blýskalo a jak se rychle za sebou nerozblesklo, již se střílely rakety, neb byla hrozná tma a my jsme byli vyměňováni, šli jsme do Atamerštatu. Byli jsme zas několik dní v rezervě, abychom si mohli odpočinout a vyčistit.

Když jsme přišli na zdejší frontu, byla úplně tichá a málo kdy se vystřelilo, takže blízko za frontou se pole obdělávala a vše bylo obydlené, my ale jsme tomu nechtěli rozumět, neb jsme si říkali, že na to nás sem nedali. Proto jsme neustále patrolovali, vlezli jsme všude, až do jejich okopů a tím jsme je poplašili. K tomu nám přispěli sami tím, že 18. srpna 1917 k ránu strhli velkou kanonádu, z raket stříleli a udělali silný útok na naše pravé křídlo a na 319. pluk franc., zmocnili se jejich zákopů a naši pak seznali situaci, vyskočili z okopů a kulomety vzali Němci z boku tak, že byli donuceni k ústupu, vzali však 2 franc. vojáky do zajetí a těch se vyptávali, jaké tam síly mají. Oni nás ještě dobře neznali a těžko se s ním dorozumívali a tak jim řekli, že je tam 21 československých pluků (tak soudili podle našeho čísla 21). To ovšem Němce poplašilo ještě více a v krátkém čase nám bylo hlášeno, že proti nám Němci dovážejí vlak za vlakem vojska a kanónů, takže nás již sami francouzští důstojníci upozorňovali, abychom se měli na pozoru, neb Němci, že jsou proti nám ve velké přesile. To nás však neodstrašilo. Němci však byli na vše dobře připravení, a jakmile se něco pohnulo na naší straně, již nás kropili ekrasitem a gázem.

18. srpna 1917 jsme šli zas do první linie na jiné však místo. Bylo to v lese (ovšem kdysi tam býval les) Kraycvald. Do okopů jsme šli z večera s celou výzbrojí a cestou jsme se dost zpotili, takže když byl každý na svém místě a všude bylo ticho, začali jsme již podřimovat. Naši výměnu však Němci zpozorovali a již jsme viděli v dálce vyskakovat plamínky, ale než bylo možno na něco myslet, co to je, ozývaly se děsné ekrazitové rány a země se před námi a pod námi jen otvírala, takže bylo hned několik raněných, zabitých a zasypaných. Vše se jen třáslo, pařezy, které tam ještě byly v lese, lítaly i se zemí a my jsme se krčeli a čekali, kdy nás některý zasáhne, neb nebylo kam se schovat. Pak začali ještě mezitím střílet Němci otravné plyny a mnoho našich, kteří si včas nedali masky, omámeno a usmrceno.

Druhý den se již z naší strany vše připravovalo na uvítání Němců. Vozily a umísťovaly se minomety i kanóny v první linii. To však Němci pozorovali a odpoledne do naší linie zas spustili silnou „baráž“, přece se však dělaly přípravy večer i pozdě v noci na útok z naší strany. My jsme měli rozkaz, ráno, jak se spustí naše silná kanonáda, stáhnout se zpět do druhé linie a jakmile se začne prodlužovat, že se půjde dopředu. Němci nám to však chtěli za každou cenu přerušit a hned večer v půl desáté – jedenáct – jednu hodinu silnou kanonádu do nás, a protože jim naše artilerie ani neodpověděla, mysleli, že nás již utišili a utloukli. Ve 4 hodiny, když se již z naší strany prostříhaly dráty a bylo vše připraveno, začala naráz naše artilerie střílet, ale tak silně a hustě, že by ani myš v tom nebyla uchována. Začali před našimi zákopy a dalekonosná zase na německou artilerii, takže od Němců vyšlo jen několik ran. To trvalo přes půl hodiny zatím se již rozednilo, ale kolem nás a před námi bylo kouře z explosí, že byla tma a tím dýmem s puškou a bodákem v jedné a granátem v druhé ruce hnali jsme se dopředu pomstít právě padlé bratry až do Německých zákopů a dále přes ně – náhle však zazněl rozkaz zpět, a když jsme se vrátili do svých zákopů, měli jsme 2 zajaté Němce, jednoho šikovatele a jednoho střelce, kteří se chytili do drátů, jinak bysme byli nedostali ani ty, neb podle jejich udání, jakmile začala naše palba od artilerie, dalo se vše na zběsilý útěk neb z nás měli velký strach, stále jen prosili abychom je nezabíjeli. Dále nám totiž potvrdili zprávu, kterou nám též říkali franc. důstojníci, jaké tam mají velké síly proti nám, které prý byly vzaty z belgické fronty a tím ta zeslabena. My jsme tímto byli však moc zeslabeni, neb jsme měli mnoho mrtvých i raněných a ti kteří zůstali, byli omámeni plyny, proto nás vyměnila 3. rota. Na cestě okopem potkám svého kamaráda z mé vesnice Frant. Medala, pozdravíme se, já mu říkám – dej si pozor, je to moc nebezpečné – ale on – mě se nic nechytí – a šli jsme zas každý na své místo. Já jsem byl dán na stráž k rotnímu velitelství a v noci bylo z německé strany střelba od artilerie. Ráno, když stojím u cesty na stráži, vezli sanitáři na vozíku mého kamaráda již jako studenou mrtvolu.

26. srpna 1918 noviny přinesly zprávu a mapku jak Němci ustupují. Podle našeho úsudku, dal Němec velké síly proti nám, neb se domníval, že se na tom místě bude dělat ofensiva, tím však seslabil horní front., generál Foche začal s průlomem frontu, čímž je přiměl k ústupu. Byli jsme dáni všichni do přední linie, neb to bylo stále nejisté. Němci však z nás měli přeci strach, neb nám stříleli v kovových pouzdrech letáky psané česky, abychom složili zbraně a slavně k nim přešli, že nikomu se nic nestane, abychom se zbytečně nebili za Francii a Anglii, že oni nám dají samostatnost sami, ale tím nám jen dodali chutě, neb jsme viděli, že se nás skutečně bojí. Měli jsme umístěny kanóny v dobrém místě pod strání, takže jim Němci granátem nemohli nic udělat, tak na ně střílely z baterky půl hodiny plyny a všechno mužstvo i s důstojníkama otrávili.

Dali nás zas na čas do druhé linie v Senhajmu, ale tam to nebylo lepší, nebo si Francouzi přitáhli 5 kanónů 30cm a těmi stříleli na Milhovaze, Němci pak zase zpět, přitom zapálili jeden dům v noci a my jsme to museli hasit, přičemž byli naši tři zabiti. První linie byla stále odstřelována plynem a vzadu zas velkými granáty. Lidé, co zde byli dříve usazeni po okolních vesnicích, se hromadně stahovali zpět, neb zde bylo hrozno nyní vydržet, jak zde fronta oživla, každý jen nadával na nás, že dokud my jsme nepřišli, byl zde pokoj. Nás se však zbavili, neb 16. září přišli sem Francouzi, celá divize, a nás všechny vyměnili.

Šli jsme pěšky do Růžemostu, tam jsme spali a pak jsme šli do Žiromaně, kde jsme tři dni odpočívali, pak dále do Žampaně a tam nás dali do hytláků a 21. září jsme vyjeli a druhý den odpoledne jsme na nádraží Avis vystoupili a šli jsme do vesnice Marne na noc a ráno 24. září jsme šli přes město Peiry a mezi městem Epernay jsme byli ubytováni. Bylo zde všechno velice rozbořené, zvláště od dalekonosných děl a aeroplánů. Všude bylo plno vína, které se právě sklízelo, neb zde byl šampaňský kraj. Tam jsme se den zdrželi a pak jsme již dále šli krajem zpustošeným a leželi jsme v nějakém lese, abysme byli chráněni a od něm. aeroplánů neviděni – neb není vždy dobré to, co shora přichází. Přes den jsme se skrývali po lesíkách a v noci se pochodovalo. 26. září ve 4 hod. ráno jsme zastavili zas po noční cestě v bahnitém lese, který se již ani nemohl nazývat lesem, neb to byla samá jáma od granátů a ze stromů jen pahýly. Též tam byly celé hromady něm. plynových nábojů pro artilerii, masky, pušky, vozy rozbité, hřbitovy – byla to nedávná fronta. Leželi jsme tam 3 dny a stále pršelo, jelikož tam byla hlína, byli jsme zválení od bláta, že by nás byl aeroplán nerozeznal, ani kdyby se nízko nesl. Na sv. Václava v 10 hod. dop. přišel rozkaz, nepotřebné věci odložit, nechat si jen nejnutnější a půjde se zas kupředu. Druhý den večer v 9 hod. jsme vyšli a než jsme došli na místo, již do nás Němci stříleli z kanónů. Zůstali jsme v půl jedné v noci v pobořené vesnici, která byla bombardována a v půl čtvrté ráno začala francouzská kanonáda, že se jen zem třásla a po ní postupovali černoši dopředu. Ve 12 hod. v poledne měli již 6000 zajatců a postoupili 7 km. My jsme dostali ještě oběd a hned jsme šli za nimi, neb jsme byli jako rezerva černochům. Stále vodili německé zajatce i s kulometama, zůstali jsme v lese nezakopáni a v noci do nás Němec pustil 5-6 granátů, tak jsme měli hned několik mrtvých. Druhý den jsme šli přes řeku Veslu a trať všude bylo plno munice německé, takže bylo vidět, jak Němci měli naspěch před černochy. Jelikož nás nebylo třeba, tak blízko nechali nás v jednom lese za kopcem odpočinout a artilerie táhla stále kupředu.

3. října jsme šli zas celou noc až k první linii, takže po nás Němci stříleli z pušek a kulometů. Ráno spustili zas Francouzi „baráž“ a když pěchota se dostala do německých okopů, byly již prázdné neb Němci ustoupili 5 km. Byli jsme ukryti ve starých francouzských „abrech“ z 15. roku, za nimiž bylo všude kolem plno hřbitovů, takže bylo vidět, co v 14-15. roce padlo Francouzů.

Noviny přinesly zprávu, jak se všude vítězí a ve Vídni v parlamentě, že se zastával český poslanec Staněk čsl. brigád ve Francii a prohlásil, že se brzy povede válka na německém území. Jiní čeští poslanci, že křičeli dolů s císařem, takže nastal boj mezi německými a českými poslanci. Tam jsme byli v „abrech“ několik dní i jsme si vařili, neb kuchyně a trény poslali k Remeši. Nás pak odvolali přes Hermonviller, v noci nás nakládali na silnici do nákladních automobilů po jednadvaceti a celou noc jsme jeli jako o závod, ráno přes Remeš, asi o 10. hod. jsme vystoupili v Mourmelon a šli jsme asi hodinu do prkenných baráků. Tam každý si připravoval místo, že tam budeme déle, ale v 7. hod. navečer jsme vyšli s plnou výzbrojí a šli jsme celou noc cestami hrozně rozbitýma, mnohde i přes strouhy, takže již mnozí zahazovali věci nebo zůstávali vzadu, klelo se, ale nic nepomáhalo, šli jsme až do 5. hod. ráno a zůstali jsme v křoví, v němž byli Američani. Tam jsme zůstali pod celtami několik dní, neb stále pršelo. Američané šli dopředu 15. 10., jsme ráno v 6 hodin vyšli a v 11 hod. jsme se museli ukrýt před německými aeroplány, kterých letěla celá eskadra. Důstojníci nám řekli, bysme na nic pěkného nečekali a kapitán Šidík (z Ruska) nám říkal, že nás čeká druhý Zborov. Nikoho to však nezarazilo, stále bylo veselo, každý vyházel z rance, co nepotřeboval, a když se šeřilo, šli jsme po večeři do přední linie, kdež jsme asi o půlnoci střídali. Když jsme se dostali na místo, začalo pršet, každý si udělal jamku, aby byl trochu schován, ale do rána to bylo plné vody. Teprve ráno jsme si dělali řádné díry do země a já měl plné ruce puchýřů, na to jsem však nedbal, neb jsme byli stále odstřelováni od něm. artilerie, takže střepiny z granátů stále pručely. Bylo však stále deštivé počasí, voda nás vytápěla jako myši, ale jinak jsme nemohli jen se zahrabat do země a ležet v blátě, čekat až nás nějaký granát zasype. Tak jsme čekali, že přijde rozkaz jít dopředu, což bysme byli nejraději viděli, ale ještě nebylo vše připraveno, a tak jsme pomalu ztráceli stále lidi, neb nás Němci neustále bombardovali granáty, šrapnely, plynem a každý den přilétala německá eskadra aeroplánů, které snesly se nízko nad okopy a střílely i do našich děr z kulometů. Stále však pršelo, kuchyně byla za frontou daleko, jen v noci přijížděly na 1-1 hod cesty k frontě a tam se chodilo pro jídlo jedním směrem na jedno místo, takže za nynějších dešťů se šlo po kolena blátem.

20. října jsem byl pro večeři, ale byla tma, takže jsme bloudili, a když jsme se dostali zpět byli jsme blátem zolepený, že jsme nemohli nohy utáhnout. Jen jsem si zalezl do díry, přišel rozkaz vše si připravit k odchodu. V půl osmé jsme po jednom přecházeli po pytlovém mostě přes kanál a řeku Aisnu. Naše četa šla jako patrola kolem řeky prohledat terén a vyčistit, museli jsme se plazit po břiše a to muselo být v největší tichosti, aby nás Němci nezpozorovali. Třetí rota, která zůstala ještě za řekou udržovat levé křídlo, byla seznámena umluveným znamením, slabým zapísknutím nápěvu „Nad Berounkou“, tím samým znamením nám odpověděli a my jsme se plazili s granátem v jedné a puškou v druhé ruce až před vesnici Teron. Tam jsme se měli zakopat na louce, ale udělal si každý důlek jen pro hlavu, neb se do práce mnoho nechtělo, protože jsme věděli, že zde nezůstaneme a pak to bylo v louce, která byla dost bahnitá, a my měli jen malé lopatky. Celou noc bylo ticho, až skorem podezřelé, jen naše fissilky rachotily občas na udržování ohně, proto jsme se domnívali, že Němci ustoupili. Než se rozednilo, byl dán rozkaz nepozorovaně se vloudit do vesnice a ukrýt se do sklepů, nic ze sebe však nesundávat, stále vše mít připraveno. Jen jsme si však zalezli do sklepů a děr, strhla se hrozná střelba od něm. artilerie a kulomety jen hrčeli, my jsme se honem hrnuli z děr ven, neb jsme nemohli nic jiného čekat než německý nástup. Kdo se však dostal ven, zůstal zaražen, neb německá artilerie byla velice dobře nastřelen do vesnice a barák za barákem se bořil jako když vletí koule do kuželek, ale s takovou prudkostí, že se zem třásla a sluch i zrak přecházel a do toho se mísil pískot kuliček z mašinkvérů, které byly umístěny na kopci před vesnicí, a jakmile viděli náš zmatek, pustili do všeho prudkou palbou. Rozkaz byl vše zas na své místo, čety, které byly před vesnicí, již se na místo dostat nemohly neb je zatlačovali Němci a někteří naši tam byli zajati, ostatní se stahovali ve zmatku do vesnice a německé mitrailleusy v tom dělaly hrozně ztrát.

Pavel Novotný (konec XII. části)

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (XI.díl) [34/2011]

29. ledna 1916 jsem se koupal v moři, neb v lednu tam bylo teplo a teprve koncem února pršelo a sníh padal. Byli jsme dáni do „garantény“ vyšší to ohrady s kamenama a tam nás nechali asi 3 týdny, zkoumali lejno i moč a chodili jsme k očkování. Ti, co byli prozkoumani i očkováni, šli na přístav ke koupání, mundúr nám vypařili a dali nás zvlášť do jiného lágru. Měli jsme však bídu o vodu, neb se sem dovážela na malých parníčkách z Itálie a pramen pitné vody zde nebyl. Když však bylo moře rozbouřené, nemohli nám vodu přivézt a to jsme mívali obyčejně nevařenou suchou stravu. Nedělalo se nic, takže byla dlouhá chvíle a každý jen spekuloval, jak by si k něčemu pomohl. My jsme byli 4 v cele, jeden byl klempířem a ten přišel na nápad dělat z prázdných konserv plné. Opravdu se v tom vycvičil tak, že to nikdo nepoznal, je-li plněna hadrama a pískem nebo masem. Dost dlouho to tak vyráběl a druhý kamarád je chodil na přístav prodávat italským vojákům, za to pak jsme si kupovali tabák neb vyměňovali chleba. Jednou však, když ji zas nabízel vojákovi ke koupi, vzal on nůž, konzervu otevřel a kamarád místo peněz dostal bití a tak nám obchody přestaly. Svátek jsem měl zas smutný, neb peníze a pošta docházela teprve jen Němcům. Též sem chodili z přístavu františkáni sloužit mši svatou, ku které jsme chodili též zpívat, ale zpívaly se i světské písně, někteří jsme byli též u svaté zpovědi, ale to jsme stržili smíchu ode všech.

29. března 1916 jsem dostal peníze z domova a bylo to hned veselejší, koupit se mohlo v kantině na přístavu vše, takže jsme se přece trochu zasytili. Jen ta dlouhá chvíle nás trápila, a proto se velmi dobře ujala zpráva, že se v Itálii vyjednává o mír a stane-li se tak, že přejde vojsko všechno proti Francii a že bude brzo všeobecný mír, na který jsme se těšili víc, jak malé děti na hračky.

V květnu jsme měli často přehlídky na všechny věci, co nám dali, komu co scházelo, doplnili. 11. května 1916 před polednem bylo vidět východně od nás letět francouzskou vzducholoď směrem jižním na moře, pak se jim něco asi porouchalo, začala se zvolna otáčet, klesat a náhle z ní vyšlehl plamen i černý dým a zbytky letěly rychle ke dnu moře. Navečer přijela velká osobní francouzská loď a druhý den sešlo se četníků, vojáků, oficírů v parádě na přístav a večer se světlem na sedmi malých loďkách byl pohřební průvod kolem lodě, kdy bylo pak vidět, jak vytahují 4 rakve na onu francouzskou loď. Když bylo vše hotovo, začala na lodi hrát hudba „Marseillesu“ a odjížděla. Tak skončili francouzští avitiaci a vzducholoď (zbytky padly na dno moře). Též tam přijel arcibiskup, přinesl nám požehnání od papeže a světil na přístavu novou kapli, kterou stavěli naši čeští zajatci i několik soch, které znázorňují naše utrpení Albánií a které tam budou ještě dlouho hlásat utrpení i umění zajatců.

20. května 1916 jsme se dostali do třetích rukou a sice francouzských. Dopoledne nás nakládali na loď „Seine“ a odpoledne ve 4 hodiny jsme vyjeli od břehů Asinary. V noci nesměl nikdo kouřit, ani žádné světlo se nesmělo dělat a nařízeno bylo, kdybychom byli torpedováni, zachovat naprostý klid. Druhý den asi v 9 hodin dopoledne jsme přijeli do velkého válečného přístavu Toulonu a za půl hodiny již jsme byli nakládáni do vagónů II. a III. třídy, v nichž se hned jelo. Kraj byl velice krásný, neb to bylo vše v květu a zeleni, samé vinice a zahrady. Na nádraží Gasis jsme v 1 hodinu odpoledne vystoupili a šli jsme až do 4 hodin přes velké vrchy do zajateckého tábora, kdež nás dali do velkých cel po deseti a každý měl svůj „strožok“. ale pořádek zde byl vzorný a disciplína železná. V dalších dnech nás sepisovali – kdo se kde narodil, proč se narodil, byl-li při tom, když se narodil a všechny možné hlouposti – a když to bylo vše hotovo, stále přicházely další transporty z Asinary, tak nás vypravili 25. 5. 1916 zas na cestu a šli jsme zpět do Gasis. Tam nás dali do osobních vagonů a jeli jsme celé dva dny a noci přes stanice Anbána Sant. Marcel, San Blangarde, Marsel, Artess, Taraskon Nimes, Licice, Montpelier, Cette, Bezier, Marbon Viledaigne, Valence, Artré, Bordeaux. Tam nás odepjali, vždy několik vagonů na zastávkách na jiné tratě, a nás asi 600 vyložili v Blay. Z nádraží jsme šli za asistence vojska skrz davy lidí do festunku, kteří na nás plivali, nadávali a házeli po nás shnilé brambory a ovoce. Ve festunku nás dali do baráků prkenných po 150, kde byly dvoje „pryčny“ nad sebou. V dalších dnech se tlouk štěrk, nosila zem, kopaly se cesty a dělaly jen práce po festunku. Jídla zde však bylo málo, chleba samý plevy a to jen bylo dobré, že v kantině, která byla vždy v poledne a večer otevřena, se mohlo vše koupit, ale z italských peněz nám sráželi 20-25 %, až pak přišel k nám bankéř, vyměnil nám je s 15% ztrátou. Byli jsme velice střeženi, až nebylo možné někomu utíkat, neb to byl starý festunk obehnaný vysokou zdí a prkenné baráky ještě ostnatým drátem u kterého stáli „posti“. Vedle nás byl lágr říšských Němců, kteří se však přece pokusili o útěk. V kantině si kupovali nenápadně „špagát“. z toho spletli provaz, pak kantinského uplatili, ten jim objednal automobil, který na ně čekal pod festunkem a o půlnoci se spouštěli po provaze dolů, jenže je vojáci zpozorovali, udělali „alarm“. některé chytili hned, ostatní druhý den. Za trest jim dali ostré hranaté kamení do toren, s nimiž museli běhat „lanfšryt“ dokola celý den, na noc šli do arestu a při tom měli půst. Nás připravovali k odjezdu, kdo neměl dvoje kožené boty, dostal s dřevenýma spodkama, každý jsme dostali bílý plátěný mundůr, na kterém musel mít každý dobrou olejovou barvou namalováno dobře čitelná P.G..

V neděli 25. 6. 1916, abychom všední den nic neprozaháleli, jeli jsme do Bordeaux, tam jsme přesedlali a jeli jsme do Trompeloup na přístavní práce blízko moře, kam jezdily všechny lodě z Ameriky i odjinud. Abychom si snad neodvykli práci, šli jsme hned ráno nahazovat železnou rudu k parním jeřábům, tam nás dřeli jako koně, takže se z práce domů každý bídně doklepal, neb to bylo přes půl hodiny a při jídle nemohl bolestí rukou k ústům. Tak nás zatáhli hned první den. Peníze, kdo měl jaké, se musely odevzdat a dostaly se za ně „bony“. na kterých bylo vyraženo, kolik platí a za ty se prodávalo jen v kantině. Druhý den se dávalo dlouhé dříví z vagonů do lodě a inženýr Ženíšek při práci omdlel (měl srdeční vadu), odvedli ho do lágru, že prý švindluje, tak mu dali plnou tornu kamení a musel stát na parném slunci proti zdi, až znovu omdlel – polili ho studenou vodou a musel stát dál, odpoledne pak zas do práce. Tu jsme teprve viděli, jak si nás Francouzi váží. Na Petra a Pavla jsem byl dán k nasypání pytlů pšenicí z koše, do kterého nasejpal parní jeřáb a dával jsem je na váhu po 1 q, za den se jich navážilo od jedné díry 635 a večer, když jsem se dostal bídně do baráku, nemohl jsem se ani najíst, neb jsem měl ruce celé oteklé a zalité krví. Druhý den jsme byli v lodi, skládali mouku od jeřábů. 8 našich marodů, kteří se hlásili k visitaci a doktor je neuznal (neb byl podplacen od Žida, který měl pronajatý přístav) drželi na zádech torny s kamením. Takový se dával lék nemocným, kteří byli utahaní, že pracovat nemohli dle jejich chuti – to byla ta „pokroková“ Francie!!! V poledne jsme měli polévku se zeleninou a pár brambor – skoro čistou – večer bramborovou se svinskými fazolemi a čočkou, po práci jsme si prali prádlo. Tak to šlo den ke dni a již jsme si říkali – zde je naše poslední místo – psali jsme to domů, ale jistě to dál nešlo, než na cenzuru – a pak do plotny. Já jsem to dlouho nevydržel, přišli nosit pytle po metráku a vůbec všechny práce byly přes síly. Dostal jsem horečku a „malárii“ neb jsem byl polámaný, zoteklý, ale k doktorovi jsem se bál jít, neb většina obyčejně těch „marodů“ museli držet torny s kamením, takže jeden Chorvat přitom omdlel a nemohli jej ani vzkřísit. Proto jsem chodil přec do práce, ale pak jsem dostal tak silnou horečku, přes 40 °, až jsem bláznil, dovedli mě druhý den k lékaři a on mě ale vystrčil a měl jsem štěstí, že nebyl ten ras „seržant“ doma, že jsem nedostal tornu s kamením. Odpoledne mně bylo zas zle, tak mě odvedli na „marodku“. dali mně dva prášky „chininu“. po kterých jsem se zpotil, jako když mě vykoupá a tím mě trochu horečka pominula. Druhý den nás bylo 6 u visity se zimnicí a doktor nám řekl, že na práci nebudem chodit, jen že nám budou mořit horečku. Byl jsem hrozně sláb, nohy se mi třásly, v ústech jsem měl od horkosti všechno spálené, mimo to jsem měl průjem, že ze mě šla jen krev a žlutá voda. Stále jen jsem měl žízeň, tak jsem pil vodu a ta byla mizerná, mléko nebylo ke koupení, neb peníze jsme neměli a do kantiny ho nenosili. Když jsme nešli do práce na přístav, museli jsme pracovat v zahradě, kopat, nosit vodu, zalévat. V barácích byli komandanty „němečtí feláci“ a ti na nás měli zlost, protože my jsme měli větší chleba a maso dvakrát, štvali na nás všechny Francouze. Tak je jednou v noci zloukli v našem baráku, vyhodili a my jsme nechtěli do práce s nimi chodit. Bylo nás zde 46, které nás již „vodřeli“ – co jsme měli zimnici. Žid z nás nemohl mít užitku, tak nás poslali zpět na festunk do Blaye a tam jsme sušili seno a nakládali zem do vagónů. Tam nás třikrát vždy za týden silně očkovali, což jsem vždy odstonal. Chodili jsme na trať celý týden, a když nebylo práce na dráze, tak na přístav na uhlí. Týden jsme jezdili do Bordó přehazovat oves z lodě, která byla torpédována. Pak nás zavezli na přístav do Bassens a tam se vykládal ostnatý drát, železo, benzin, špiritus, mosaz, měď, cín, náboje prázdné pro artilerii – vše, co šlo z Ameriky pro Francouze, to se skládalo na veliký plac, pak se to zas nakládalo do vagonů, takže jsme měli práci zajištěnou. Chodili jsme 6 dní do práce a 7. den měl každý volno na vyčištění, za to měl 25 haléřů denně, ovšem jen byl-li v práci.

20. 7. 1916 mezi Bordo a Bassens se vzňal vlak s benzolem, který zatlačili zpět do tunelu, čímž byla přerušena doprava na této trati hlavní to tepny. Hned druhý den ráno nás naložili do vagonů a jeli jsme do Ambaras, kde přetínala druhá státní tuto a dělali jsme tam spojku, by mohly vlaky jezdit druhou tratí. Když to se zhotovilo, chodili jsme pak na tunel k Bordó, který se znovu vylamoval a celý předělával, což byla nebezpečná práce, při níž byli dva naši, dva Francouzi a jeden Španěl těžce potlučeni. Tam bylo jak na babylonské věži: jeden chtěl cihlu, druhý mu dával prkno a tak stále, neb tam pracovali všechny národnosti a my mezi nimi. Podnikatelství si však přálo výslovně Čechy, neb nás vždycky nejlepší využili, dělali jsme ve dne v noci, dvě party. Místo nás na přístavní práce přijeli říšští Němci, ale ti se tak nedřeli jako my, proto jich večer 19. zavřeli do arestu, který byl právě dostavěn z cihel, oni však to rozbili a laitnant francouzský komandant, když jim pak řekl, že půjdou před válečný soud, vypískali a ukřičeli ho, potom je odvedli do gernizon-arestu do Borda. Druhý den v poledne šli naši na laitnanta s menáží neb byla mizerná a on jim řekl, že jsme zrovna takoví psi jako Němci, ale že nám menáž zlepší.

1. 9. 1916 přišel dopis od České národní rady z Paříže, že je povolena naše československá armáda, abychom se hlásili. V amerických novinách psali, že naše československá brigáda na Rusku byla úplně rozbita, neb Rusové ustupovali a naši se stále drželi, čímž utrpěli hrozné ztráty (u Zborova). Tunel byl již skoro hotov, tak přišel rozkaz zas na jiné místo. Zavezli nás do La Rochalle a odtud jsme šli půldruhé hodiny pěšky do La Pallice (posledního místa našeho zajetí). Tam jsme byli dáni zvlášť do lágru Češi, Srbi a Rumuni, dole pod námi u moře byl velký lágr říšských Němců. Druhý den jsme měli na všechny věci visitu, vše nám prohlíželi i poštu a další dni jsme chodili do továrny na otravné plyny, které se dovážely na frontu. Měli jsme trochu lepší menáž a plat byl od komanda 25 h, od továrny 80 h – 1 K denně, což se každý den večer vyplácelo. Kantinu jsme měli svou, ale nic se k jídlu v ní neprodávalo než vařené brambory a jablka. V továrně jsem skoro stále chodil do magazinu, tam jsme třídili šrouby a železo. Jelikož však tam byl ředitelem továrny rodilý Němec, stále něco scházelo, takže se i několik dní stálo a pak za krátký čas zůstalo stát docela a my jsme pak chodili na přístav do druhých továren na superfosfát i na práci pro Američany, kde jsme skládali dlouhé šíny, při čemž bylo několik našich lidí zmrzačeno. Byly nám též zasílány české noviny z Paříže „Samostatnost“. z Itálie „V boj“. z Ruska „Čechoslovák“ a „Čechoslovan“. z Ameriky „Rovnost“ a z domova docházely též neveselé zprávy – třeba jen úryvky – ale dalo se podle toho soudit na velkou bídu a utrpení všech ve vlasti.

Dvacátéhočtvrtého února 1917 přišel k nám do lágru český komisař poručík Žďárský se dvěma vojáky a vyložil nám celou historii českého národa a nynější postavení, při čemž nás vybídl, abychom se též hlásili do čsl. armády. Přihlásilo se nás ze 140 Čechů 116 dobrovolníků a on nám slíbil, že budeme za 10–14 dní u našeho vojska. Měli jsme však trapné a smutné chvíle, neb to byl krok velice nejistý a rozhodný. Němci byli na 65 km u Paříže. Italové stále ustupovali, Rusko již neválčilo. Amerického vojska zde již bylo mnoho, jen co my jsme viděli, a stále Němec v přesile. Nám z toho nekynulo mnoho nadějí a skvělá budoucnost. Často v práci a mnohdy v noci člověk myslil, když nemohl starostí spát, jak to asi dopadne – budu zabit – to bylo jediná a nejlepší myšlenka – padnout v práci za osvobození svých, celého národa. Ale vloudila se jiná myšlenka – bude vše na tebe prozrazeno, vše tvé i tvých příbuzných zabaveno a oni i s tebou pak propadnou osudu rakouských a německých žoldáků. Jiná zase veselejší – budeš raněn v cizí zemi, zmrzačen snad, kdo se pak o tebe bude starat – to zviníš ty sám – a tak jsme se trápili tou stálou neustátou a přáli jsme si již, abychom byli v bojích a věděli rozsudek svého osudu. Při tom nás ještě tížili ti, kteří se nepřihlásili do armády, ač to byli také Češi – počkejte, my se dostaneme dříve domů než vy a my tam na vás budeme dělat provazy a o pravdě jejich slov svědčili jejich stálé záznamy a poznámky. Byl to pro nás dlouhý čas v takovém postavení a nejistotě žel, proto jsme se již nemohli dočkat odjezdu, abychom se zbavili tohoto místa a přišli zas do jiných myšlenek, neb to bylo k zbláznění – celé naše postavení. Tak jsme čekali celý měsíc a chodili jsme na práci stále pod bodákem.

Až 17. 3. 1917 nás nechali doma, vyměnili nám peníze za „bony“. večer se s námi Francouzi rozloučili a 18. března 1917 jsme šli za svým praporem bílo-červeným a bílým lvem, bez stráží, jen nás doprovázel „seržant“ do La Rochelle, kde jsme byli dáni do vagonů a jeli jsme do Cognaku – druhého to našeho domova. Tam jsme byli jak v Jiříkově vidění, všude jen plno našich vojáků a my jsme se museli hanbit za to naše P.G.. Čekali tam na nás s hudbou a francouzský plukovník Phlillipe nás vítal a nám to překládal kapitán Šnejdárek, pak jsme byli rozděleni k rotám a každý hledal svoje známé. Tak jsme se zbavili víc jak tříletého zajateckého otroctví a třebaže jsme měli před sebou nejistou budoucnost, přece každému jaksi odlehčilo a pohrdal každý budoucností, až se stane již cokoli. Další dni stále přicházely transporty zajatců i z Ameriky. Někteří byli posláni do Jarnaru jako základ k 22. pluku a my jsme byli jak 21. pluk. Hned jsme dostali francouzský vojenský mundur, pušky, chodilo se střílet na střelnici a každý den cvičit – ale to bylo cvičení, že se nedalo přirovnat k rakouskému honění, všude se šlo se zpěvem a stále veselo od rána do večera, po celém městě bylo slyšet český zpěv, a i mládež již po nás opakovala české písně. Neměl jsem zde žádného známého, ale již 14. 4. 1917 jsem se sešel s Fr. Medalem z Krchleb, který přijel z Ruska. Stále jsme cvičili a měli školy o granátech, plynech, maskách, zákopech až do 22. 5. 1917, kdy jsme dostali náš nový oděv, boty, výzbroj a vše potřebné do pole. Pak jsme – jak to na vojně jinak není – měli parády, museli jsme se každému představovat a dělat vojenské „opičky“.

9. červena 1917 jsme měli poslední plukovní přehlídku, při níž bylo mnoho lidu a ve 12 hodin v noci jsme šli na nádraží se vším a jeli jsme až do Darney. Tam se zas cvičilo, dostali jsme modré (šaserské) barety a v neděli 30. června 1917 s velkou slávou a parádou za velké účasti lidu a všech zástupců Spojených států od presidenta francouzské republiky, skvostný prapor darovaný od města Paříže našemu 21. pluku, též i pochvalu od prezidenta republiky.

2. července 1917 bylo v novinách prohlášení naší vlasti za samostatnou republiku a druhý den jsme odjížděli z Darney k Belfortu a byli jsme v La Gracny jako třetí linie. Pak nás dali do Maseaux, kdež jsme měli na francouzský svátek 14. července 1917 přehlídku u amerického generála. Chodili jsme stále cvičit a kopali jsme zákopy. 22. pluk byl naším praporem na oslavě franc. rep. 14. 7. v Paříži a tam na náš prapor házeli celé balíčky peněz, na vojáky kvítí a potlesku i slávě na náš národ nebylo konce a vše se za námi stále hrnulo. „Samostatnost“ též přinesla pěkný článek z domova, jak se Češi a Slováci shromažďují v Beskydách v lesích, místo aby šli na frontu, v čemž je lid podporuje. Francouzské noviny psaly, jak Němci udělali z 16. na 17. 7. útok na Paříž, byli však odraženi a donuceni k ústupu, též i na Itálii po rakouské ofensivě nastal útok. 21. 7. 1917 jsme šli do druhé linie v Sant Heimu, Burdachu jsme stavěli stráže, pak jsme šli dále do Zoderen neb jsme ukryli v „obrech“. neb po nás něm. art. střílela. Druhý den zvonili od fronty, že jdou plyny, ale k nám nedošly, neb se vítr otočil.

28. července 1917 jsme šli do první linie, nesl jsem 380 patron, pušku a rakety, v noci jsme vystřídali 3. rotu, moc se nestřílelo, neb to byl kladný úsek fronty, ale patroly chodily stále. Proti 11. rotě se Němci prostříhali skrz dráty, jednoho posta ukradli a druhého ranili. Nebylo nic těžšího jako stát celou noc na stráži a napínat zrak i sluch a všechny nervy musely horečně pracovat, takže ráno byl každý noční službou vysílen a zmalátněn. Druhou noc se k nám přiblížila německá patrola a na kamaráda, který se pohnul, vystřelili z karabiny, já jsem však tam vystřelil 4 rány z pušky, druhý hodil granát, třetí tam spustil „fisilku“ a tak se stáhli proti druhé bojové skupině, ale ta je uvítala také tak, byli jsme však stále v nejistotě. Celé noci a ráno vždy za tmy zde létaly něm. i franc. aeroplány. Němci na ně měli kolem celé fronty silné reflektory, ale žádný jim do toho nevletěl. Též měli Němci u Milhouse pozorovací balon, který byl chráněn artilerií i milrajesema, ale náš aviatik Čech se na něj přec odvážil a spálil ho. Všechna rychlopalná děla i dalekonosná po něm střílela, ale přece jen uniknul. Skoro každou noc bylo slyšet od Němců, jak tam dovážejí na vozech, jak skládají a pracují i mluvit bylo slyšet, stále se na něco připravovali. Další noc byla naše patrola vpředu, ale nic nechytili, a pak se museli na umluvenou hodinu stáhnout zpět.

2. srpna 1917 jsme byli zas na patrolu s dvěma „fisilkami“ a důstojníkem, za úkol jsme měli vyčkat, vypátrat německou patrolu, která jde proti našim liniím, obklíčit ji a zajat. Šlo se hlubokým „boojem“. který se dělil a rozbíhal na dvě strany a byl na mnoha místech zatarasen „španělskými jezdci“ a spoustou drátu. Když jsme šli každý oddíl svým směrem a byli jsme již dost daleko, zdálo se nám něco podezřelým, tleskli jsme slabě do dlaní (což bylo umluveným znamením), ale z protějška se nám tak neodpovídalo, nýbrž bylo slyšet slabé krátké pískání a hned nato bylo trochu pozorovat stíny, jak se stahují k hluboké chodbě, ve které jsme se nalézali. V tom bylo slyšet náraz, jako když se člověk svalí dolů – a již jsme byli přesvědčeni, že nás Němci pronásledují. Jelikož nás bylo jen pět a nalézali jsme se daleko od naší linie, nemohli jsme pomýšlet na žádný odpor, nýbrž na rychlý návrat zpět, což nebylo též snadné, neb jsme museli se plazit, jen po břiše, pozorovat nepřítele a prolézat ostnaté dráty, kterých tam byla spousta. To vše muselo být ve vší tichosti, neb stačilo se dost málo prozradit – hodili by do nás pár granátů a potloukli nás všechny.

Pavel Novotný (konec XI. části)

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (X.díl) [31/2010]

Takovéto zastavení na naší křížové cestě bylo dost často. Pokračovali jsme dál v pustině, často i trním, takže jsme toho měli plno i v nohách. Našel jsem želvu a zmrzlého melouna, uvařil jsem si – nevím, jak bych to pojmenoval. Pak jsem se sešel s četou a šli jsme zas blátem, vodou a tu jsme potkávali italské vojáky, kteří na nás pohlíželi s bázní a útrpností, neb jsme byli jen živé mrtvoly. Tak jsme se dostali k poslední vodě, kde převáželi na jednom pontonu a jelikož šlo stále italské vojsko, museli jsme čekat. Jíst jsme nedostávali nic a sehnat se zde nic nedalo, jen různou trávu jsme jedli, ani ohně se nemohly dělat, neb nebylo dříví. Druhý den pozdě v noci nás začali převážet, ale to se nedá vypsat, jak to vypadalo a ran co při tom padlo od srbských vojáků, neb se každý tlačil, by se dostal na druhou stranu, a mnohý se tam utopil. My jsme byli dosti ještě šťastni, co jsme mohli dopředu a přešli jsme dříve ty pouště Albánie – hrozné však bylo pro ty slabé, co zůstali u té poslední vody. Ti šťastní z těch nešťastníků, kteří přece z toho vyvázli, nám vyprávěli, že pak již jedli mrtvoly – jeden druhého – nebo i sebesamy, takže mnozí měli prsty ukousané. Já jsem se dostal na druhou stranu, šel jsem do nejbližší vesnice, tam jsem vyžebral kousek „broje“ neb na mě pohlíželi strnule a zavírali honem dveře. Tu za sebou uslyším „via, via“ a italský voják na koni mě strkal a pobízel ke svému oddílu. Když všechny převezli, čekaly na nás italské stráže, seřadily nás do čtyřstupů, major italský nás přebíral od Srbů. Pak jsme šli jako o závod, vojáci byli odpočinutí a my jsme se nutili, neb jsme doufali, že budem již brzy u cíle. Za chvíli však lidi padali a nebylo možná jíti, tak jak si přáli vojáci. Odpoledne jsme měli oddech a dostali jsme jeden chleba na 4 lidi. Pak se šlo zas dál k Valoně, přes velké vrchy jen pěšinkama, pak začalo pršet, setmělo se, ale hnali nás dál, ač to hrozně klouzalo, neb tam byla rozmoklá hlína. Často jsme zapadli do vody neb potoka a to, co bylo na nás suché, promoklo. Zvláštní však je, že ač to bylo v noci – tma bylo, našli přec lidé při cestě na poli nasázený „pór“ na který se všichni vrhli a tláskali tu nať i se zemí. Tak jsme se dostali asi ve 12 hodin v noci do Valony, kde byli po ulicích stráže a sháněly nás dohromady. Pak nás zahnaly k moři za dráty, kde jsme byli v bouři, větru a hukotu moře. Každý naříkal, plakal, takže vlasy hrůzou vstávaly. Jako houfy hladových vlků jsme kvílely, mezitím hukot moře a zima, my byli celí promočení, nikam jsme se nesměli ani hnout.

16. prosince 1915 nás pustili od moře a šli jsme kousek dál. Tam nás nakládali do malých parníčků a vozili nás na velkou loď Amerika – Ženeva. Jak jsme nastupovali, tak jsme hned dostávali čepici cvíbochu, v lodi pak měl každý svou postel, jednu housku, vidličku, nůž, lžíci, rýži s masem. Každý si lehl a usnul, neb takový nocleh jsme dlouho již neměli. Loď vyjela, a jelikož byla bouře, velice se kymácela, kdo vstal a postavil se na nohy, potácel se od strany ke straně. Všichni zvraceli a kdo nedostal průjem, neb na tolik jídla a mořský vzduch nebyl nikdo zvyklý. Ráno nám otevřeli okénka a bylo vidět břeh i vlak, jak ujížděl, ale pak jsme opět zajeli do širého moře, které bylo hodně rozbouřené, takže jsme některou chvíli letěli i 3 m nad vodou a zas přímo dolů.

19. prosince 1915 jsme již stáli u břehů Asinary. Ráno nás vyhnali na palubu, neb to uvnitř vše myli a čistili. S námi nyní zas vši jen obracely, neb jsme byli řádně promočení, když nás nakládali, a tam jsem se důkladně zapařili, takže tolik vší jsem nikdy neviděl, co jich měl každý tam. Každý byl však jako vlk, takže s menáží, kterou nám nosili kolem postelí, museli nositi klacek jak mezi dobytkem, jinak by se byli na to jídlo lidi vrhli. Na Hod Boží vánoční jsme k jídlu neměli nic slavnostního, ale zbavili nás těch prokletých vší, vykoupali a všechno vypařili, takže za dlouhý čas jsme klidně spali.

28. prosince 1915 jsme vkročili, když jsme odevzdali věci z lodě, na půdu italskou – břeh Asinary. Daleko jsme však nedošli, neb jsme byli tak zesláblí, že jsme nevydrželi jít 50 – 100 kroků bez odpočinku. Zavedli nás za přístav a tam nás italští karabinieři prohlíželi a břitvy, nože i věci, které se jim líbili, nám odebrali. Pak nám dali po masové konzervě a chleba, zavedli nás do celt, které byly jen narychlo postavené, neupevněné, takže nám pod nimi byla dost zima. Další dny jsme dostali zas jen konzervy, a jelikož to byla suchá strava, bylo po ní žízeň a zdravé vody tam dostatek nebylo a většinou se pila voda z moře neb z louží, a to teprve působilo na naše zesláblé žaludky, byli jsme jak po dlouhé nemoci slabí, takže nás prudký vítr z moře často při chůzi povalil. Tak jsme zakončili zas rok plný strádání, bídy a bolu – rok zajetí.

Na Nový rok 1916 nám dávali samé nové věci: šaty, prádlo, boty a vše, co jsme potřebovali, ale netěšilo nás to mnoho, neb jsme byli tak zmožení a hladoví, že bychom byli raději viděli trochu jídla. Toho nám však dávali moc málo a to jen řídkou rýži, po které byl hlad dál. Proto každý sháněl, co kde jen mohl, by žaludek něčím naplnil, takže to byla mnohdy všelijaká rozvařená tráva. My jsme si vyhlídli zahradu blízko přístavu, v níž se pěstovala zelenina, a v noci jsme tam na ni došli a utrhli jsme si několik kusů řípy, ale pak jsme nestačili utíkat, neb nás honil zahradník. Jiní zas chodili do přístavu v noci, kde byly složeny bedny s „cvíbochem“ a konzervami a hlídali je italští „posti“ – některému se podařilo ukradnout i celou bednu sucharů – ale obyčejně tam dostal ran a šel s prázdnou. Pak nám doplnili ještě, co nám scházelo do plného oblečení jako pereliny a jedny lehké boty a my měli před radost, že se nad námi osud zmírnil a dočkali jsme se času, že jsme byli jako lidi – aspoň oblečeni. Ta radost nám však dlouho netrvala – následky hladu a nepořádného žití se počaly jeviti – vyskytla se úplavice a cholera, která silně klestila naše tábory a plnila hřbitovy ostrova Asinary. Večer mnozí ještě byli veselí a do rána byli chladnou mrtvolou – bolení je strhlo. Aby se to omezilo, měnili jsme často lágry, všude se sypalo vápno, sláma se vždy spálila. Hladu však bylo dost, neb ten mořský vzduch ještě k tomu působil. Měli jsme lágry střeženy vojákama, ale lidi utíkali i ráno za tmy na přístav a tam se nabízeli k odnášení beden se suchary neb pytlů s chlebem, aby jen aspoň kus mohli ukrást; na to měl již každý připraven malý nůž (obroušené železo). Byla to hrozná podívaná na takové dělníky po 20 – 25 řadě a po obou stranách italští vojáci s klackem. Každý dostal pytel s chlebem a musel čekat, až bylo vše poděleno a dán rozkaz k pochodu přičemž se každý namáhal dobýt aspoň kus z pytle, přičemž padlo spousty ran od vojáků, ale jen když se podařilo „něco“ vzít.

Pavel Novotný (konec X. části)

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (IX.díl) [30/2010]

V sobotu 4. prosince 1915 jsem našel četu, dostali jsme šálek kukuřice na 4 lidi, a pak jsem spal zas na hřbitově. Druhý den jsem si koupil 1 hlávky zelí za půldenár a byl bych ho snědl celé syrové, proto jsem šel za město, našel jsem dvě želvy a z toho jsem si uvařil dobrou polívku. Oddíl však již odcházel, tak jsem to vzal s hrncem a šel za nimi. Pod městem sedl na kámen a jedl, co jsem tak odhazoval kůstky ze želvy, přiběhl malý psík a sbíral je, mně polívka chutnala velice a jiného jsem však neměl, až bylo jisté, že přijde zase zle. Proto jsem psíka přivábil, hodil do deky a šel jsem dál; že však řval, zašel jsem do strouhy, tam jsem ho zabil a mohu říci, že mě zachránil v dalších dnech, neb jsme nic nedostávali. Kraj byl již více teplý, rostly zde olivy, palmy a šli jsme přes bažinaté roviny, kdež bylo též vidět rýže.

7. prosince 1915 v poledne jsme prošli Kavajou a za hodinu jsme již viděli tu spásnou Drač s mořem. Než jsme tam však došli, potkali jsme srbského majora, který nařídil, že do Drače již nikdo nesmí, neb je bombardována rakouskými a německými válečnými loďmi. Proto s námi odbočili z cesty na planinu, kde bylo několik palem, a tam jsme byli bez jídla, jen jsme se sytili pohledem na moře, v němž se projíždělo kolem břehu hodně rybářských loděk. Druhý den s námi zas nic nedělali ani nám jíst nedali, jen slibovali, že ty loďky nám již chleba vezou, proto na ně mávali fanglí, ale ti se nás ani nevšimli. Bylo hladu a nikde nic nebylo k sehnání ani nějaká tráva. V noci někteří zabili komandantovi osla, kterého on měl pro svou potřebu. Nebyli snad při tom dost opatrní, stražáři je zpozorovali, strhli křik a začali střílet, když viděli, co si dovolili zajatci komandantovi provést, a ten, kdo to udělal, ještě utek, ale oni pochytali ty nejbližší, kdo jim padl do rukou. Byl mezi nimi též Fr. Zavadil od 5. kompanie. Když se to zas utišilo, plazil jsem se k oslovi, vzal z něj srdce, játra, kousek masa a odplazil jsem se k moři, kde jsem to hned vařil. Třetí den večer jsme teprve dostali po jednom bílém rýžovém chlebíčku, který každý spolkl jako jahodu.

V pátek 10. prosince 1915 časně nás seřadili a dostali jsme po jednom chlebu a půldruhého šálku mouky, což bylo hlášeno na 4 dny, že jdem na poslední místo do Volony. Hned se též vyšlo přes Kavaju, pak jsme se od dřívějšího směru nehnuli napravo do bažin. Arnauti nám říkali, že jestli přijde deštivé počasí, tak nevybředneme z těch močálů ani jeden. Druhý den jsme šli stále pustinami kolem vody, a pak jsme se museli převážet na pontonu přes řeku, což trvalo dlouho.

V neděli 12. prosince 1915 jsme vyšli hned ráno časně a museli jsme se několikrát brodit přes potoky. Pak asi od 2 hodin odpoledne jsme přišli do vod, kde jsme se brodili po kolena, místy i po pás až pozdě do večera. Zle bylo s tím, kdo byl příliš vysílen a nemohl dojít do konce – těch bylo také dost. Když jsem přešel ty vody, již se šeřilo a já neměl již chleba, proto jsem si snesl trochu dříví, vodu a chtěl jsem si uvařit trochu kaše z mouky. Jelikož jsme se přes ty vody úplně roztrhali a pomíchali, ostal jsem přes noc u ohně zas sám, což se mi tentokrát nevyplatilo. Přišli ke mně srbští rekruti, kteří byli u jiného „odřadu“ jako strážaři a chtěli na mně, abych jim došel pro vodu, ač byla skoro vedle. Když jsem seznal jejich úmyslu, nechtěl jsem jít a oni se začali u ohně ohřívat, jeden však mi sebral mouku, co jsme měli na 4 dny. Já ho prosil rukama sepjatýma, tahal se s ním, aby mě to nebral, že je to moje jediná záchrana, ale dostal jsem od něj rána do prsou, od druhého „kolbou“ ze zadu do hlavy, aby mi nic nezbylo, kopli mi do šálku a zůstala mi jen rozbitá hlava.

Pavel Novotný (konec IX. části)

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (VIII.díl) [29/2010]

19. listopadu 1915 jsme dostali zas kukuřičnou kaši a šli jsme dál hrozně vysílení, já jsem též čekal každou chvíli poslední okamžik. Ve 3 hodiny jsme přišli do Prizerenu. Chodili s námi po městě, ale všude bylo plno, neměli nás kam dát, až pak vypáčili dveře u turecké modlitebny a tam nás namačkali, jíst jsme však nedostali nic a tam nás nechali i druhý den, ale zas bez jídla.

V neděli 26. listopadu 1915 jsme v 6 hodin dostali kousíček masa, čistou polívku a pokračovali jsme v naší křížové cestě. Já jsem se z hladu dal do sbírání šípků, ale že byly kolem cesty již otrhané, dal jsem se po mezích a tak jsem chodil přes kopce, strouhy a již se stmívalo a já jsem nemohl přijít na nějakou cestu neb svůj oddíl jsem úplně ztratil. Pak když byly tma, uviděl jsem v dálce oheň, tak jsem šel k němu. Tam byl jeden starý Arnaut, který hlídal kukuřici. Když jsem mu vyprávěl, jaký mám hlad a prosil ho o něco, dal mi kousek kukuřičného „droje“ a 3 klasy kukuřice – já mu za to zlíbal ruce jako Bohu. Spal jsem tam též do rána, a pak přišel mladý Arnaut, stále si mě prohlížel i všechny moje vzácnosti a nejvíce se mu líbila moje dýmka, kterou jsem stále opatroval, co jsem ji dostal z domova do švarmlinie. To jsem mu dal a on mě zas kousek „droje“ a dvě tykve. Pak jsem šel na silnici a sešel jsem se s naší četou. Pak jsme šli albánskýma pouštěma, kde nebylo nic vidět, než nebetyčné hory, zakrslé doubí, močály a nikde žádné vesnice. Přes noc jsme byli zas v poušti, a když jsem nechtěl zmrznout, běhal jsem celou noc sem a tam. Nechali nás tam v poušti bez jídla a mě zajisté zachránil ten meloun, který mi dal ten Aranout. Druhý den večer zabili 3 voly, s kterými táhli vůz od 2 čet a z nich dostal každý kousíček syrového masa a to že máme na 3 dny, snědli jsme to však hned, ba i o střeva a krev se poprali.

24. listopadu 1915 jsme šli zas dál celí umrzlí a hladoví do těch pustin, k tomu ještě cesty se stávaly hrozně neschůdné, že se mnohde muselo lézt i po rukou, mnohde přes potoky se brodit a na noc jsme se dostali na vrch, kde byl led a dříví žádné. Šel jsem stále dál – ač jsme měli tam zůstat – zda bych našel nějaké dříví, a tak jsem se dostal k jedné veliké „kůči“ u níž však stáli 2 posti. Po dlouhé době a prosbách mě pustili dovnitř a já se schoulil do koutka. Hned ráno jsem vyšel na svou pěst, neboť o četě jsem ani nevěděl, a tak jsem se potácel hladem i chůzí zmožen, každou chvíli jsem již myslil, že upadnu a více nevstanu – tu však štěstí – ale kde pak, u cesty ležel již ořezaný osel, ale přece jsem na něm ještě trochu masa oškrabal, zašel jsem pak do doubí, kde jsem našel ještě nedohaslý oheň a tam jsem se posilnil. Pak jsem se dal pustinou dál a tu jsem přišel – oněž nebylo nikde nouze – na našeho zajatce, který tu složil kosti. Zul jsem mu „opánky“ neb měl lepší než já, blůzu a kožené rukavice. Pak jsem šel dál a přišel jsem zas na ohniště, u kterého jsem zůstal přes noc, ale byl jsem ráno celý zapadlý sněhem.

26. listopadu 1915 aniž bych se sháněl po četě, šel jsem zas, ale sníh se jen sypal, cesta špatná a mně se již zmáhala mdloba a slabost, že jsem se bídně potácel, vždy jsem trochu vydychl a zas se potácel dál, až jsem se přec se vší námahou dostal do Malého Debru. Tam jsem chtěl prodat za nějaké jídlo stříbrné hodinky, které jsem koupil v Negotině a které jsem chtěl donést domů – dostal jsem za ně 3 dináry a 1 chleba od vojáka – kterým jsem se trochu posilnil k další cestě. K večeru jsem se dostal do města Debru a spal jsem ve zbořených barákách. Za městem bylo zdechlých koní, tak jsem si nařezal masa a celou noc jsem ho pekl na cestu, pak jsem si ještě vypálil vši z hadrů a bylo za chvíli ráno. Druhý den jsem hledal po městě svou četu, až jsem ji našel ve starých kasárnách, teprve se scházela, dostali jsme 1 chleba na 8 lidí. Stále se sypal sníh, takže ho bylo již dobře na 1 metr. Cesty byly celé zapadlé sněhem a teď začalo mrznout. Dostali jsme 2 chleby, které však málokdo hned nesnědl. Čety odcházely, ale nás několik ostalo vzadu a chtěli jsme si navařit trochu masa z koní na cestu, nikde nás však vařit nenechali a hnali nás za svým oddílem. Pozdě odpoledne jsme se dali též na cestu podle řeky mezi vysokými vrchy, ale mrzlo tam dost. Kus na cestě mezi stráněma stál malý oslík, který se již asi nemohl taky hnout. Dlouho jsme se o něm neradili a za moment jsme ho vysvobodili z trápení. Ještě se házel a již jsme z něj řezali maso, kde se dalo a rychle šli zas dál neb šli za námi srbští vojáci a ti by nám byli dali odměnu. Pak jsme šli až do 12 hodin, neb jsme měli strach někde zůstat, abychom nezmrzli, všude bylo plno sněhu, že si nebylo možno odpočinout. Našli jsme pak 2 dřevěné rozbořené vozy, z nichž jsme jedno kolo rozbili a udělali na silnici oheň a vařili osla, při čemž jsme se trochu vydřímali, ráno celí umrzlí jsme šli dál, pak přes Ochředské jezero do Strugy. Tam jsme zlezli jednomu na hůru do slámy a spali do rána.

V úterý 1. prosince 1915 jsme našli četu a dostali jsme naplněný šálek mouky a 2 hrstky fazolí, nikde se však nedalo sehnat dříví. Druhý den jsme zůstali ještě ve městě, tak jsem si upekl placky, ale když jsem v noci usnul, někdo mi je ukradl. Když jsme pak tam odtud vyšli za město, začal s náma tam komandant execírovat v poli ve sněhu, a pak z nás udělala 1 četu dunavského odřadu. Pak jsem šel zas sám, neb jsem si myslel, že bez toho cvičení se mohu obejít, ale oči od těch ohníčků, kouře pálily, že nebylo vidět ani na cestu, na noc jsem si nanosil dříví k suchému pařezu, udělala oheň a přespal sám. Druhý den zas jsem šel sám napřed, přicházelo se do kraje teplejšího, kde nebylo tolik sněhu ani tak nemrzlo. Dal jsem se trochu z cesty do lesa, neb jsem se jen potácel, svlékl jsem košili a smetal vši, neb na chytání nebylo pomyšlení, tělo jsem měl celé rozedřené, špinavé jako bych měl svrab a pouze kosti s kůží, v nichž to smutně vrzalo. Dokud jsem však byl ještě při rozumu, nutil jsem se stále dopředu, abych došel někam z těch pustin. Pozdě večer jsem se dostal do Albasanu, kdež bylo již všechno plné i kolem města, tak jsem spal na hřbitově mezi hroby pod olivou.

Pavel Novotný
(konec VIII. části)

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (VII.díl) [28/2009]

22. října 1915 stále moc pršelo, tak jsme směli počkat, až přestalo, pak ale přišel rozkaz místo na práci na ústup, neb bylo slyšet již blízké hřmění střílení, též i z děl a my jsme měli pak naspěch. Nechali nás celé zmrzlé ve vesnici Žabar na „kúčách“ a v 1 hodinu v noci zas dál přes město Rač, kde bylo všude plno vojska a vystěhovalců. Letěly s námi dva rakouské aeroplány, které se často vrátily a ačkoli jsme šli dost rychle, bylo za námi slyšet stále blízké střílení. Tak jsme uháněli pomalu až do Bagrdy, kde jsme dělali široké, hluboké a pevné dekunky na zimu. Ani jsme je však ještě nedodělali a již nás zas střílení z děl a mašinkvérů pobízelo k ústupu. Stále zas pršelo, tak jsme byli umoklí, umrzlí jak myši, když jsme přišli do Jagodiny, tam bylo všechno plno vojska, vystěhovalců, zajatců a nás zahnali za město do pole k nějakým barákům, ze kterých někteří v noci strhali dříví a rozdělali ohně. Komandant však přiběhl s levorverem v ruce a po těch co byli u ohně střílel, koho pak dohonil, tloukl klackem. Oni byli ve špatné náladě tím, že museli ustupovat a my jsme to od nich nejlépe pociťovali. Druhý den o hladu zas dal, až nás pak na noc nechali za vesnicí, tam po nás zas střílel civili, když jsme chtěli vzít dřevo neb slámu. Odtud dále k Trsteniku, kde jsme se museli brodit po pás vodou a dostali jsme 1 chleba na 6 lidí, jinak však chleba nebyl nikde ke koupení. Pak jsme druhý den ve vesnici Vrbě dostali opánky a šli jsme přes Kraljevo na velké vrchy. Tam jsme dělali zas dekunky, což bylo ještě v pěkném místě, k jídlu jsme měli za celý den večer trochu kukuřičné kaše, chleba žádný a noci jsme nemohli zimou spát. Při práci nás honil jeden přes druhého, takže po práci každý padl tam, kde pracoval a přenocoval v těch skalách. Tam jsme se tři rozhodli, že se vrátíme zpět k našemu vojsku, které bylo nedaleko, ale pak jsme toho nechali neb by nás to stálo jistě život. Byli jsme hrozně zedření a hladem zmoření. Sotva se to trochu spěšně dodělalo, když se tam tahali provazama kanóny a než jsme sestoupili dolu z vrchů, již z nich stříleli a vojska tam plno. Když se pak dostali po strmé stráni a přes vody na silnici, bylo všude plno vozů a lidu, že nebylo možno jít. Zahnali nás do stráně a dostali jsme 1 šálek mouky na tři lidi, soli však nebylo. Druhý den jsme se tloukli po cestě mezi trním a večer jsme zas dostali 1 šálek mouky na dva.

9. listopadu 1915 jsme šli kus zpátky, dělali jsme naspěch dekunky a v noci zas ustupovali. Dali nám šálek mouky, kdo měl dvoje opánky, tak mu je vzali a ustupovalo se dále, jenže my jsme nemohli. Druhý den, aniž nám dali něco k jídlu, hned ráno se vyšlo, asi v 9 hodin jsme přešli Rašku a na noc nechali nás ve stráni, kdež jsme si udělali ohně, ale v noci přišel déšť, tak jsme se skoro jen vydřímali, ráno nám dali polívku z mouky, šli jsme stále mezi vrchama, že nebylo vyhnutí, pak nás nechali přes noc u potoka.

V sobotu 13. listopadu 1915 druhé čety měli menáž, naši kuchaři si však dlouho vzpomněli, přestože se voda vařila, museli ji vylít a šli jsme dále. Večer jsme spali u Mitrovic blízko hřbitova, na němž bylo též hodné českých jmen. Dostali jsme každý kukuřičný vdoleček, který jsme snědli jako hnětynku. V neděli nám dali kousek masa, čistou neslanou polívkou, pak jsme šli přes město a za městem jsme dostali ještě menší „koláček“, pak jsme šli přes Vučici, až jsme zas na noc ostali v polích do rána. Za dva dny jsme přišli do Prištiny, tam jsme odevzdali kotle na vaření a lopaty a krumpáče. Byla tam poprava dvou dezertérů. Odtud jsme vyšli odpoledne v 5 hodin, za městem se však dvojila silnice a my jsme se dali tou nesprávnou, až teprve 1 2 hodiny jsme se v dešti vrátili a šli až do 11 hodin, než jsme přišli k druhé četě. Zalezl jsem si do stohu, ale zima mi bylo dost, neb jsem měl hadry sotva to na mě drželo a hladu, že jsem neměl nikdy v životě. Druhý den jsme šli zas dál, ale celí umrzlí, neb po obou stranách byly vrchy celé pod sněhem a z těch foukal vítr mrazivý. Na noc jsme ostali v lese, v „doubí“ a měli jsme čirou polívku z fazolí.

Ve středu 17. listopadu 1915 jsme prožili něco krutého. Ráno než jsme vyšli, asi od 4 hodin začalo silně pršet, takže nám dali menáž čistou bez masa, byli jsme promočení úplně, a když se rozednilo, šli jsme v té psotě se sněhem cestami mnohdy pod kolena i po pás vodou, přehnal mrazivý vítr, kroupy, sníh i déšť, a tak jsme šli do 10 hodin, ke dvoum Arnautským kučám, ve kterých se chtěli naši komandanti na chvíli schovat. Všichni jsme se hrnuli za nimi, a jelikož tam bylo schovaná kukuřice v klasech, každý se na ni vrhnul a byla by tam zajisté žádná nezbyla. Ale Arnouti, jak to zpozorovali, strhli křik, začali střílet a u koho se našla i všichni stražaři, že nám nezabránili, byli trestáni srbským způsobem a to hned na místě. Zatím se sypal hustě sníh a my jsme museli dál, ačkoli jsme byli celí umrzlí. Šlo se při této vánici asi do 2-3 hodin a jelikož se již tmělo a kraj byl stále pustým bez lidského obydlí – nechali nás v mladém dubovém lese bysme si udělali ohně, bez sekery, suchého dřeva, sirek a to ve 20 cm sněhu. Sníh přestal padat, vyjasnilo se a silně mrzlo, všude bylo plno našich lidí po cestě, každý kvílel, plakal, naříkal, ale to nic nepomáhalo. Stražaři si udělali oheň, ale jak k němu někdo přišel, již ho hnali od něj ranami a jinak to nešlo, neb u jednoho ohně všichni nemohli se ohřát a bez ohně by každý zmrzl. Pomalu každý tahal kousky dřeva, a kdo měl sekeru, byl boháčem. Tomu každý dával vše, co bylo na nás vzácností, jen aby ji půjčil. Přes noc z jedné strany se člověk hřál, z druhé mrznul a kdo zůstal na cestě unaven, ten se již k chůzi nevzchopil. Přinesli nám jednoho, který si chtěl cestou odpočinout, ale když ho dali k ohni, byl sice ještě živ, pohyboval očima i rtama, ale za 1 hodiny nevěděl již o mraze. Z jedné strany se člověk hřál a z druhé mrznul. K jídlu jsme dostali na 4 lidi 1 šálek kukuřice, kterou, jakmile jsme dostali, hned jsme ji žvýkali. Ráno, když byl dán rozkaz k odchodu, leželo v lese i po cestách všude plno mrtvol, kterým nebylo pomoci a které, aniž by se kdo mohl starat, je pohřbít. To ponecháno dravým ptákům a zvěři, která je roznesla, tak že po takových nejsou žádné zprávy neb je někdo nepohřbíval, a proto tolik nezvěstných. Těžko jsme došli do města Ořechovce, kde nám dali pod kolnu dlážděnou kamením a dostali jsme kukuřičnou kaši. V noci jsme ani spát nemohli, neb tam byla velká zima zvlášť na té kamenné dlažbě.

Pavel Novotný
(konec VII. části)

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (VI.díl) [27/2009]

7. dubna 1915 jsem byl zas u prohlídky, ale tam mi řekli „hajdy“, ukázali na dveře a byl jsem zdráv. Pak jsem podpisoval poukázku, první to peníze do zajetí a večer mi vyplatili za 50K 55 dinárů, to mě postavilo na nohy. Koupit se dalo všechno i dost lacino, ale když nebyly peníze, strava mizerná, chleba kukuřičný. Tu přišly peníze vhod, neb v Srbsku kdo měl peníze, si mohl dopřát všeho a byl od těch hloupých Srbů považován hned za velkého pána. Byl jsem poslán přec na Dunaj, tam jsme nosili pšeničné otruby a mouku celý den, celou noc bez odpočinku i v bouři a běda tomu, který se někam schoval a vojáci ho našli, ten to někdy zaplatil životem anebo na to do smrti nezapomene. Abych popisoval každý den bylo by fádní, neb to bylo stále den ze dne stejné, jenže někdy se muselo dělat ve dne v noci bez odpočinku a někdy zas jen určité množství vagonů, vynášela se mouka, otruby, oves, kukuřice, pšenice a zkrátka vše, co šlo z Ruska po lodích pro Srbsko, to se ručně vyhazovalo z lodí a nosilo buďto do vagonů přímo a když tam hned nebyly, tak na hromady, často i v dešti, takže se na pytlích nadělalo těsta a mnohý se při vynášení smekl a zmrzačil. Vzali nás pod komando Rusi a zdálo se, že to bude lepší, dostali jsme ještě k tomu kukuřičnému chlebu jeden z mouky. Též se sem lítaly dívat rakouské eroplány a házely dolů velké bomby, které však mívaly málokdy účinku. Od května nám zas práce přibylo, takže jsme dělali zas v noci neb začala chodit doprava z Francie pro Rusko, eroplány, automobily, kola, prach, munice a všechen válečný materiál, který se nakládal do lodí, které jsme vyložili. Na sebe jsme nedostali nic jen jedno prádlo od Červeného kříže a jedny „opánky“, oblek jsme měli stále ten, který jsme vyfasovali do války a jak asi za ten čas vypadal se každý domyslí. Do Negotina se již nejezdilo, neb nás nyní museli mít stále při ruce, když bylo tolik práce, byli jsme ubytováni pod kolnou, která byla jen na sloupech, neobedněna, pod kterou pršelo, líhali jsme na štěrku, kterým byla kolna vyrovnaná a kdo vzal nějaký pytel, aby se pokryl, byl bit. Rumunům a Bulharům přišel rozkaz, aby vyklidili všechno z Dunaje, proto se stále nakládala a odvážela mouka i ostatní zásoby, zato tím více docházelo poválečného materiálu z Francie. K práci nebyla žádná určitá hodina, muselo se dělat, jak bylo třeba, a proto měl každý krk jako tažný vůl od těch pytlů, zvláště které zmokly, daly se na hromady a uschly.

29. července 1915 jsem z toho zas onemocněl, voják, který u nás byl, mi však nechtěl věřit, dal mi několik ran klackem, který oni měli v ruce stále, musel jsem nosit pytle až do poledne, pak mě přec pustil do Negotina a tam jsem byl do rána, zima by mě však byla roztřásla a horkem jsem mohl zešílet. Druhý den když jsem přišel do té nemocnice, kde jsem stonal na tyfus, ostal jsem koukat, jaký tam byl nyní pořádek a čistota. Rád bych tam byl nyní zůstal, ale dali mi několik prášků a poslali zpět na komando, odtud mě dali do lesa na dělání bukového dříví, jelikož jsem byl stále nemocen a sláb, tak mě dali zpět.

21. srpna 1915 jsem byl dán zas na Prahovo a skládal se stále materiál pro Rusko, což trvalo zas nějaký měsíc mezitím se též vykládaly lokomotivy, vagony, kanóny a jiný materiál, který Rusové ukořistili Rakousku. Po roce si teprve Srbi vzpomněli, že by se mělo též prát pro nás prádlo, určili 4 lidi, kteří jiného dělat nebudou, až dosud, kdo si chtěl vyprat, musel v poledne a než se šlo do práce trochu to oschlo, pak se do toho oblékl znova, neb dvoje prádlo měl málokdo. Všechno se však nápadně prázdnilo a my jsme se těšili, že si snad přec jednou odpočinem. Naložili jsme všechnu mouku 6. října 1915 ještě 18 vagonů, pak nám uvařili menáž, sebrali jsme svých „pět švestek“ a jeli jsme do Negotina. Tam se k nám připojili z komanda z nemocnice a jeli jsme do Zaječaru, pak jsme přesedli na úzkokolejnou trať, jeli jsme skrz velké vrchy celou noc do Peračina. Druhý den stále jezdili vlaky s francouzkým materiálem pro Rusko k Dunaji ale musely se vždy vrátit, neb to tam bylo již nejisté. Do Zaječaru jezdily vlaky s vojskem, pantonama, artilerie, proti Bulharsku. Noviny přinesly zprávu, že u Bělehradu našich mnoho zajmuli a nadělali jim mnoho ztrát, ač bylo opačně. Chodili jsme na nádraží překládat to, co jsme na Dunaji nakládali, neboť to, co šlo z Dunaje, bylo na široko kolejné dráze. V Zaječaru se to překládalo na úzkokolejnou a v Peračině zas na širokokolejnou. Dali nás do magacínu, kde byla betonová podlaha, sláma však žádná. Chodili jsme do sklárny měřit a vážit kukuřici, neb z toho chtěli zřídit nemocnici.

14. října 1915 nás poslali 140 na dráhu a v otevřených vagonech až do Mladenovce, kde jsme tenkrát trávili první noc, když nás zajali. Druhý den jsme dostali lopaty a krumpáče, šli jsme do Topola, rodiště krále Petra. O našem posvícení jsme ráno vyšli a jak jsme byli rozladění, každá parta šla svým směrem, my pak navečer jsme zůstali v nějakých samotách a hned se šly vyměřovat dekunky, v čemž se další dni spěšně pokračovalo. O pěkné hodince jsme měli též maso neb hoši chytili a upekli psa. Byl jsem úplně bos a záblo mě to, na práci však musel každý, neb se na to spěchalo.

(konec VI. části) Pavel Novotný

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (V.díl) [26/2009]

Před 95 lety, v roce 1914 vypukla I. světová válka. Tehdy všichni říkali, že do Vánoc bude konec. Trvala však čtyři roky. Jak vypadala část války v Srbsku a co prožívali vojáci čtete v Křečovických listech z autentických zápisků.

Výdaje na tuto válku se odhadují na 230 miliard dolarů a způsobené škody na dalších 160 miliard. Velké války se zúčastnilo 32 států z nichž 28 pod názvem „Spojenci“ a 4 jako Koalice centrálních mocností. Poprvé v dějinách byla v této válce použita letadla, tanky, ponorky, bojové plyny a plamenomety.

Válečný konflikt, který zničil čtyři říše a způsobil přes patnáct milionů obětí na lidských životech.

Tam jsem měl zas trochu mléka a čaje, měl jsem 38-39,5 horečky, to jsem byl trochu při vědomí, ale pak asi 10-14 dní jsem o sobě nevěděl, jak jsem zeslábl. Když jsem slezl z postele, v hlavě mi hučelo, v očích tmělo a padl jsem na zem jako kus dřeva. Nejhorší bylo pro toho, kdo musel třeba často na záchod a měl závrať nebo horečku. Byli jsme v prvním poschodí, záchody však dole byly ucpaný nebo nečištěný několik let, takže to teklo vše zpět i na chodby, což nikdo nečistil a mnohý zesláblý do toho upadl a se v tom utopil. Někdo by nevěřil, kdo to neviděl, že může být takový nepořádek v nemocnici, ačkoli mohlo-li se toto zvát nemocnicí proto, kdo se dostal do takovéhoto pařeniště nemocí, ten málokdy se z něj dostal a když tak na něj nikdy nezapomene. V tom čase zde nejvíce řádil tyfus, každý den odváželi plný vůz mrtvol. Byl tam ruský doktor a doktorka, kteří se opravdu obětovali svému povolání a také to zde zaplatili životem. Já jsem to však přestál a poznenáhlu jsem se zase zotavoval, byl jsem dán na jinou cimru a tam jsem trochu pomáhal rozdělat oheň, zamést, oděv jsem však neměl. Tak jsem zvolna okříval, ale byl jsem stále slabým. Zastával tam doktora jeden Maďar ze zajatců a ten, když přišel k nám na cimru, tak mu náš „bolničar“ říkal (neb on onemocněl též na tyfus), abych tam posluhoval já, aby mě oděv dali. Ten ve skladišti ukradli, musel jsem si vzít po nějakém Maďarovi a měl jsem jít na cimru, co byli nejtěžší nemocní, „bolničar“ mě však nepustil. Měli jsme 22 marodů a nejhorší to bylo přes noc, kde byla jaká nádoba, a těch bylo dost, přineslo se vody do všeho, ale v noci bylo přec křiku o vodu, neb všichni měli horečku a jen stále pili tu nezdravou vodu. V noci jeden, co měl horečku, nám utekl a běhal v polích ve sněhu, jiný zas se s námi chtěl stále prát, takže jsme ho museli svázat, neb chtěl též utíkat. Bylo tam též mnoho těžce nemocných na ten nejhorší tyfus, chtěl jsem se dostat z nemocnice ke kompanii, ale doktor nikoho z „bolničarů“ nepustil. Denně umíralo 30-50 lidí a to se odnášelo do jedné cimry, která neměla okna, jen jedny dveře a mnohý mrtvý – nebo ještě ani mrtvý nebyl – ještě teplé mrtvoly se tam odnášely, házely na hromadu, pak se dveře pevně zavřely, takže se tam vše důkladně pařilo, neb se to nestačilo pohřbívat, na některé mrtvoly pak došlo za několik dní. Byl tam puch k nepopsání, takže když se tam musel nést mrtvý, nesměl člověk ani dýchat, neb by se zalknul. Jednou, když jsem měl zas jít dávat mrtvoly do rakví a nemohl jsem, dostal jsem od šikovatele pohlavek, že jsem se potácel v bezvědomí. Prosil jsem doktora, by mě propustil, ale on že nemůže, abych šel k majorovi. Když jsem žádal majora o propuštění, řekl mi, že nemůžeš, ale musíš, to byla útěcha. Již jsem si nedělal žádné naděje, neb u kompanie je dřeli na Dunaji bez milosti, většina jich z toho onemocněla a dostali se až k těmto koncům.

Zas jsem se rozstonal, dostal jsem veliký průjem, hlava mě bolela, krev šla ze mě a prášky, co jsem dostal, nepomáhaly. Napadlo moc sněhu a silně mrzlo, jak u nás v zimě, ač to bylo 13. března 1915. Abych všeho užil, dostal jsem kloubové rehma, takže jsem se nemohl ani najíst ani obléknout a při každém pohybu hrozná bolest. Na svůj svátek, který nebyl některak závidění hodný, jsem šel na cimru odkud se posílalo na komando. Žádný doktor zde nyní nebyl, i ten, co ho zastával, se rozstonal a srbský major se sem též asi dvakrát přišel podívat místo doktora a krátce též zemřel, takže se nyní toho nikdo mnoho nevšímal a toho okamžiku jsem využitkoval, abych se dostal z nemocnice, ač jsem zdráv nebyl. Tam se nevařila žádná strava, jen se dostával kukuřičný chleba a mě bolel stále žaludek, hlava a nohy se mi jen třásly. Měl jsem velký rehma v nohou, znovu jsem byl nemocný, do nemocnice jsem se však bál, nic jsem nemohl jíst a tím jsem slábnul ještě víc, hlava se mi motala, když jsem si lehl a se přikryl, stále jsem drkotal zuby, ač jsem měl 39° horečky, pak jsem dostal znova velký průjem, že ze mě šla krev. Přišel komandant, nechal si nás na dvoře nastoupit a vybíral lidi na Dunaj, ač to byli samí nemocní. Já jsem nemohl ani stát na nohou, v očích se mi dělali kola, v hlavě hučelo, musel jsem si sednout, zato jsem však dostal ještě pár ran, že simuluji. Druhý den nás vyhnali všechny na nádraží, tak bosí jsme měli jet na Dunaj, čekali jsme tam v dešti celý den, až asi v 5 hodin nás vedli celý promočený zpět. Ráno však ve 4 hodiny nás hnali na dráhu na Dunaj kdež nás prohlížel srbský doktor (major), rozděloval a my jsme šli 1 hodinu zas domů. Na velký pátek jsme byli u marodvisity a dostal jsem 2 dny „dynstfrei“, pak na Hod Boží velikonoční se dělat nešlo, a tak jsem se přece zas trochu vzpamatoval. V svátcích dostal každý 2 vařená vejce a kousek vepřové pečeně.

(konec V. části) Pavel Novotný