Válečné zápisky : Válečné zápisky vojáka z I. světové války (na pokračování).

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (IV. díl) [23/2008]

Byli však vyhladovělí, promočení a umrzlí, dal jsem jim ten zbytek, co jsem ještě nedojedl a kterého oni se chopili lepší jak já, ale mně nyní záleželo mít po ruce kvér. V tom však přišli tři a za chvíli dva, všichni také dobře ozbrojeni. Teď skutečně ve mně byla malá dušička, neb jsem neměl žádné jistoty, na čem se rozhodnou. Tolik jsem z jejich hovoru asi vyčetl, že jsou již 10 dní na patrolách uhonění, nevyspalí, hladoví a skoro napolo nazí. K tomu jeden je zvlášť přemlouval a já honem mu se svou troškou přispěl, aby zbraně zahodili a šli se mnou, že je dovedu na komando, tam že dostanou všeho dost. Ten, jak je přemlouval, flintu s patronama odhodil, bombu mi dal do ruky a druzí, když to viděli, pomalu odkládali též, jen měli strach, zdali je u nás nepostřílí, neb je jejich důstojníci taky tak strašili jako nás. Měli jsme však naspěch, neb se báli svého vojska a sami mi ukazovali cestu, abychom nepadli do rukou srbskému vojsku. Dovedl jsem je na regiment-komando a tam jsem dostal ještě huby od důstojníků, kteří byli dost napití, proč prý jim je vodím, tak jsem je zavedl na divizní velitelství a byl jsem tam do rána.

V pátek ráno jsem si dal vyhotovit stvrzenku od hejtmanta (neb jsem věděl, jak mě má hejtman rád, by mě dal za to zastrčit, že se zdržuji vzadu) šel jsem s Valtou a Skrčeným, kteří tam též vodili zajatce od kompanie zpátky zas k batalionu. Nechvátali jsme zas, sebrali jsme tam trochu brambor, v tom baráku, co jsem včera byl, nám je uvařili, omastili a šli jsme až za vesnici, kdež jsme viděli ve vysokých kopcích před námi, kde byl náš batalion, jak Srbi volají ze všech stran útok a křiku tam bylo až běda, kdo však vyhrál jsme nevěděli, a též jsme se o to skoro ani nestarali. Bylo již odpoledne, tak jsem šli zpět do vesnice, tam jsem se sešli se saniťákama, koupili jsme si za 8K ovci, uvařili, upekli, najedli a klidně jsem si lehli.

V sobotu 28. listopadu 1914 jsme šli na vrch k batalionu, nikoho však nebylo slyšet ani vidět. Šli jsme dlouho do kopce, nikoho jsme neviděli jen bylo slyšet sekání a cinkání, jak se tam zakopávali. Byl to kopec porostlý doubím, a když jsme vlezli až do lesa, ještě jsme nevěděli, kdo tam je. Velta povídá: „Co když tam jsou Srbi?“ Já zas, že je mi to již jedno, než jsme si to rozmyslili, co bysme dělali, kmitla se proti nám namířená puška, predej se a znázorňuje co mám dělat. Já bez velkého rozmýšlení odhodím pušku a tu již mi několik Srbů svléklo tornu ze zad a každý si okukoval, co by se mu nejlépe hodilo. My tu stáli jako v zázraku a kdyby byl nepřišel důstojník, tak nás svlékli nadobro. Ten nás odvedl dozadu k rezervé a řekl, abychom počkali, že zajmou ještě 3. batalion, který je již na cestě. Nečekali jsme dlouho a šli jsme pak s 3. batalionem na divizní komando do Trebusnice, a pak nás dali s naším batalionem dohromady, ale ani jsem se hejtmanovi nešel hlásit se stvrzenkou, neb mně ani jemu to nemohlo situaci zlepšit. Čekala nás celá cesta křížová, neb jsme byli skoro všichni bosi, kdo měl trochu dobré boty, tak mu je Srbi vzali, šatstvo roztrhaný, deku měl málokdo a obyčejně jsme leželi venku na louce nebo v poli a mokru a šli jsme ode tmy do tmy pěšky v blátě i sněhu přes velké ledové vrchy i přes bahnité roviny až do 5. prosince 1914.

Dostali jsme se večer do Niše, tam nás hned sepisovali, rozdělovali do čet, a pak nás dali do plechových magacínů, kde byla snad kdysi nastlaná sláma, ale nyní to byla řezanka, kterou blechy a vši pohybovaly. My jsme tam přišli v noci, tak jsem na to aspoň neviděli, ale zarazil nás kouř, který se valil ze vnitř, posti nás měli hlídat, pálili si uvnitř ohně a tak nás tam dusili. O místo jsme se hádat nemohli ani si vybírat, natloukli nás tam 2 tisíce, takže musel každý jen sedět druhému mezi kolenama a byli jsme složeni jako cihly ve zdi. Běda tomu, kdo musel jít v noci ven přes těla druhých, ten dostal ran a těžko se zpět dostal. Druhý den se již každý otřepával, neb byl plný mladých na které jsme až dosud nebyli zvyklí. Hned, aby se nám nezkrátili žíly, chodili jsme na nádraží skládat bedny a nakládali jsme zas jiné a různé věci. 13. prosince 1914 jsem do práce nešel, neb jsem byl úplně bos sedl jsem si na slunce a chytal vši, pak jsem psal o peníze, neb jsem neměl ani haléře, zato hladu a vší dost. Byly velice smutné časy, když nás vojáci zajali, co jen mělo cenu nám vzali, do zajetí nás pak přišlo velké tisíce na které oni nebyli připraveni, takže pro nás nebylo ani chleba, jinak koupit se mohlo, neb nám sem donášeli chleba, buchty, ořechy, slivovici, cukroví, tabák a všechny možné věci, ale to bylo spíše jako výsměch, neb my jsme neměli žádný ani haléře, neb nám to hned vojáci sebrali a tu kdo si chtěl něco koupit, musel dát buďto kus oděva, boty nebo prádlo a jak jsme za takových poměrů asi vypadali si každý domyslí. Pakt to nám stěžovalo naše postavení, že nás zde byly tisíce, proto jsme se těšili, že se to zlepší, když nám dali na cestu chleba a že půjdem na jednotlivá komanda. Většina z nás byla bosých, takže jsme se neměli na co těšit než na sníh a zimu, ale přec to každého hnalo odtud, neb to bylo pařeniště zkázy, byl zde hrozný nepořádek, nakažlivých nemocí a ty vši je hlavně množily. Když s námi vše sepsali a dali nám chleba, šli jsem do města Terven, tam jsme přespali a druhý den jsme došli do Knaževace. Tam nás dali do starých kasáren, které byly ještě od Bulharů pobořeny a spali jsme na parketách. Pak nám dali trochu slámy a předčítali nás ven a počítali. Já jsem neměl žádné boty, cestou i nyní jsem hodně nastyd a byl jsem nemocen, rýma, kašel, žaludek mě bolel, ale k prohlídce jsem se bál jít, neb zde a vůbec všude byly nakažlivé nemoci a z toho jsem měl strach. Jinak jsme zde byli zase opuštěni, jen nám přinesli denně chleba, někdy sem přišel inž. Stehlík a jinak jsme museli být stále uvnitř, kde se vše jen pařilo, neb nás zde bylo mnoho.

16. prosince 1914 jsme dostali v zajetí první menáž. Půl lžíce polívkové nemastných fazolí, dále jsme pak měli každý den vařenou menáž a někdy i kousíček masa, když jsme dostali 4 ovce na četu 250 lidí. Dostali jsme též 2 lampy, džbány na vodu, ale těch prokletých vší stále přibývalo. Byli jsme zas více střežení, neb několik jich uteklo. Na Štědrý den bylo smutné deštivé počasí, tak asi jak v našich srdcích plno slz a smutných vzpomínek. Jídlo bylo opravdu postní a půst byl stále, jen tu chvíli, kdy se dostal chleba, ne. A to dlouho netrvalo. Venku bylo bláta k utopení a já, že jsem neměl boty, nemohl jsem ani na záchod se dostat, prosil jsem stražára, aby mne dal kus bukového dřeva, z něhož jsem dělal nožem spodky pod boty. Koncem starého roku 1914 jsem byl zas nemocen a což ty vzpomínky na minulost, neveselou přítomnost a nejistou budoucnost. Mnohý z nás zakončil ten starý rok strádání a nepokoje v slzách.

Ráno byla ještě tma a ti, kteří již nespali, nebo ještě neusnuli, přál jeden druhému „nového roku“, ale byli jsme takoví bezmocní ubožáci, že jsme začínali ten nový rok tak jak jsme ukončili starý. . Jelikož každý stále jen myslel na svoje milé i v noci se o nich zdálo mnohdy pěkný sen, ale ráno byl člověk, když procitnul, do duše zklamán, zrovna jako nás klamaly noviny, stále těšily novými zprávami, ale bylo trapnější, než ve švarmlinii. Pošta sem nešla žádná a tu co jsem dostal dříve do linie jsem již uměl skoro nazpaměť. V linii bylo nebezpečí, že může být člověk zabit nebo raněn, z čehož se může ještě vyléčit, zde to bylo mnohem více nejisté, neb bylo nakažlivých nemocí a čistotu nebo pořádek nikdo neuviděl. Kdo se dostal jednou do nemocnice ten se velice zřídka vrátil. Za ten krátký čas, co jsme zde, zemřelo jich 23 a nemocnice stále plná. Jelikož si Srbové potrpí na půst před „Božíčema“, tak jsme měli stravu opravdu postní, že by ji ani pes nežral, k tomu jsem byl ještě stále nemocen a počasí bylo deštivé a mlhavé. 6. ledna 1915 jsme měli úplný půst, neb Srbi měli Štědrý den, šli jsme kopat hroby pro naše nešťastníky, kteří nás předešli z této radosti a my jsme to čekali každý den. Na Srbský Boží hod 7. ledna 1915 jsme měli zelnou polívku, kousek masa, 1/3l vína červeného a k večeři kousek vepřové pečeně. Srbi celý den střílejí po městě na znamení radosti. Pak byl dále zas ten srbský jídelní lístek, den ode dne fazolová polívka obyčejně čistá a po ní chytání vší. Ve městě se scházelo z celého okolí rekrutů od 16, 17 roků.

Na srbský Nový rok jsem dostal první dopis z Čech, ale to bylo haló, všechno se seběhlo kolem mě, každý chtěl vidět, zdali se tam ještě tak píše, co je tam nového a ptali se na věci, které nikdo nemohl zodpovědět. Též zde bylo mnoho badšturmáků, kteří přímo zmírali strachy o rodiny a usuzovali, jak to může dlouho trvat, že již musí být mír, kudy pojedou, jak je bližší cesta a mnohdy celé noci nespali a usuzovali, takže to z nich přemnohý zaplatil rozumem i životem. K tomu jako na zavolanou přišla zpráva, že se v pátek ráno pojede do Zaječaru, hned se usuzovalo jednohlasně, že je mír a že nám to však nechtěli přímo říct, bysme nedělali rámus a většina se již nemohla dočkat rána, avšak pryč se nejelo až za dva dny. Naložili nás do otevřených vagonů, ač byla zima velká, a jeli s námi přes Zaječar do Negotina. Přijeli jsme tam v noci a hned nás zavedli do vystavené zařízené školy po 40 do cimry, hned jsme dostali slámu. Tam to bylo pěkné, udělal se pořádek na chodbách, záchodech i ve světnicích a bylo by to bývalo pěkné, ovšem že na to si nás nedovezli, o tom jsme se co nejdříve přesvědčili.

V pátek 22. ledna 1915 šlo 50 lidí, kteří měli jen trochu dobré boty na dráhu a jeli na Dunaj nosit mouku z lodí do vagonů. Brzy se dostalo na všechny, aby se otahali, nosily se pytle po 75 – 100kg, k jídlu byl kukuřičný chléb a bití, takže večer si každý směl a rád sedl na vagony naložené moukou, které jely před Negotin. Ti, co byli jeden den na práci, druhý den byli nemocni, protože na tu práci těžkou ta strava neodpovídala, a pak v práci to muselo jít jak hodinový stroj bez milosti na to nikdo nehleděl, že jsme slabí. Každý den nás dřeli bez oddechu v dešti a sněhu, skoro bez vařené stravy jen o kukuřičném chlebě. Já jsem byl celý rozlámaný, hlava mě bolela horečku jsem měl, ale nikde nebylo odvolání. Když jsem se hlásil komisaři, tak mě hnal s druhýma na práci zas docela bosého, když jsme však viděli, že za námi nikdo nejde, šli jsme zpátky a já jsem se hlásil doktorce (Ruska) k prohlídce. Ta uznala, že mám tyfus, jako již mnoho jiných, proto mne odvezli s několika do nemocnice. Tam nás dali do cimry, která měla okno vytlučený, dveře bez zámku, my bez pokrývek, bez slámy leželi na holé podlaze v prudkém mrazivém větru. Druhý den nás prohlíželi i měřili a měli jsme jít znova na práci. Mě tam však přece nechali, dostal jsem asi tři lžičky mléka, kousíček chleba a večer mne dali dolů do cimry, kde bylo teplo, ale leželo se tam v řezance a vších. Byli tam těžší marodi, tam se každý pařil a do rána jsem skoro již nevěděl, co se se mnou dělo, jen vím, že mě prohlíželi, po sobě jsem měl modrých skvrn, pak mě přenesli do cimry, kde již umírali.

(konec IV. části) Pavel Novotný

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (III.díl) [22/2008]

Zatím ráno, začalo se rozednívat, táhli nás dozadu k artilerii. Jen jsme tam všechno odnesli, přišlo jít dopředu, neb Srbi zas ustoupili, ale první den jsme je nedohonili, až druhý den k večeru se narazilo na patroly, ty však do rána zas ustoupily, a tak jsme pokračovali ve čtvrtek zas. Obyčejně kam se došlo tam se zůstalo spát. Tak se nám stalo, že jsme byli do rána odshora promoklí a dole jsme se ve vodě obraceli. To však nic nevadilo, ač byla druhý sen zima a přesto stále museli jsme honit Srby. Večer jsme se za tmy vydrápali na vysoký kopec a tam jsme museli ležet zas jen v blátě, ani oheň se nesměl udělat.

V sobotu 14. listopadu 1914 jsme odpoledne narazili na srbské patroly, zatlačovali jsme je až do doliny, kde jsme od nich dostali silný oheň z mašinkvérů a kanónů. Tentokrát měl však hejtman strachu taky dost, neb musel s námi, proto jsme se zavrtali do stohů dole u potoka. Do rána Srbi ustoupili a byl jsem poslán do města Úpu na patrolu, odkud jsem přinesl srbskou fotografii mládeže, jak se cvičí střílet s rakouskými kvéry, za to jsme dostal o hejtmana Laperta klackem přes nohy, že jsem se jen svíjel a hned jsem zas musel na patrolu, ale z té jsem si přinesl alespoň trochu srbského chleba, masa, sádla, cukru a všeho co Srbi zanechali v okopech. Za městem na kopci jsme se usadili v srbských dekunkách, kavalerie se rozjela dopředu a pochytala hodně vojáků a vystěhovalců, kteří jeli do Valjeva. Pak jsme šli zas dál docela bezpečně, jako by se nám nemohlo ani nic stát.

Ouzkou hlubokou cestou ke trati, když nás bylo asi polovic z úvozu venku, srbská artilerie přímo do nás dala několik ran a hned z toho byla hromada mrtvých a raněných. Neměli jsme žádný dekunk, každý sebou hodil do vody do bláta a škarpou jsme se plazili podle trati, aby nás artilerie všechny neutloukla. Pak jsme se stahovali zpět přes kopec jeden od druhého na 20 kroků. Dali nás k brigádnímu velitelství, zakopali jsme se, ale jelikož by tam byla artilerie střílela, když tam bylo moc lidu, tak jsme museli vždy, než se rozednilo, dolů k řece, tam být přes den a v noci jít hlídat brigádu, tak to bylo po tři dny.

20. listopadu 1914 nás převezli na druhou stranu, šli jsme doprava a u řeky blízko jsme se zakopali proti Lazareviči,byli by nás asi hnali hned dopředu, ale 7. a 8. regiment dělal útok, byl však s velkými ztrátami odražen, proto se stále vyčkávalo.

V pondělí 22. listopadu 1914 jsme byli dáni doprava proti vesnici Petce, neb tam nebyla fronta úplně od nás obsazena, jen se tam patrolovalo. Stále tam do nás střílel mašinkvér, že jsme si nemohli ani dekunky udělat, všudy plno vody, sněhu se již sypalo, šatstvo bylo již roztrhaný, promočený, boty skoro žádný. Ve čtvrtek byl forikunk přes město Lazarevec, kde jsme si hned začali dělat dekunky. Já jsem si zapomněl peníze v minulých zákopech. Dovolil jsem se a šel jsem si pro ně. Než jsem však přišel, můj batalion byl již pryč.

Tak jsem sebral tornu, flintu a jdu pomalu za nimi. Jelikož jsem věděl, že mám dopředu vždycky času dost a měl jsem hlad, zašel jsem do vesničky Stubice, která byla nedaleko, abych tam něco sehnal k jídlu. Dostal jsem chleba kukuřičný i maso. Nechal jsem tornu i s flintou v síni a šel jsem dovnitř. Za chvíli však slyším šramot, jdu ven a tu vidím dva srbské vojáky s nasazenými bajonety s bombou v ruce prohlíží si moji tornu s flintou. To mě částečně zarazilo, neb jsem na ně nebyl připraven. Uvítal jsem je, podal jim ruku, jako kdyby byli z naší patroly, ale tomu jednomu jsem se nechtěl líbit.

(konec III. části) Pavel Novotný

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (II.díl) [21/2008]

To však nešlo tak snadno, cesty byly úzké, některé povozy jely teprve kupředu, jiné se chtěli již vracet, začalo se to zvrhat, koně se zapletli, plašili, byl zmatek k nepopsání. Když jsme se dostali dál, tak tam nebyly obrázky veselejší. Všechno uhánělo v divém spěchu a zmatku, lehké vozy, artilerie, kavalerie, pěchota a aby to bylo dovršeno, srbská kavalerie nám nadjela. A s boku na nás začala střílet. Na trény pak které projížděly Prňavou začali střílet civili i ženy z domů ze střech (neb byli donuceni od srbské patroly). Tím se cesta ucpala i koně byli postříleni a zmatek byl dovršen. Já jsem se dostal ještě v noci přes Drinu do Janiny. Co jsme s námahou za tři dny postoupili, to jsme dříve jak za den uběhli zpět. Tam nás však čekali oficíři, maďarští četníci a chytali nás, pak s námi zacházeli jak s dezertérama, zbraně nám odebrali, tloukli nás karabáčem, místo jídla nás nechali v blátě na dvoře, který byl ohražen drátem a stáli na něm posti.

Ráno 17. srpna 1914 nám dali zbraně, všechny zapsali a hnali nás bez jídla, odpočinku, vody – až mnohý padl nemoha dále – tomu pak ulehčila kule od maďarských žandárů. Když se sehnaly všechny zbytky rozprášené, udělali jsme švarmlinie a táhlo se zpět na Prňavu a byl rozkaz vše schytat a přivést na velitelství. Artilerie, která začala bombardovat, město na několika místech zapálila a co nezapálila, to zapálili naši vojáci. Koho našli, svázali opratěmi, provazy do řad a hnali je rovnou do Rakouska. Běda tomu, u koho se našla zbraň, munice neb jen patrona vystřelená. Ten bez milosti ať byl vinen nebo ne postaven ke zdi a zastřelen. Tak se tam postřílelo mnoho žen, starců i nemluvňat, na ně se pak naházelo dříví a ještě se pálili – to měla být prý pomsta.

20. srpna 1914 jsme byli posláni s trénem ke hranicím a druhý den nás hnali zpět na ony velké vrchy, kamž jsme se dodrápali večer. Bylo tam mnoho mrtvých a raněných od 6 a 8 regimentu. Srbi tam byli po stromech i s mašinkvérama, bombami a nadělili jim hodně ztrát. Udělali jsme švarmlini proti tomu nejvyššímu kopci. Na němž byly hlášeny dvě baterie dělostřelectva a 1 batalion vojska srbského (byly tam však 2 divize a 6 baterií). S námahou se tam dopravily nejnutnější věci, natáhl telefon a každý čekal s úzkostí jak dostanem zas výprask. Asi v 10 hodin aniž by byl dán pořádný rozkaz (neb důstojníci byli dávno pryč) začalo se utíkat s vrchu dolů a každý na svou pěst. Nikdo však nevěděl, kde správná cesta je, bloudili jsme sem a tam až jsme usedli každý jinde a únavou usnuli. Ráno se to zas začalo shledávat a ustupovat každý jinudy ve velkém nepořádku do Bosny.

Byli jsme shromážděni u Běliny v Amálii a tam se děla zas velká „militérka“, cvičili se švarmlinie, klencáky, kvergrify, saluťáky, trestalo se španglemi, vázalo se ke stromům a hrozili stále zastřelením. Teď z nás udělali z celého batalionu jednu kompanii, takže měli oficírů dost a ten se na nás každý vytahoval, muselo se na něj pohlížet jako na velkého boha. Měl jsem trochu štěstí, že jsem se náhodou dostal do cuku, který byl dán jako trénbedenkunk a přidělen ke trému. U kompanie měli velkou vojnu na všechno visity, stále cvičení a oficíři (třeba Češi!) nadávali českých psů a zbabělců. Dostaly se znova reservní porce, patrony a byla na to každý den přehlídka. K regimentu přišel nový kněz, byla mše a balamutil vojáky, aby šli pomstít ty ubohé sirotky z Konopiště, že to je válka svatá a spravedlivá. Druhý den šel pluk ke Drině dělat dekunky a hned nato byl alarm a šli jsme přes Bělinu až do 12 hodin v noci. Spali jsme ve škarpách kolem silnice a ve 4 hodiny jsme šli dál až na břeh Sávy tam nás převezli na druhý břeh a šli jsme do Bosutu ve Slavonii. Bylo to na srbských hranicích, dělali se dekunky stavěly feldposty. Dlouho jsme se tam však nezdrželi a šli jsem pak Slavonii k Mitrovicum. Na cestě přišla zpráva, že Rusko je na celé čáře poraženo a každý si musel dát dubový list za čepici, dostali jsem dvojí menáž s masem a kafem. Moc se nám to stou oslavou nelíbilo, neb se začalo střílet z děl a obyvatelé Bosutu utíkali kolem, neb ho Srbi rozbili. Přišla druhá zpráva, že se nepříteli podařilo prorazit přes řeku Sávu, banditi i kavalerie, že se dostali na naši půdu. Muselo být vše celou noc v pohotovosti stát na stráži.

Přišel den 8. září 1914, na který zajisté každý kdo se ho zúčastnil s hrůzou vzpomíná. Již v noci, asi v 11 hodin, strhla se po celé frontě silná srážka, zvlášť na Sávě, kde byly mosty, byly boje nejprudší. Děla jen duněla, zem se chvěla pod nohama a mašinkvéry hrčely v jednom kuse. Srbi byli donuceni přece k ústupu, ale jakmile se dostalo naše vojsko za řeku, bylo špatně vedeno a střílel jeden pluk do druhého, do toho pak ještě Srbi, takže kdo se nedal na ústup dříve, tak potom bídně zahynul v prudké řece, neb srbská artilerie mosty rozbila. Navečer přišel rozkaz všechen trén zpět, naše vojsko ustupuje. Museli jsme jet proti vodě na most, nebylo se tam možno dostat pro vojsko, které v hrozném zmatku ustupovalo. Odjeli jsme daleko do Slavonie a pak zas byli povoláni za dva dny zpět ke Grku a odtud za řeku Bosut. Stále vozili kolem mnoho raněných a střelba byla také slyšet.

28. září 1914 se mi také stala ta čest, že jsem byl na dvě hodiny uvázán ke stromu – nejen špásem. Řekl jsem jen jak jsme si vyprávěli – jeden felák – místo pan fél – on mě však slyšel a dal mě uvázat. Byl to pan štábní šikovatel Kroužek z Příbrami, býval horníkem.

Přišlo zas nařízení, že se udeří na Srby z boku a my jsme se dva dny stěhovali. Jeli jsme přes Mitrovice, které byly hodně rozbité, pak jsme přijeli do polí, kde bylo znát čerstvé bojiště a pak do vesnice Jaraku, která byla úplně vypálená a ještě hořela. Tam jsme leželi do rána a v sobotu jsme jeli do Ševarice, kdež jsme byli již blízko linie a jelikož se fronta držela tak jsme tam zůstali déle.

29. září 1914 přišel maršbatalion, naděje, že budem na Václava doma se nám nevyplnila. Tam se stále vařilo, peklo neb bylo dost drůbeže i prasat a lidi odtud utekli. Měli jsme zde upoutaný balon, na něj Srbi stříleli takže nám mnohdy do vaření vlítnul granát.

3. října 1914 jsme dostali 20 športeh, vozili jsme deky k regimentu, pak jsme kopali jámu na koně a druhý den jsem zas jeli pro deky co se tam odvezly. Dalo se do deště a pršelo již několik dní, tak jsme museli dělat boudy na koně, zakopávaly se kůže z dobytka, koně, konzerv masových jsme též zakopali dva velké pytle.

12. října 1914, na svoje narozeniny, jsme si to nesli do švarmlinie jako reserva a museli jsme si dělat dekunky bajonetem a rukama neb z nás nikdo lopatku neměl, každý se však hrabal do země jako mohl, neb do nás Srbi stříleli. Když jsme si trochu vyhrabali díry, musela se dělat 2 m hluboká chodba do přední linie ve dne i v noci. Každý si musel udělat díru pro střílení by včas potřeby mohl hned střílet. O našem posvícení jsme museli stále kopat celou noc bez výměny – tak nařídil pan štábní šikovatel Kroužek nebo, že nás všechny postřílí. Jelikož jsme měli k večeři jen trochu plesnivých fazolí, tak nám přilepšovali na práci. Ve dne se to vždy naznačilo a v noci se muselo kopat, na mně přišla řada asi od 10 hod a jelikož nebylo vidět, překopl jsem některému kamarádu nohu, který zde byl jen mělce pohřben. Po tomto případu jsme se rozhodli, že kopat nebudem, ať nás třeba zastřelí. V noci byl též střelen do hlavy můj jediný kamarád z vesnice s kterým jsme rukovali a sloužili „aktivo“ Antonín Medal a byl okamžitě mrtev.

19. října 1914 muselo být vše vzhůru celou noc, naši po celé délce spustili silný oheň, kanonýři stříleli salvy na vesnici a šrapnely zas do linie, po celé frontě se křičelo „hurá“ troubil se šturm a na levém křídle měli postoupit kupředu. Srbi však utíkat sami nechtěli, neb byli jako my dobře zakopáni, proto se fronta držela stále na místě, jen se vše opevňovalo i kanóny již se zatáhly a zakopaly, takže jsme mysleli, že zde budem přes zimu.

30. října 1914 večer Srbi silně stříleli i v noci, ale k ránu již ani rána proto se hned vyslala patrola a každý uděšeně hleděl za nimi, co se s nimi stane, ale oni přešli docela klidně srbské dekunky dopředu, ale Srbů nebylo nikde. Celý den se postupovalo, večer jsme měli v Metkoviči večeři a druhý den jsme šli do Bojetice, kdež jsme čekali jako reserva proti Šabatici.

5. listopadu 1914 jsme se dostali do Slepčovie, které bylo blízko těch vrchů na kterých jsme dostali první výprask. Ten další jsme dostali hned druhý den, neb přišel rozkaz přes vesnici Dobrič postupovat a obsadit půlkruhovité návrší za vesnicí. To se snadno řeklo, ale těžko provádělo, neb v tom návrší byly dobře zakopané 4 linie Srbů, za nimi pak na vyšších vrchách byla umístěna jejich artilerie, která velice dobře viděla na rovinu od vesnice po které my jsme museli postupovat. Když jsme byli ve vesnici padla do nás málo která rána, proto jsme šli celou silou dopředu – tu však jsme se ocitli v křížovém ohni od vojska i od artilerie a byli jsme na holé planině, že jsme se schovat nemohli. Jaký to byl zmatek se vypsat nedá, jedině to, že ti kteří zůstali ještě trochu celí, teprve v noci shledávali jeden druhého a přišel rozkaz se stáhnout zpět, neb prý jsme tam vůbec nepatřili, nýbrž 28 regiment infanterie. Nic jsme tam nedokázali (neb vepředu byl 91. regiment) padlo tam mnoho životů, mnoho jich bylo raněno a ráno když hejtman uviděl, co mu zbylo z celé kumpanie dal se do pláče. Pak jsme byli dáni k artilerii do reservy, kde jsme byli několik dní.

8. listopadu 1914 večer v 9 hodin nás vzali a šli zas do Dobriče, tam jsme si měli dělat dekunky, proto se každý činil za noci, aby se zahrabal hodně hluboko a si to upravil, ve dne pak že si teprve odpočine.

(konec II. části) Pavel Novotný

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (I. díl) [20/2007]

Rukoval jsem 27. 7. 1914 do Benešova a tam již bylo rušno. Od rána do večera se nosil mundůr, obuv, zbraně, všude plno lidu, takže je nemohli stačit obléknout. Mnozí se zase nechali obléknout do nového mundůru a šli domů. Pak přišli v civilu - tak do dělali mnozí a nanosili si obleků domů dost. V neděli byl dán rozkaz k odjezdu. Kolem kasáren a všude ve městě bylo žen a přátel těch, kteří odjížděli do té nejistoty. Všude bylo pláče, nářku, ale těšil stále jeden druhého, že to nemůže dlouho trvat, za 14 dní, že budem zas zpět, to byl úsudek každého. Navečer po nezapomenutelných okamžicích jsme 2. 8. 1914 vyjeli z Benešova a ráno jsme byli v Gmündu. Tam byla delší zastávka a snídaně. Po poledni jsme přijížděli k Vídni a již v předměstích nám házeli do vagónů láhve s vínem, cukroví, cigarety, ovoce a všude bylo velké nadšení mezi Němcema pro válku. Pak jsme po dlouhém Šíbování a přejíždění jeli přes Uhry, Osjek a tu jakmile se zastavilo na některém nádraží, každý běžel sbírat novinky a toho hned využili ti dobráci oficíři a malovali nám všechno důkladně válečně a Srby zvlášť jako nějaké čerty. Tím byl každý poplašen, zvláště v noci, když jsme ujížděli lesem, mnohému se zdálo, že tam stojí vojáci, míří na nás a již do toho stříleli. Kdyby nás tak byla viděla a dobře seznala srbská armáda - ti by nám byli teprve důkladně zatopili.

5. 8. 1914 asi ve 12 hodin v noci jsme vykládali ve Vlkovci a do rána jsme leželi na louce v rose, což nám tenkrát připadalo dost divné, neb byla dost zima a my nebyli zvyklí spát venku. Druhý den jsme vyšlí s plnou výzbrojí k Sávě a jelikož bylo velice vedro, reservisti tomu zvlášť nebyli zvyklí, mnozí již padali vysílením. Prádlo, kartáče a různé věci z toren vyhazovali a ulehčovali si jak kdo mohl. Pak nás naložili do parníčků a jeli jsme až do Březová Polje, odtud pak pěšky skrz pustiny a křoviny do Rázová, též i třen tam přijel, postavily se celty, lágrovaly, cvičili švarmlinie každý den i v neděli. Každou noc stráže zastřelili buďto psa, tele ikoně, zkrátka na vše co se v noci pohnulo se střílelo, neb v tom posti viděli vždy Srba. V pondělí se vše hnulo k postupu na Srbsko. Šli jsme celý den o hladu ač v kuchyních bylo uvařeno a jeli s námi, lidi padali únavou a tu jim pomáhali „dobráci“ oficíři s koní levorvérem, stříleli po každém, kdo nemohl, nebo se mu nechtělo. Tak nás hnali celý den až do 11 hodin v noci. Nebylo možno jít neb cesta byla plná vozů, koní, vojska, automobilů, tak nás dali do oranice a přenocovali jsme do 4 hodin. Mezitím nám dali tu kyselou menáž a zas jsme šli až do Balatůn. Tam nás poslali hned na feldvachy na břeh řeky a již po nás Srbi stříleli, ač jsme je ani neviděli. Byl rozkaz večer, když se setmělo, každý vypálit 10 ran na protější břeh a to byly po celé frontě i kanóny.

12. 8. 1914 když se rozednívalo musel každý co nejrychleji vypálit 10 ran a tím byla naše linie osvětlena, takže Srbi měli dobrý cíl, byl přitom raněn laitnant Pechtl do nohy. V 9 hodin jsme byli odvoláni a šli jsme zpět přes Bělinu a tam jsme viděli naše první raněné a zakrvácené, takže se každý otřásal pomyšlením a nejistotou, co s ním bude dále. Za městem, velice znaveni, pozdě večer jsme měli odpočinek a tam jsme se sešli s píseckými bataliony, brzy nato byl alarm a Šlo se zas až do 12 hodin v noci, když jsme spali v poli bez jídla, ráno bez snídaně při hodném hladu jsme pokračovali a asi o 7 hodině jsme přišli přes Dřinu do Srbska (to bylo 13. 8. 1914) Jakmile se přešla řeka, což bylo jen při malém odporu Srbů, se pak postupovalo bez výstřelu aniž bysme vojsko Srbské viděli, stále ve čtyřstupech. Odpoledne jsme procházeli městem Prnavou a tam bylo všude plno bílých praporků, lidi spínali ruce a prosili nás, bysme jim nic nedělali, nosili nám ovoce a věci, ale nikdo nesměl od nich nic vzít ani se uhnout ze řady, nebo oficíři hned stříleli. Když se město přešlo, byly před námi veliké lesnaté vrchy na které se mělo útočit. Rozvinuli jsme se v řetěz a zůstali na místě, neb artilerie za námi se rozestavěla a začala střílet do těch vrchů granáty a šrapnely, což se mi velice líbilo, neb jsem to viděl prvně a neznal jsme -, dosud toho účinky.

V pátek ráno 14. 8. 1914 beze vší posily o hladu táhli jsme na ony strmé vrchy,,každý si ulehčoval jak mohl, takže cestou bylo plno věcí, prádlo, boty, celty, deky, pláště i torny a ještě se těžko šlo, koně ti padli neb neměli vody ani potravy. Večer jsme obsadili vrch, jenž nám skýtal dobrý rozhled, vpředu byly pole a planina, za námi bukový les. Chytli jsme volka, zabili a každý dostal kousíček masa, jelikož tam nikde nebylo vody, udělaly se ohníčky dole v lese a trochu se to očoudilo a již to každý hryzal, až skoro syrové. V sobotu jsme pokračovali v putování po vrchách. Jenže jsme změnili směr k jihovýchodu, ale zas o hladu. Odpoledne asi ve 3 hodiny jsme dostoupili nejvyššího kopce posledního, na kterém byla srbská střelnice. Přihnala se velká bouře a mraky se valily po vrchách a mlha nás halila, takže se setmělo. Byla vyslána patrola dopředu a zajali srbskou jízdní patrolu. Nato se však nic nedalo a muselo se pochodovat cestami i struhami s vrchu dolů aniž by se poslaly předem patroly. Jelikož byla velká tma, nasvítili se lucerny a kolem každého světla se utvořil houf a křiku bylo, neb se všechny oddíly pomíchaly a roztrhaly. Dole pod vrcholem bylo vidět plno světel jako na přístavech a když jsme se důstojníků ptali co to je, řekli, že to jsou naše třeny, kuchyně tam že je, též voda, že se budeme moci koupat a dostaneme i jídlo od kuchyní. V 11 hodin jsme přišli na místo (jatky) a praporčík Stránský nám hlásil, bysme si sundali celty, pláště a lehli si, i kdyby se střílelo, ničeho abychom si nevšímali, neb to že je dovoleno od regiment-komandanta, mužstvo že je příliš vysílené. Většina důstojníků však scházela, nemohl se jich nikdo dovolat. Asi ve 12 hodin v noci, když všechno únavou spalo, padlo několik ran uprostřed našeho ležení a hned jako na povel střelba do nás. Hned byl z toho hrozný zmatek neb ti, kteří byli ranění volali o pomoc, pak začal volat kamarád kamaráda, někdo uchopil pušku a střílel ani nevěděl koho, jiný utíkal do křovin nevěda kam a stále silná střelba ze všech stran a všude tma. Začali troubit, aby se nestřílelo, nikdo však neuposlechl. Odjinud se volalo: Nestřílejte sem, je zde naše vojsko, oni to byli sami Srbi. A tak to byl zmatek, který se nedá nijak popsat a nebylo z něj pomoci, každý toužil, aby aspoň byl den, aby viděl co se děje. Tak to trvalo od 12 hodin dokud nezačalo svítat, že střílel jeden druhého i bratr bratra, důstojník tam však už nebyl ani jeden. Leželo tam mrtvol, raněných jako dříví v lese a když bylo trochu vidět, ti kdož byli ještě živi udělali jsme frontu zpět proti těm vrchům, z kterých jsme v noci přišli a odkud Srbi na nás nejvíce útočili. Ohlédnu se nalevo a vidím, jak se kácí můj věrný přítel, s kterým jsme si slíbili přátelství, Josef Fořt ze Zahrádky, plazím se k němu, abych mu prokázal poslední službu, ale již ji nepotřeboval neb již chladnul v mrtvolu. Vpravo reservista klečel u stromu a kulka mu projala po Čele, též jsem ho rychle obvázal a klekl si na jeho místo, neb jsem si myslel, že budu chráněn za stromem, ještě jsem ani nevystřelil a proběhla mi kulka štítkem u Čepice až mě čelo pálilo. Stále nás ubývalo a Srbi na nás více a více útočili i artilerie tam začala střílet, jak se rozednilo. Proto jsem se ohlížel, jak bych se dostal dozadu - ale hrůza - zezadu na nás táhly celé mraky Srbů. Myslel by si někdo - klidně bych počkal a dal se zajmout? - to byla však hrozné nejistá věc, neb jsme byli nováčci ve válce, stále nás jen strašili co s námi Srbi udělají, když nás dostanou a jak skutečně v zajetí je, nikdo nevěděl. Na útěk jsem se dát nemohl, neb to by byla moje jistá smrt. Nabral jsem patron do kapes, všechno odložil a jelikož to bylo ve vrchu, lehl jsem na břicho a valil se dolů, až jsem západ do strouhy zarostlé křovím a malovením. Jak se říká „Strach má velké oči“ - a za těchto okolností zvlášť proto mě pranic nevadilo, že se rozdrápu, hnal jsem se dozadu, ale to bylo v pravém dešti kulí. Utíkal jsem nevěda kam, až jsem uviděl mnoho vozů, které se právě sjížděli, a to byl ten divizní třen, kuchyně o kterých nám vykládali důstojníci. Když však viděli, že je vojsko na ústupu a rozprášeno, chtěli dát na ústup též.

(pokračování příště) Pavel Novotný