34-2011

Zápis z 30. června [34/2011]

Zápis ze zasedání zastupitelstva obce Křečovice, ze dne 30. 6. 2011 v zasedací místnosti Obecního úřadu Křečovice. Zahájení v 19,00 hodin.

Přítomni: Robert Nečas, Monika Pechačová, Pavel Novotný, Karel Krymlák, Petr Rákosník, Martin Krampera, Petr Sochor, Jitka Jirásková, Vladimír Čermák, Aleš Bobál, Zbyněk Šobíšek
Hosté: Mgr. Holá Zdeňka, ředitelka ZŠ J. Suka Křečovice
Ověřovatelé zápisu: pí. J. Jirásková, Vl. Čermák
Návrhová komise: p. Sochor, p. Zb. Šobíšek, p. K. Krymlák

Schválení programu zasedání zastupitelstva:
Hlasování 11 0 0

  1. Zpráva o plnění usnesení z posledního zasedání
    Zastupitelstvo bylo starostou obce informováno o plnění usnesení z posledního zasedání.
  2. Rozpočtové opatření č. 4/2011
    Zastupitelstvo schvaluje rozpočtové opatření č. 4/2011:
    Výdaje
    Stavba čističky Křečovice 6.000.000,-- Kč
    Úpravna vody Nahoruby 800.000,-- Kč
    Příspěvek na nohejbal, Krchleby 2.000,-- Kč

    Hlasování 11 0 0
  3. Vydání změny č. 5 ÚP
    Zastupitelstvo schvaluje vydání změny č. 5 územního plánu sídelního útvaru obce Křečovice dle přílohy.
    Hlasování 11 0 0
  4. Pronájem tělocvičny při ZŠ v Křečovicích
    Zastupitelstvo schvaluje žádost o pronájem tělocvičny při ZŠ J. Suka v Křečovicích. Žádost podala paní Mgr. Šimrová Petra. Jedná se o pronájem 2x týdně (úterý, čtvrtek – 19,00-20,00 hod.)
    Hlasování 11 0 0
  5. Kotvení lodě na N. Živohošti
    Zastupitelstvo neschválilo žádost s kotvením na boji pro loď EO 102949, laminátová s přívěsným motorem délka 4 m společnosti NAVIJAKY.CZ, s.r.o. Žadatel předal kompletní žádost, ale nelze povolit, protože záměr není v souladu s územním plánem obce.
    Hlasování 11 0 0
  6. Vlkonice – odkoupení části pozemku
    Zastupitelstvo neschvaluje žádost p. M. Kalaše, Vlkonice 15, o odkoupení části obecního pozemku ve Vlkonicích. Ze žádosti není zřejmé, o jakou část pozemku jde. S prodejem zastup. nesouhlasí.
    Hlasování 11 0 0
  7. Živohošť – odkoupení části pozemku
    Zastupitelstvo odkládá žádost p. M. Bulíčka, Žitomírská 639/1, Praha 10, o odkoupení části obecního pozemku 1582/1 v k. ú. Živohošť dle předloženého plánku. S předloženým plánkem zastup. nesouhlasí. Bude dále projednáváno.
    Hlasování 11 0 0
  8. Křečovice – odkoupení části pozemku
    Zastupitelstvo schvaluje žádost manželů Bartůškových, Křečovice 80, o odkoupení části obecního pozemku č. 638/4 v k. ú. Křečovice dle předloženého geometrického plánu č. 204-19/2011 (33 m2) v částce 200,-- Kč/m2. Hlasování 9 0 2
  9. Krchleby – nohejbalový turnaj
    Zastupitelstvo schvaluje žádost p. Vl. Jiráska o příspěvek ve výši 2.000,-- Kč na jubilejní 20. ročník nohejbalového turnaje v Krchlebích na ceny a nohejbalovou síť.
    Hlasování 11 0 0
  10. SDH Křečovice – sada pro 100 m překážek
    Zastupitelstvo schvaluje nákup sady pro 100 m překážek pro SDH Křečovice.
    Hlasování 11 0 0
  11. Historický kaleidoskop – udržení časopisu
    Zastupitelstvo zamítá žádost Asociace nositelů legionářských tradic o podporu a udržení časopisu Historický kaleidoskop ve výši příspěvku 2.000,-- Kč.
    Hlasování 11 0 0
  12. Nahoruby – úpravna vody
    Zastupitelstvo předběžně schvaluje výběr firmy pro stavbu úpravny vod v Nahorubech z důvodu odstranění dusičnanů. Je nutná výstavba do konce listopadu 2011. Výběr byl z firem:
    Fer a Man Technology 735.402,-- Kč
    Vodárenské technologie, s.r.o. 760.000,-- Kč
    Zbyněk Peša,Týnec nad Sáz,. 746.368,-- Kč
    Z hlediska ceny vybrána firma Fer a Man Technology.
    Hlasování 11 0 0
  13. Živohošť – stání plavidla
    Zastupitelstvo neschvaluje žádost o stanovisko k umístění plovoucího zařízení pro stání plavidla. Žadatel Karel Písecký, Doubravínova 300/18, Praha 6. Žadatel předal kompletní žádost, ale nelze povolit, protože záměr není v souladu s územním plánem obce.
    Hlasování 11 0 0
  14. Živohošť – kulturní akce
    Zastupitelstvo povoluje kulturní akci na Živohošti v období cca koncem srpna 2012, ale pouze za splnění slíbených podmínek uvedených v příloze žádosti, hlavně odsouhlasení akce místními chataři.
    Hlasování 11 0 0
  15. Křečovice – oznámení o pracovních podmínkách pracovního prostředí v Křečovicích
    1. oznámení o podmínkách pracovního prostředí v Křečovické škole podepsána většinou zaměstnanců školy nynějších i minulých
    2. petice rodičů za odvolání ředitelky ZŠ J. Suka a MŠ Křečovice.
    Mgr. Holou byla přednesena její verze proti stížnostem.
    Návrh – dne 1. 7. 2011 bude svolána schůzka personálu školy, včetně ředitelky a členů zastupitelstva. Zastupitelstvo schvaluje. Bude dále řešeno.
  16. Na vědomí:
    • Od SK obec dostala e-mail. zprávu o přidělení dotace na ČOV. Přepokládaný začátek stavby – srpen 2011.
    • Dopis od pí Kuntové, Juniorcamp Nová Živohošť, rekreační poplatky a poplatky ze vstupného na r. 2011
    • Oznámení o zahájení projednávání návrhu Změny č. 3 ÚP obce Neveklov
    • Nabídka odvozu odpadů od firmy Marius Pedersen
    • Nabídka projekčních prací Europoint dodávky staveb, s.r.o. na zateplení ZŠ J. Suka a MŠ v Křečovicích v celkové ceně 16.800,-- Kč.
    • Občanské sdružení Midgard pořádá 5. ročník raně středověké bitvy v obci Brdečný ve dnech 19.-21. srpna 2011
    • Zahájení stavby – přístřešek pro hasičské vozidlo Hořetice
    • Zahájení přestavby a úpravy hasičárny v Nahorubech
    • Provedena oprava okapů hasičárny v Krchlebích
    • Vyúčtování vodného za rok 2010 od VHS Benešov – Živohošť
    • Informace společnosti Eko-kom, a.s. o množství vytříděného odpadu za rok 2010
    • Informace o začátku rekreační sezony v Živohošti
    • Informace o schválení Zprávy o výsledku přezkoumání hospodaření SON Neveklov a volbu nového místopředsedy
Hlasování 11 0 0

Zapsala: Monika Pechačová

Zápis z 5. května [34/2011]

Zápis ze zasedání zastupitelstva obce Křečovice, ze dne 5. 5. 2011 v zasedací místnosti Obecního úřadu Křečovice. Zahájení v 19,00 hodin.

Přítomni: Robert Nečas, Monika Pechačová, Pavel Novotný, Karel Krymlák, Petr Rákosník, Martin Krampera, Petr Sochor, Jitka Jirásková
Omluveni: Vladimír Čermák, Aleš Bobál, Zbyněk Šobíšek
Hosté: paní Jednorožcová
Ověřovatelé zápisu: p. Rákosník Petr, p. Sochor Petr
Návrhová komise: pí Jirásková Jitka, p. Novotný Pavel, p. Krampera Martin

Schválení programu zasedání zastupitelstva:
Hlasování 8 0 0

  1. Zpráva o plnění usnesení z posledního zasedání
    Zastupitelstvo bylo starostou obce informováno o plnění usnesení z posledního zasedání.
    Hlasování 8 0 0
  2. Rozpočtové opatření č. 3/2011
    Schváleno zastupitelstvem dle přílohy.
    Hlasování 8 0 0
  3. Schválení zvýšení vodného na rok 2011
    Zastupitelstvo schvaluje navržené navýšení vodného na rok 2011 a to na 20,-- Kč/m3.
    Hlasování 8 0 0
  4. SDH Hořetice
    SDH Hořetice žádá o nákup 2 ks hadic B, 3 ks pracovního stejnokroje, 4 ks opasků, 6 ks zásahové přilby, 4 ks pneumatik na hasičské auto. Zastupitelstvo schvaluje.
    Hlasování 8 0 0
  5. SDH Křečovice
    SDH Křečovice žádá o nákup 2 ks hadic C, 2 ks savic, 2 ks opasků. Zastupitelstvo schvaluje.
    Hlasování 8 0 0
  6. Nahoruby – nájemní smlouva, p. Mařík
    Zastupitelstvo schvaluje pronájem obecního pozemku na zemědělské využití. Číslo pozemku 984 o výměře 2.442 m2 v k. ú. Nahoruby. Nájemné bude symbolické ve výši 122,-- Kč ročně. Bude uzavřena nájemní smlouva mezi obcí Křečovice a panem Františkem Maříkem.
    Hlasování 8 0 0
  7. SDH Krchleby
    Zastupitelstvo schvaluje žádost SDH Krchleby o výrobu dřevěného poklopu do hasičské zbrojnice a skříňky pod dřez v ceně 12.460,-- Kč.
    Hlasování 8 0 0
  8. Vlkonice – odkup pozemku, p. Martínek
    Zastupitelstvo schvaluje prodej obecního pozemku č. 646/1 a 646/6, cca 40m2, v k. ú. Vlkonice. Žadatel pan Martínek, Podvlkonice 35. Cena za pozemek bude 40,-- Kč/m2 a veškeré zaměření pozemku si pan Martínek udělá na vlastní náklady.
    Hlasování 8 0 0
  9. Finanční dar – SDH Nahoruby
    Zastupitelstvo schvaluje příspěvek na akci Sraz traktorů Zetor ve výši 1.000,-- Kč.
    Hlasování 8 0 0
  10. Výměna pozemku – Nová Živohošť
    Obec Křečovice nevymění pozemek č. 1696/2 paní Renátě Jednorožcové za pozemek č. 1688/6 (místní komunikace) Nová Živohošť, o výměře 276 m2 a nabízí koupi tohoto pozemku za částku 50,-- Kč/m2. Paní Jednorožcová tuto nabídka neakceptuje. Jiné řešení nebylo nabídnuto. Obec v žádném případě nebude prodávat ani směňovat pozemek ve svém vlastnictví s odvoláním na zásadu neprodávat pozemky, které jsou součástí veřejného prostranství, nebo komunikací. Tato zásada byla schválena na zasedání zastupitelstva obce dne 15. 04. 2010.
    Hlasování 8 0 0
  11. Darovací smlouva
    Zastupitelstvo schvaluje podpis darovací smlouvy s JUDr. Petrem Zikmundem, který daruje částku 10.000,-- Kč jako příspěvek na odvoz odpadů v Nové Živohošti.
    Hlasování 8 0 0
  12. Europoint
    Zastupitelstvo schvaluje podpis smlouvy o dílo s firmou Europoint, která provede zpracování paspartu objektu školy.
    Hlasování 8 0 0
  13. Na vědomí:
    • Příprava projektu – rekonstrukce ploch zeleně v obci Křečovice.
    • Dne 12. a 13. 5.2011 proběhne v budově Obecního úřadu v Křečovicích č. 9 výměna oken a vchodových dveří. Cena bude cca 150.000,-- Kč.

Zapsala: Monika Pechačová

Raně středověká bitva „Starý přítel“ [34/2011]

Sdružení Midgard provede ukázku raně středověké bitvy ve dnech 20.–21. srpna 2011 v osadě Brdečný.
20. 8. (SO) PROGRAM 21. 8. (NE)
12.00 Začátek programu, ukázky dobových řemesel 11.00
pouze v NE Soutěž v hodu kopím 11.30
13.00 Lučištnický turnaj pouze v SO
14.00 Soutěž v rozdělávání ohně pouze v SO
14.30 Rekonstrukce vikinského obřadu 12.15
15.30 Odevzdání soutěžních lístků.
Příprava bojovníků na bitvu
13.00
16.00 BITVA, kruhy zrady atd. 13.30
po bitvě Vyhlášení vítězů vědomostní soutěže po bitvě
18.00 Konec programu 16.00
12.00–15.30 Vědomostní soutěž (o zajímavé ceny). 11.00–13.00
celý den Kuchařská soutěž účinkujících pouze v SO
Akce se koná za každého počasí. Více informací na os-midgard.info

Pietní vzpomínka na skladatele Josefa Suka [34/2011]

Už tradičně se poslední květnovou neděli koná v kostele sv. Lukáše v Křečovicích detašovaný koncert Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. V letošním roce 29. května 2011 zazněly skladby:

autorskladba
Antonín DvořákBože! Bože! Píseň novou
Pozdvihuji očí svých
Zpívejte Hospodinu píseň novou
z cyklu Biblické písně, op. 99
Smyčcový kvartet F dur „Americký“. op. 96
Lento
Vy vroucí písně spějte
Mé srdce často v bolesti
z cyklu Písní na slova Gustava Pflegra-Moravského, op. 2
Josef Suk Meditace na svatováclavský chorál, op 35a
ze čtyřručního klavírního cyklu ze Šumavy, op. 68
Antonín Dvořák Ave Maria, op. 19b

Na koncertu výše uvedené skladby interpretovali umělci:
Olga Černá – mezzosoprán
Aleš Bárta – varhany
Heroldovo kvarteto (Petr Zdvihal – 1. housle, Jan Valta – 2. housle, Karel Untermüller – viola, David Havelík – violoncello)

Úvodní slovo pronesl předseda Společnosti Antonína Dvořáka, prof. Radomil Eliška. Jako čestní hosté se zúčastnili Marie Suková a Mistr Josef Suk.

Pavel Novotný

Vítání občánků 2011 [34/2011]

V neděli 3. července 2011 proběhlo v místnosti bývalé nahorubské školy vítání občánků do obce Křečovice. Každé dítě obdrželo knihu. Slavnostně byly přijaty tato děti:

Michaela Kovárnová
Jaromír Křížek
Sára Bobálová
Eduard Čermák
Marek Nedeljak
David Tinák

Pavel Novotný

Válečné zápisky vojáka 1914-1918 (XI.díl) [34/2011]

29. ledna 1916 jsem se koupal v moři, neb v lednu tam bylo teplo a teprve koncem února pršelo a sníh padal. Byli jsme dáni do „garantény“ vyšší to ohrady s kamenama a tam nás nechali asi 3 týdny, zkoumali lejno i moč a chodili jsme k očkování. Ti, co byli prozkoumani i očkováni, šli na přístav ke koupání, mundúr nám vypařili a dali nás zvlášť do jiného lágru. Měli jsme však bídu o vodu, neb se sem dovážela na malých parníčkách z Itálie a pramen pitné vody zde nebyl. Když však bylo moře rozbouřené, nemohli nám vodu přivézt a to jsme mívali obyčejně nevařenou suchou stravu. Nedělalo se nic, takže byla dlouhá chvíle a každý jen spekuloval, jak by si k něčemu pomohl. My jsme byli 4 v cele, jeden byl klempířem a ten přišel na nápad dělat z prázdných konserv plné. Opravdu se v tom vycvičil tak, že to nikdo nepoznal, je-li plněna hadrama a pískem nebo masem. Dost dlouho to tak vyráběl a druhý kamarád je chodil na přístav prodávat italským vojákům, za to pak jsme si kupovali tabák neb vyměňovali chleba. Jednou však, když ji zas nabízel vojákovi ke koupi, vzal on nůž, konzervu otevřel a kamarád místo peněz dostal bití a tak nám obchody přestaly. Svátek jsem měl zas smutný, neb peníze a pošta docházela teprve jen Němcům. Též sem chodili z přístavu františkáni sloužit mši svatou, ku které jsme chodili též zpívat, ale zpívaly se i světské písně, někteří jsme byli též u svaté zpovědi, ale to jsme stržili smíchu ode všech.

29. března 1916 jsem dostal peníze z domova a bylo to hned veselejší, koupit se mohlo v kantině na přístavu vše, takže jsme se přece trochu zasytili. Jen ta dlouhá chvíle nás trápila, a proto se velmi dobře ujala zpráva, že se v Itálii vyjednává o mír a stane-li se tak, že přejde vojsko všechno proti Francii a že bude brzo všeobecný mír, na který jsme se těšili víc, jak malé děti na hračky.

V květnu jsme měli často přehlídky na všechny věci, co nám dali, komu co scházelo, doplnili. 11. května 1916 před polednem bylo vidět východně od nás letět francouzskou vzducholoď směrem jižním na moře, pak se jim něco asi porouchalo, začala se zvolna otáčet, klesat a náhle z ní vyšlehl plamen i černý dým a zbytky letěly rychle ke dnu moře. Navečer přijela velká osobní francouzská loď a druhý den sešlo se četníků, vojáků, oficírů v parádě na přístav a večer se světlem na sedmi malých loďkách byl pohřební průvod kolem lodě, kdy bylo pak vidět, jak vytahují 4 rakve na onu francouzskou loď. Když bylo vše hotovo, začala na lodi hrát hudba „Marseillesu“ a odjížděla. Tak skončili francouzští avitiaci a vzducholoď (zbytky padly na dno moře). Též tam přijel arcibiskup, přinesl nám požehnání od papeže a světil na přístavu novou kapli, kterou stavěli naši čeští zajatci i několik soch, které znázorňují naše utrpení Albánií a které tam budou ještě dlouho hlásat utrpení i umění zajatců.

20. května 1916 jsme se dostali do třetích rukou a sice francouzských. Dopoledne nás nakládali na loď „Seine“ a odpoledne ve 4 hodiny jsme vyjeli od břehů Asinary. V noci nesměl nikdo kouřit, ani žádné světlo se nesmělo dělat a nařízeno bylo, kdybychom byli torpedováni, zachovat naprostý klid. Druhý den asi v 9 hodin dopoledne jsme přijeli do velkého válečného přístavu Toulonu a za půl hodiny již jsme byli nakládáni do vagónů II. a III. třídy, v nichž se hned jelo. Kraj byl velice krásný, neb to bylo vše v květu a zeleni, samé vinice a zahrady. Na nádraží Gasis jsme v 1 hodinu odpoledne vystoupili a šli jsme až do 4 hodin přes velké vrchy do zajateckého tábora, kdež nás dali do velkých cel po deseti a každý měl svůj „strožok“. ale pořádek zde byl vzorný a disciplína železná. V dalších dnech nás sepisovali – kdo se kde narodil, proč se narodil, byl-li při tom, když se narodil a všechny možné hlouposti – a když to bylo vše hotovo, stále přicházely další transporty z Asinary, tak nás vypravili 25. 5. 1916 zas na cestu a šli jsme zpět do Gasis. Tam nás dali do osobních vagonů a jeli jsme celé dva dny a noci přes stanice Anbána Sant. Marcel, San Blangarde, Marsel, Artess, Taraskon Nimes, Licice, Montpelier, Cette, Bezier, Marbon Viledaigne, Valence, Artré, Bordeaux. Tam nás odepjali, vždy několik vagonů na zastávkách na jiné tratě, a nás asi 600 vyložili v Blay. Z nádraží jsme šli za asistence vojska skrz davy lidí do festunku, kteří na nás plivali, nadávali a házeli po nás shnilé brambory a ovoce. Ve festunku nás dali do baráků prkenných po 150, kde byly dvoje „pryčny“ nad sebou. V dalších dnech se tlouk štěrk, nosila zem, kopaly se cesty a dělaly jen práce po festunku. Jídla zde však bylo málo, chleba samý plevy a to jen bylo dobré, že v kantině, která byla vždy v poledne a večer otevřena, se mohlo vše koupit, ale z italských peněz nám sráželi 20-25 %, až pak přišel k nám bankéř, vyměnil nám je s 15% ztrátou. Byli jsme velice střeženi, až nebylo možné někomu utíkat, neb to byl starý festunk obehnaný vysokou zdí a prkenné baráky ještě ostnatým drátem u kterého stáli „posti“. Vedle nás byl lágr říšských Němců, kteří se však přece pokusili o útěk. V kantině si kupovali nenápadně „špagát“. z toho spletli provaz, pak kantinského uplatili, ten jim objednal automobil, který na ně čekal pod festunkem a o půlnoci se spouštěli po provaze dolů, jenže je vojáci zpozorovali, udělali „alarm“. některé chytili hned, ostatní druhý den. Za trest jim dali ostré hranaté kamení do toren, s nimiž museli běhat „lanfšryt“ dokola celý den, na noc šli do arestu a při tom měli půst. Nás připravovali k odjezdu, kdo neměl dvoje kožené boty, dostal s dřevenýma spodkama, každý jsme dostali bílý plátěný mundůr, na kterém musel mít každý dobrou olejovou barvou namalováno dobře čitelná P.G..

V neděli 25. 6. 1916, abychom všední den nic neprozaháleli, jeli jsme do Bordeaux, tam jsme přesedlali a jeli jsme do Trompeloup na přístavní práce blízko moře, kam jezdily všechny lodě z Ameriky i odjinud. Abychom si snad neodvykli práci, šli jsme hned ráno nahazovat železnou rudu k parním jeřábům, tam nás dřeli jako koně, takže se z práce domů každý bídně doklepal, neb to bylo přes půl hodiny a při jídle nemohl bolestí rukou k ústům. Tak nás zatáhli hned první den. Peníze, kdo měl jaké, se musely odevzdat a dostaly se za ně „bony“. na kterých bylo vyraženo, kolik platí a za ty se prodávalo jen v kantině. Druhý den se dávalo dlouhé dříví z vagonů do lodě a inženýr Ženíšek při práci omdlel (měl srdeční vadu), odvedli ho do lágru, že prý švindluje, tak mu dali plnou tornu kamení a musel stát na parném slunci proti zdi, až znovu omdlel – polili ho studenou vodou a musel stát dál, odpoledne pak zas do práce. Tu jsme teprve viděli, jak si nás Francouzi váží. Na Petra a Pavla jsem byl dán k nasypání pytlů pšenicí z koše, do kterého nasejpal parní jeřáb a dával jsem je na váhu po 1 q, za den se jich navážilo od jedné díry 635 a večer, když jsem se dostal bídně do baráku, nemohl jsem se ani najíst, neb jsem měl ruce celé oteklé a zalité krví. Druhý den jsme byli v lodi, skládali mouku od jeřábů. 8 našich marodů, kteří se hlásili k visitaci a doktor je neuznal (neb byl podplacen od Žida, který měl pronajatý přístav) drželi na zádech torny s kamením. Takový se dával lék nemocným, kteří byli utahaní, že pracovat nemohli dle jejich chuti – to byla ta „pokroková“ Francie!!! V poledne jsme měli polévku se zeleninou a pár brambor – skoro čistou – večer bramborovou se svinskými fazolemi a čočkou, po práci jsme si prali prádlo. Tak to šlo den ke dni a již jsme si říkali – zde je naše poslední místo – psali jsme to domů, ale jistě to dál nešlo, než na cenzuru – a pak do plotny. Já jsem to dlouho nevydržel, přišli nosit pytle po metráku a vůbec všechny práce byly přes síly. Dostal jsem horečku a „malárii“ neb jsem byl polámaný, zoteklý, ale k doktorovi jsem se bál jít, neb většina obyčejně těch „marodů“ museli držet torny s kamením, takže jeden Chorvat přitom omdlel a nemohli jej ani vzkřísit. Proto jsem chodil přec do práce, ale pak jsem dostal tak silnou horečku, přes 40 °, až jsem bláznil, dovedli mě druhý den k lékaři a on mě ale vystrčil a měl jsem štěstí, že nebyl ten ras „seržant“ doma, že jsem nedostal tornu s kamením. Odpoledne mně bylo zas zle, tak mě odvedli na „marodku“. dali mně dva prášky „chininu“. po kterých jsem se zpotil, jako když mě vykoupá a tím mě trochu horečka pominula. Druhý den nás bylo 6 u visity se zimnicí a doktor nám řekl, že na práci nebudem chodit, jen že nám budou mořit horečku. Byl jsem hrozně sláb, nohy se mi třásly, v ústech jsem měl od horkosti všechno spálené, mimo to jsem měl průjem, že ze mě šla jen krev a žlutá voda. Stále jen jsem měl žízeň, tak jsem pil vodu a ta byla mizerná, mléko nebylo ke koupení, neb peníze jsme neměli a do kantiny ho nenosili. Když jsme nešli do práce na přístav, museli jsme pracovat v zahradě, kopat, nosit vodu, zalévat. V barácích byli komandanty „němečtí feláci“ a ti na nás měli zlost, protože my jsme měli větší chleba a maso dvakrát, štvali na nás všechny Francouze. Tak je jednou v noci zloukli v našem baráku, vyhodili a my jsme nechtěli do práce s nimi chodit. Bylo nás zde 46, které nás již „vodřeli“ – co jsme měli zimnici. Žid z nás nemohl mít užitku, tak nás poslali zpět na festunk do Blaye a tam jsme sušili seno a nakládali zem do vagónů. Tam nás třikrát vždy za týden silně očkovali, což jsem vždy odstonal. Chodili jsme na trať celý týden, a když nebylo práce na dráze, tak na přístav na uhlí. Týden jsme jezdili do Bordó přehazovat oves z lodě, která byla torpédována. Pak nás zavezli na přístav do Bassens a tam se vykládal ostnatý drát, železo, benzin, špiritus, mosaz, měď, cín, náboje prázdné pro artilerii – vše, co šlo z Ameriky pro Francouze, to se skládalo na veliký plac, pak se to zas nakládalo do vagonů, takže jsme měli práci zajištěnou. Chodili jsme 6 dní do práce a 7. den měl každý volno na vyčištění, za to měl 25 haléřů denně, ovšem jen byl-li v práci.

20. 7. 1916 mezi Bordo a Bassens se vzňal vlak s benzolem, který zatlačili zpět do tunelu, čímž byla přerušena doprava na této trati hlavní to tepny. Hned druhý den ráno nás naložili do vagonů a jeli jsme do Ambaras, kde přetínala druhá státní tuto a dělali jsme tam spojku, by mohly vlaky jezdit druhou tratí. Když to se zhotovilo, chodili jsme pak na tunel k Bordó, který se znovu vylamoval a celý předělával, což byla nebezpečná práce, při níž byli dva naši, dva Francouzi a jeden Španěl těžce potlučeni. Tam bylo jak na babylonské věži: jeden chtěl cihlu, druhý mu dával prkno a tak stále, neb tam pracovali všechny národnosti a my mezi nimi. Podnikatelství si však přálo výslovně Čechy, neb nás vždycky nejlepší využili, dělali jsme ve dne v noci, dvě party. Místo nás na přístavní práce přijeli říšští Němci, ale ti se tak nedřeli jako my, proto jich večer 19. zavřeli do arestu, který byl právě dostavěn z cihel, oni však to rozbili a laitnant francouzský komandant, když jim pak řekl, že půjdou před válečný soud, vypískali a ukřičeli ho, potom je odvedli do gernizon-arestu do Borda. Druhý den v poledne šli naši na laitnanta s menáží neb byla mizerná a on jim řekl, že jsme zrovna takoví psi jako Němci, ale že nám menáž zlepší.

1. 9. 1916 přišel dopis od České národní rady z Paříže, že je povolena naše československá armáda, abychom se hlásili. V amerických novinách psali, že naše československá brigáda na Rusku byla úplně rozbita, neb Rusové ustupovali a naši se stále drželi, čímž utrpěli hrozné ztráty (u Zborova). Tunel byl již skoro hotov, tak přišel rozkaz zas na jiné místo. Zavezli nás do La Rochalle a odtud jsme šli půldruhé hodiny pěšky do La Pallice (posledního místa našeho zajetí). Tam jsme byli dáni zvlášť do lágru Češi, Srbi a Rumuni, dole pod námi u moře byl velký lágr říšských Němců. Druhý den jsme měli na všechny věci visitu, vše nám prohlíželi i poštu a další dni jsme chodili do továrny na otravné plyny, které se dovážely na frontu. Měli jsme trochu lepší menáž a plat byl od komanda 25 h, od továrny 80 h – 1 K denně, což se každý den večer vyplácelo. Kantinu jsme měli svou, ale nic se k jídlu v ní neprodávalo než vařené brambory a jablka. V továrně jsem skoro stále chodil do magazinu, tam jsme třídili šrouby a železo. Jelikož však tam byl ředitelem továrny rodilý Němec, stále něco scházelo, takže se i několik dní stálo a pak za krátký čas zůstalo stát docela a my jsme pak chodili na přístav do druhých továren na superfosfát i na práci pro Američany, kde jsme skládali dlouhé šíny, při čemž bylo několik našich lidí zmrzačeno. Byly nám též zasílány české noviny z Paříže „Samostatnost“. z Itálie „V boj“. z Ruska „Čechoslovák“ a „Čechoslovan“. z Ameriky „Rovnost“ a z domova docházely též neveselé zprávy – třeba jen úryvky – ale dalo se podle toho soudit na velkou bídu a utrpení všech ve vlasti.

Dvacátéhočtvrtého února 1917 přišel k nám do lágru český komisař poručík Žďárský se dvěma vojáky a vyložil nám celou historii českého národa a nynější postavení, při čemž nás vybídl, abychom se též hlásili do čsl. armády. Přihlásilo se nás ze 140 Čechů 116 dobrovolníků a on nám slíbil, že budeme za 10–14 dní u našeho vojska. Měli jsme však trapné a smutné chvíle, neb to byl krok velice nejistý a rozhodný. Němci byli na 65 km u Paříže. Italové stále ustupovali, Rusko již neválčilo. Amerického vojska zde již bylo mnoho, jen co my jsme viděli, a stále Němec v přesile. Nám z toho nekynulo mnoho nadějí a skvělá budoucnost. Často v práci a mnohdy v noci člověk myslil, když nemohl starostí spát, jak to asi dopadne – budu zabit – to bylo jediná a nejlepší myšlenka – padnout v práci za osvobození svých, celého národa. Ale vloudila se jiná myšlenka – bude vše na tebe prozrazeno, vše tvé i tvých příbuzných zabaveno a oni i s tebou pak propadnou osudu rakouských a německých žoldáků. Jiná zase veselejší – budeš raněn v cizí zemi, zmrzačen snad, kdo se pak o tebe bude starat – to zviníš ty sám – a tak jsme se trápili tou stálou neustátou a přáli jsme si již, abychom byli v bojích a věděli rozsudek svého osudu. Při tom nás ještě tížili ti, kteří se nepřihlásili do armády, ač to byli také Češi – počkejte, my se dostaneme dříve domů než vy a my tam na vás budeme dělat provazy a o pravdě jejich slov svědčili jejich stálé záznamy a poznámky. Byl to pro nás dlouhý čas v takovém postavení a nejistotě žel, proto jsme se již nemohli dočkat odjezdu, abychom se zbavili tohoto místa a přišli zas do jiných myšlenek, neb to bylo k zbláznění – celé naše postavení. Tak jsme čekali celý měsíc a chodili jsme na práci stále pod bodákem.

Až 17. 3. 1917 nás nechali doma, vyměnili nám peníze za „bony“. večer se s námi Francouzi rozloučili a 18. března 1917 jsme šli za svým praporem bílo-červeným a bílým lvem, bez stráží, jen nás doprovázel „seržant“ do La Rochelle, kde jsme byli dáni do vagonů a jeli jsme do Cognaku – druhého to našeho domova. Tam jsme byli jak v Jiříkově vidění, všude jen plno našich vojáků a my jsme se museli hanbit za to naše P.G.. Čekali tam na nás s hudbou a francouzský plukovník Phlillipe nás vítal a nám to překládal kapitán Šnejdárek, pak jsme byli rozděleni k rotám a každý hledal svoje známé. Tak jsme se zbavili víc jak tříletého zajateckého otroctví a třebaže jsme měli před sebou nejistou budoucnost, přece každému jaksi odlehčilo a pohrdal každý budoucností, až se stane již cokoli. Další dni stále přicházely transporty zajatců i z Ameriky. Někteří byli posláni do Jarnaru jako základ k 22. pluku a my jsme byli jak 21. pluk. Hned jsme dostali francouzský vojenský mundur, pušky, chodilo se střílet na střelnici a každý den cvičit – ale to bylo cvičení, že se nedalo přirovnat k rakouskému honění, všude se šlo se zpěvem a stále veselo od rána do večera, po celém městě bylo slyšet český zpěv, a i mládež již po nás opakovala české písně. Neměl jsem zde žádného známého, ale již 14. 4. 1917 jsem se sešel s Fr. Medalem z Krchleb, který přijel z Ruska. Stále jsme cvičili a měli školy o granátech, plynech, maskách, zákopech až do 22. 5. 1917, kdy jsme dostali náš nový oděv, boty, výzbroj a vše potřebné do pole. Pak jsme – jak to na vojně jinak není – měli parády, museli jsme se každému představovat a dělat vojenské „opičky“.

9. červena 1917 jsme měli poslední plukovní přehlídku, při níž bylo mnoho lidu a ve 12 hodin v noci jsme šli na nádraží se vším a jeli jsme až do Darney. Tam se zas cvičilo, dostali jsme modré (šaserské) barety a v neděli 30. června 1917 s velkou slávou a parádou za velké účasti lidu a všech zástupců Spojených států od presidenta francouzské republiky, skvostný prapor darovaný od města Paříže našemu 21. pluku, též i pochvalu od prezidenta republiky.

2. července 1917 bylo v novinách prohlášení naší vlasti za samostatnou republiku a druhý den jsme odjížděli z Darney k Belfortu a byli jsme v La Gracny jako třetí linie. Pak nás dali do Maseaux, kdež jsme měli na francouzský svátek 14. července 1917 přehlídku u amerického generála. Chodili jsme stále cvičit a kopali jsme zákopy. 22. pluk byl naším praporem na oslavě franc. rep. 14. 7. v Paříži a tam na náš prapor házeli celé balíčky peněz, na vojáky kvítí a potlesku i slávě na náš národ nebylo konce a vše se za námi stále hrnulo. „Samostatnost“ též přinesla pěkný článek z domova, jak se Češi a Slováci shromažďují v Beskydách v lesích, místo aby šli na frontu, v čemž je lid podporuje. Francouzské noviny psaly, jak Němci udělali z 16. na 17. 7. útok na Paříž, byli však odraženi a donuceni k ústupu, též i na Itálii po rakouské ofensivě nastal útok. 21. 7. 1917 jsme šli do druhé linie v Sant Heimu, Burdachu jsme stavěli stráže, pak jsme šli dále do Zoderen neb jsme ukryli v „obrech“. neb po nás něm. art. střílela. Druhý den zvonili od fronty, že jdou plyny, ale k nám nedošly, neb se vítr otočil.

28. července 1917 jsme šli do první linie, nesl jsem 380 patron, pušku a rakety, v noci jsme vystřídali 3. rotu, moc se nestřílelo, neb to byl kladný úsek fronty, ale patroly chodily stále. Proti 11. rotě se Němci prostříhali skrz dráty, jednoho posta ukradli a druhého ranili. Nebylo nic těžšího jako stát celou noc na stráži a napínat zrak i sluch a všechny nervy musely horečně pracovat, takže ráno byl každý noční službou vysílen a zmalátněn. Druhou noc se k nám přiblížila německá patrola a na kamaráda, který se pohnul, vystřelili z karabiny, já jsem však tam vystřelil 4 rány z pušky, druhý hodil granát, třetí tam spustil „fisilku“ a tak se stáhli proti druhé bojové skupině, ale ta je uvítala také tak, byli jsme však stále v nejistotě. Celé noci a ráno vždy za tmy zde létaly něm. i franc. aeroplány. Němci na ně měli kolem celé fronty silné reflektory, ale žádný jim do toho nevletěl. Též měli Němci u Milhouse pozorovací balon, který byl chráněn artilerií i milrajesema, ale náš aviatik Čech se na něj přec odvážil a spálil ho. Všechna rychlopalná děla i dalekonosná po něm střílela, ale přece jen uniknul. Skoro každou noc bylo slyšet od Němců, jak tam dovážejí na vozech, jak skládají a pracují i mluvit bylo slyšet, stále se na něco připravovali. Další noc byla naše patrola vpředu, ale nic nechytili, a pak se museli na umluvenou hodinu stáhnout zpět.

2. srpna 1917 jsme byli zas na patrolu s dvěma „fisilkami“ a důstojníkem, za úkol jsme měli vyčkat, vypátrat německou patrolu, která jde proti našim liniím, obklíčit ji a zajat. Šlo se hlubokým „boojem“. který se dělil a rozbíhal na dvě strany a byl na mnoha místech zatarasen „španělskými jezdci“ a spoustou drátu. Když jsme šli každý oddíl svým směrem a byli jsme již dost daleko, zdálo se nám něco podezřelým, tleskli jsme slabě do dlaní (což bylo umluveným znamením), ale z protějška se nám tak neodpovídalo, nýbrž bylo slyšet slabé krátké pískání a hned nato bylo trochu pozorovat stíny, jak se stahují k hluboké chodbě, ve které jsme se nalézali. V tom bylo slyšet náraz, jako když se člověk svalí dolů – a již jsme byli přesvědčeni, že nás Němci pronásledují. Jelikož nás bylo jen pět a nalézali jsme se daleko od naší linie, nemohli jsme pomýšlet na žádný odpor, nýbrž na rychlý návrat zpět, což nebylo též snadné, neb jsme museli se plazit, jen po břiše, pozorovat nepřítele a prolézat ostnaté dráty, kterých tam byla spousta. To vše muselo být ve vší tichosti, neb stačilo se dost málo prozradit – hodili by do nás pár granátů a potloukli nás všechny.

Pavel Novotný (konec XI. části)

Poutní slavnost v Hoděticích [34/2011]

Hodětický kostel svatých apoštolů Petra a Pavla je možná trochu neviditelnou součástí naší obce. Jeho dávná historie je nejprve uváděna roku 1350 jako kostela farního, jehož farnost zahrnovala kromě Hodětic ještě Hořetice, Hůrku, Brdečný, Suchdol, Sedlečko, Šebáňovice, Klimětice, Prosenickou Lhotu, Prosenice a Luhy a jehož donátory byli majitelé Suchdolského panství a Šebáňovičtí vladykové. Během let a zejména v období husitských válek došlo téměř k úplnému vylidnění a zpustnutí Hodětic, které se z ne úplně malého sídla změnili do podoby, kterou můžeme vidět dnes. V roce 1624, po vyhnání posledního husitského kněze, vlastně zanikla zdejší farnost, i když byla ještě nějakou dobu spravována faráři z Chlumu a z Kosovy Hory.

Dávnou historii jako němý Boží svědek připomínal starý kostel, který se pod ochranou svatých apoštolů v sutiny nikdy nezměnil. Koncem 18. století koupil Hodětice hrabě Pachta z Rájova, majitel Tloskovského panství, opravil starý kostel ponechajíc mu jeho gotickou tvář, kterou přeci jen trochu zbarokizoval, vedle stojící faru proměnil v hostinec a kostel s vesnicemi Hořetice, Hůrka, Brdečný, Sedlečko a Šebáňovice roku 1794 připojil jako filiální k Maršovické farnosti.

Maršovický farář měl jasně dané dny, kdy tam musí docházet sloužit bohoslužby. Byla to každá třetí neděle, kromě toho pouť, dušičky, Sv. Štěpán, Nový rok, neděle po Hromnicích, Velikonoční pondělí, Svatodušní pondělí a Boží Tělo.

O další historii hodětického kostela zase třeba jindy, jen je možné ještě uvézt, že roku 1878 byly pořízeny nové varhany stejného stavitele jako varhany v Kosově Hoře, koncem století nová dnešní kazatelna, která nevhodně nahradila původní barokní, jejíž podoba je známá.

Uvedený pořádek bohoslužeb byl maršovickými faráři dodržován po staletí, pouze tamější děkan Alois Škácha přehodil bohoslužby z třetí neděle na první jak tomu je vlastně (i když jsou v sobotu) dodnes. Co se týká bohoslužeb, jakýsi zlatý věk zažíval hodětický kostel za posledního maršovického faráře P. Antonína Křiklána, který tam vzhledem k velkému množství věřících sloužil každých čtrnáct dní a jako první marš. kněz v historii tam sloužíval v 10 hodin i půlnoční mši svatou. V četnosti bohoslužeb jednou za dva týdny pokračoval i nástupce P. Jaroslav Kaufner a do roku 1980 i mons. Jaromír Korejs, nesoucí velkou zásluhu na obnově kostela.

Tolik malý kousek historie, historie dodnes živé, mající přesah až do dnešních dnů.

 

O Hodětickém kostele v tomto vydání Listů nepíšeme náhodou. Tuto neděli 3. července jsme oslavili poutní slavnost svatých apoštolů Petra a Pavla, jimž je kostel zasvěcen. Hodětická pouť, jak cítíme, není tak slavná jako křečovická nebo maršovická, ale historií je s nimi naprosto srovnatelná a v konfrontaci z poutí jako v první řadě putováním k Boží oslavě do Jeho chrámu úplně rovnocenná.

Jako poutník připutoval letos i pražský světícící biskup Karel Herbst, který přijal pozvání a přijel se spolu s věřícími poklonit sv. Petru a Pavlu. Když se díváme do Maršovické farní kroniky, není nikde ani záznamu o tom, že by nějaký biskup v Hodětickém kostele sloužil bohoslužbu, pouze můžeme najít zmínku o návštěvě pana biskupa Podlahy ve dvacátých letech dvacátého století, když mapoval památky svatých chrámů. Z tohoto hlediska je tato návštěva vlastně symbolická a výjimečná. Kostel po dlouhé době zcela naplněný zpíval na uvítanou píseň k sv. Petru a Pavlu, tak jak jiné generace před námi a pan biskup Herbst byl uvítán naším otcem Kazimierzem. V kázání mluvil hlavně o tom, co je to jít za Bohem, co je to milovat Boha, o srdci zraněném láskou, když ho pozná. Právě tak se to stalo svatému Pavlu, když ho Pán Bůh povolal.

Po kázání přišel hlavní důvod, proč jsme otce biskupa pozvali. Během obřadu posvětil nový obětní stůl, který jsme pořídili jako náhradu za starý překližkový stůl ze 70. let. Je to starší menza barokního typu, která prošla úplnou proměnou a pod rukama mstětických truhlářů vyrostla do krásy. Kostel tak dostal hezkou dominantu a vlastně i takový poutní dárek a malé odškodnění za všechny minulé krádeže. Po litaniích ke všem svatým, namazání křižmem a slavnostním zasvěcení a posvěcení, provázených krásnou osobní modlitbou pana biskupa, následovala první slavnostní eucharistie u nového oltáře. Po požehnání a předání kytic krásnou slavnost zakončil chvalozpěv Bože, chválíme Tebe.

Poděkování patří hodětické kostelnici paní Němečkové, která dlouhá léta o tento chrám pečuje a pozdrav a požehnání otce biskupa předáváme celé křečovické i maršovické části naší farnosti.

 

Ať je hodětický kostel, jehož uchování do dnešních dnů je jistě zázrakem, krásnou a věčnou duchovní součástí naší obce i farnosti, jakožto i památkou na dávné časy našich předků a Kristův kříž ať ukazuje cestu všem, kdo na něj pohlédnou s důvěrou.

V. Altmann, varhaník v Maršovicích

Štafeta – „Corpus Domini“ [34/2011]

Myšlenka připomenout formou běžecké štafety mladých Čechů a Italů cestu kněze Petra z Prahy do Říma v roce 1263, na základě které se dnes po celém světě slaví svátek Corpus Domini („Boží tělo“., vznikla v roce 2000, kdy byla Praha „Evropským městem kultury“. Svátek Corpus Domini je duchovní, kulturní a společenskou událostí, jejímž vrcholem byl sobotní kulturní a sportovní večer 25. června na náměstí v Orvietu před hlavní katedrálou, která byla postavena na počest tohoto svátku a nedělní (26. června) mše a velkolepý průvod městem, který na televizních obrazovkách sleduje celá Itálie.

Součástí těchto oslav se stává i doručení poselství z míst, kudy probíhá štafeta. Poselství je předáváno v rámci slavnostního sobotního večera do rukou starosty města Orvieta a běžecká štafeta se zúčastňuje i nedělního průvodu.

Myšlenka připomínat pouť kněze Petra vznikla na italské straně, která si dobře uvědomuje, že slavnost Božího těla „Corpus Domini“ má své české kořeny v Praze.

Letos byla na českém území plánována trasa štafety se čtyřmi etapami: Praha – Sedlčany (19. června), Sedlčany – Veselí nad Lužnicí (20. června), Veselí nad Lužnicí – Svatý Kámen (21. června), Svatý Kámen – Vyšší Brod (22. června), další etapy proběhly na italském území s cílem v městě Orvieto. Záměrem je po trase oslovit jak širokou veřejnost, tak představitele obcí a církve. Kniha poselství, kde jsou tato setkávání zaznamenávána, je předána v rámci oslav Corpus Domini starostovi Orvieta.

Letošní pátý ročník pořádal Association Club Sparta Praha jako hlavní pořadatel s garancí za sportovní stránku akce ve spolupráci s Arcidiecézní charitou Praha a pražským arcibiskupstvím s garancí za duchovní stránku akce s partnerstvím Hl. m. Prahy s garancí společenské stránky akce a za podpory centrály cestovního ruchu Czech Tourism. Záštitu nad akcí převzal primátor Hl. m. Prahy MUDr. Bohuslav Svoboda. Partnerem akce byl prodejce sportovního zboží Hervis. Za italskou stranu pořádal akci sportovní klub „Liberta Orvieto“ ve spolupráci s městy Orvieto a Bolsena. V Křečovicích štafetu přivítal po 17. hodině pan farář Kazimierz Duš a starosta obce, Robert Nečas, kteří provedli zápis do Knihy poselství. Setkání se zúčastnila asi desítka občanů.

 

Svátek „Božího těla“ (Corpus Domini) byl ustanoven bulou „transitorus“ papežem Urbanem IV. V Orvietě 11. srpna 1264. Tradice ho spojuje se zázrakem v Bolseně v roce 1263 během sv. mše, kterou sloužil kněz Petr z Prahy při své pouti do Říma.

Při návratu z Říma se kněz Petr zastavil v Bolseně (Bolsena byla jedním z nejfrekventovanějších poutních míst), aby sloužil svatou mši. V průběhu bohoslužby hostie v rukou kněze Petra z Prahy zčervenala a vystříklo z ní několik kapek krve podobající se lidské krvi. Kněz se snažil tuto událost ukrýt před zraky přítomných věřících, ale krev kapala na „corporate“ a zanechávala stopy. Mše byla přerušena. Další kapky krve začaly padat na oltář a i tam zanechaly svoje stopy. Osvobozen od svých pochybností o existenci Krista, rozjel se do Orvieta, aby vše vypravoval papeži Urbanovi IV. Papež vyslal ihned biskupa Jakuba z Orvieta do Bolseny, aby dopravil svaté relikvie do Orvieta. Na mostě „Rio Chario“ (pod Orvietem) došlo k setkání a slavnostnímu předání relikvií do rukou papeže. Společně s papežem byli přítomni kardinálové a biskupové. Orvietánský lid zdravil nadšeně biskupa Jakuba. V Orvietu byl velký svátek… psal se rok 1264.

Dle materiálů sestavil Pavel Novotný

Změna územního plánu č. 5 [34/2011]

Byla vydána změna č. 5 územního plánu sídelního útvaru (ÚPSÚ) Křečovice. Vzhledem k rozsahu změny č. 5 ÚPSÚ Křečovice vydaného formou opatření obecné povahy (OOP) je na úřední desce obecního úřadu zveřejněno pouze oznámení o vydání změny. Změnou č. 5 ÚPSÚ se vymezují nové zastavitelné plochy, dále se mění podmínky pro využití zastavitelných ploch. Do dokumentace OOP změny č. 5 ÚPSÚ Křečovice a jeho odůvodnění může každý, kdo o to projeví zájem, nahlédnout na Obecním úřadu Křečovice a na webových stránkách krecovice.obec.cz.

Sloupek z fary: Náboženský smysl člověka v průběhu dějin [34/2011]

Žijeme v epoše, která nese známky sekularismu. Bůh jakoby zmizel z horizontu různých osob a stal se skutečností, ke které jsme lhostejní. Vidíme nicméně mnohá znamení, která signalizují probuzení náboženského smyslu, znovuobjevení důležitosti Boha pro lidský život, potřebu spirituality, překonání, ryze horizontální a materiální vize lidského života. Při pohledu do dávnějších dějin padla předpověď těch, kteří od doby osvícení předpovídali zmizení náboženství, vyzvedávali absolutní rozum, odloučený od víry. Rozum, který zaplašil náboženské dogmatizmy, odstranil „posvátný svět“ a obnovil člověka v jeho svobodě, v jeho důstojnosti a jeho autonomii před Bohem. Zkušenost z minulého století a dvě tragické světové války vyvolali krizi onoho pokroku, o kterém se zdálo, že ho může zaručit autonomní lidský rozum bez Boha.

Katechizmus katolické církve říká: „Člověk zůstává stvořen k obrazu svého Stvořitele, přestože hříchem ztratil podobnost s Bohem. Uchovává si touhu po Tom, jenž jej volá k existenci.“ O tomto lidském hledání svědčí všechna náboženství. Mohli bychom říci, že neexistovala žádná velká lidská civilizace od těch nejstarších až do dnešní doby, která by nebyla náboženská.

Člověk je svou přirozeností náboženský, je homo religiosus jako je homo sapiens a homo faber. „Touha po Bohu“ je vypsaná do lidského srdce, protože člověk je stvořen Bohem a pro Boha, jak říká katechizmus. Obraz Stvořitele je vtisknut do jeho bytosti a on potřebuje potřebu nacházet světlo, aby mohl dát odpověď na otázky týkající se hlubokého smyslu života. Homo religiosus se nevynořuje jen v antických světech, prochází celými dějinami lidstva. V této souvislosti a ve snaze odpovědět na touhu po plnosti a štěstí, potřebě spásy a hledání smyslu, vznikly na půdě lidské společnosti různé formy religiozity. „Digitální člověk“ tak jako člověk jeskynní hledá v náboženské zkušenosti cesty k překonání své omezenosti a k zabezpečení své nejisté pozemské existence. Ostatní život bez transcendentního horizontu by postrádal naplnění smyslu a štěstí, k němuž všichni tíhneme. Druhý vatikánský koncil v deklaraci Nostra aetate zdůrazňuje: „Lidé čekají od různých náboženství odpověď na skryté záhady lidského bytí, které jako dříve tak i dnes lidi do hlouby srdce znepokojují: Co je člověk? (Kdo jsem já?) Jaký smysl a cíl našeho života? Co je dobro a co je hřích? Jaký je původ a cíl utrpení? Jak se dosáhne pravého štěstí? Co je smrt, soud a odplata po smrti? A konečně: Co je to poslední tajemství, jenž obklopuje naší existenci, z něhož jsme vyšli a k němuž spějeme?

Člověk v sobě nosí žízeň po nekonečnu, po nostalgii, po věčnosti, hledání krásy, touhu po lásce, potřebu světla a pravdy, kterého pudí k absolutu. Člověk v sobě nosí touhu po Bohu. A člověk ví, že se nějakým způsobem může obracet na Boha, ví, že ho může prosit. Svatý Tomáš Akvinský, jeden z největších teologů dějin, definuje modlitbu „jako vyjádření touhy, kterou má člověk po Bohu“ . Tato přitažlivost k Bohu, kterou sám Bůh vložil do člověka, je duší modlitby, která nabývá mnoho forem a způsobů podle dějin, doby, okamžiku, milosti a dokonce hříchu každého prosebníka, člověka. Lidské dějiny poznaly rozmanité formy modlitby, protože člověk vyvinul různé způsoby otevřenosti vůči Němu. Vůči světu, že můžeme poznávat zkušenost přítomnost v každém náboženství a kultuře.

Také náš život je spojen s naším obrácením se na Boha, ať už chceme nebo ne, v různých životních situací. Často to činíme nevědomky, svými slovy.

Přebráno z generální audience svatého otce Benedikta XVI.

 

Na čas prázdnin a dovolených přeji Vám hodně zdraví, dobré slunné počasí a hezké zážitky s lidmi a s přírodou, která nám přibližuje Pána Boha.

P. Kazimierz Duš